Sedím po dlouhé době večer u svého notebooku a začínám studovat, co mne za měsíc bude čekat. Je to neskutečné, jak ten život letí. Jako kdybych před chvílí vešla do místnosti a za okamžik otvírala další dveře. Tak se teď cítím. Ta chvíle trvala 5 let. 

Když jsem poprvé sahala po klice, nepodařilo se otevřít, na podruhé už ano. A ejhle, byla to nesmírně krásná chvíle, vše bylo nové, ale já se těšila a radovala se z každé maličkosti. Protože nešlo vše jako po másle a něco šlo až moc, získala jsem nové zkušenosti během pravidelných návštěv pediatrů, fyzioterapeutů, kožních lékařů. Později neurologů, psychologů, foniatrů a logopedů… Je to můj brouček, se kterým budeme dál cvičit a prostě přijímat vše, s čím nám ho Pán Bůh poslal. 

Po 17. měsících k nám doslova přispěchala naše první beruška. Je to naše turbomyška. Nenechá nás ani na chvíli v klidu, učí nás obezřetnosti, neustálému hledání a nalézání únikových míst a trpělivosti. K odborníkům nám přibyla ortopedie a do budoucna alergologie. Je strašně hubená, moc nám nejí, ale přes to je jí všude plno a hlavně její velmi hlasitý hlásek nikdo nepřeslechne. Je to neuvěřitelně společenská a komunikativní osůbka. 

Zanedlouho (přesněji za rok) jsme přivítali další berušku. Tak odlišnou od ostatních našich broučků. I s jejím dramatickým narozením. Je to díky Bohu konečně jedlík, přibírá jak má. Za ty dva roky, co je s námi, už víme, co jsou prokojené noci, probrečené dny, totální únava… Snad se nám také rozpovídá a nebude mít trápení, jako bráška. 

Za těch 5 let se nám podařilo najít náš domek, přestěhovat se do něj, vyměnit naše staré a porouchané Punto za větší kombík (i když původně bylo auto zamýšleno pro čtyřčlennou posádku). 

Možná byla moje představa místnosti trochu jiná, s větší pomocí příbuzných, s menší frekvencí návštěv odborných lékařů, s více času pro sebe, s navštěvováním aspoň nějakých maminkovských aktivit – jako je plavání, cvičení s dětmi, nějakých kreativních činností…, s aspoň nějakým pravidelným časem pro nás dva rodiče (třeba jednou za měsíc, jak nám bylo doporučováno při přípravě na svatbu), s nějakou hezkou rodinnou dovolenou v létě (i když dvakrát se nám to skromně povedlo).

Ale také mě ten průchod místností naučil, jak je vzácný čas, jak se dá vyjít s 200 Kč na poslední týden před výplatou, jak zachovat chladnou hlavu při drobnějším úraze, jak se dá žít i v neuklizeném obýváku, jak lze táhnou 24 hodinové bdění, jak se dá uklidit dům i přes noc, jak nakoupit sama se třemi dětmi (jedno na zádech, druhé v košíku a třetí motající se kolem košíku), jak lze prožít nedělní mše v bočním vchodu nebo kolem kostela, jak si lze odpočinout i v nemocnici, jak se řídí autobus, jak lze koordinovat děti po celém autobuse, tramvaji či v metru, v čekárně u doktorů, na úředních místech,...No bylo by toho hodně.

Představa je představa, život je život. Blížím se k další klice, za kterou mne čeká nová etapa – práce a rodina. Těším se a zároveň mám strach. Věřím, že s Boží pomocí to zvládneme. Držte nám palce!