(Během uplynulých třech let mě několikrát hlodala myšlenka, jestli bych se náhodou z nepotřebovala aspoň trochu "vypsat" z jedné životní etapy. Myslím, že už jsem k tomu dozrála )

Stejně jako většina holčiček jsem v dětství vozila kočárek  s panenkou. Stejně tak jsem se, co mi dovednosti úměrně věku dovolily, starala o sourozence a další děti, které v mém okolí přibývaly. Už tenkrát jsem si bezstarostně spřádala plány, jak jednou potkám toho pravého a budeme mít spolu aspoň dvě děti. 

Roky ubíhaly a na začátku roku, ve kterém mě čekala zkouška dospělosti, jsme se potkali s mým dnes už manželem. Dneska už mi „zkouška dospělosti“ ve spojitosti s maturitou přijde jako prkotina. Stejně tak, když si vzpomenu, jak jsme ve svatební den dávali rodičům poděkování za…. , však to znáte. A kdo nezná, tak po internetu koluje celkem dost mustrů. Ne, že bychom některé formulace nepřevzali, byť s osobnějším rázem. Vše, co tam bylo vyjmenované, dnes vidím dost jinak. Vidím to z pohledu rodiče. A často si musím přiznat, že jsme v mnohém ani nevěděli hloubku toho, za co jsme děkovali. 

Ale ať neodbíhám. Za několik let vztahu jsme dozráli ke svatbě a společnému bydlení (a propos - téma bydlení by klidně dalo na další článek o „zrání“, neb dnes vidíme, že k podobě našeho dnešního hnízda, jsme si také museli dojít postupně). A po nějaké době strávené v mém prvním zaměstnání jsme byli na rozcestí. Vlastní bydlení nebo miminko? Těsně před Vánoci, po kterých nás měla čekat první prohlídka domečku, jsme zjistili, že nás bude víc. A místo hledání bydlení jsem začala hledat rady na ranní nevolnosti, které mi dávaly dost zabrat.

Osm měsíců uteklo jako voda a přišel týden, během kterého proběhlo mé asi doposud nejrychlejší zrání. Naše princezna se na svět rozkřičela přesně o tři týdny dříve, po mé krátké hospitalizaci a s diagnozou, jejíž léčbou je pouze okamžité ukončení těhotenství, na týdnu nezáleží. Díky Bohu a našim andělům strážným, že nás tato komplikace potkala až v týdnu, kdy malá byla "pouze" hraničně nedonošená.  Absolvovala jsem první operaci v životě a dodnes se divím, že ze mě malá nevyletěla už jen tím, jak jsem se strašně klepala a bála jsem se. Sobecky o sebe, o malou…

Byly to chvíle, kdy jsem si strašně moc přála tu dětskou bezstarostnost. Ten svět viděný dětskýma očima, kdy prostě maminka odjede do porodnice, tam se hezky narodí miminko. A až mimi povyroste, bude mít sourozence, tak to totiž bývá, ne? Místo toho přišlo období, kdy kromě radostí s malou přicházelo i uvědomění si, že zrání opravdu někdy zraní. Že ne všechno, co si člověk vysní tak bude. Že kromě zranění fyzického po CS, mám i zranění citová. Že mi asi navždycky bude chybět střípek prvního zaplakání malé, prvního přitulení se, které měl manžel a dodnes to vidím na jejich krásném vztahu. A přijmout fakt, že z lékařského hlediska by další miminko bylo ohrožující...

Už to jsou tři roky a teď už s pousmáním můžu konstatovat, že jsme za tu dobu celá rodina fakt vyzráli – názorově, vztahově… Pořád s manželem cítíme, že tu potřebuji být hlavně pro nás tři. A tak jsme po prvních narozeninách naší malé vkročili, se spoustou otazníků a jednou velkou touhou po dalším dítku, do dveří příslušného OSPODu.

A zase jsme byli u dalšího procesu zrání. Nebo vlastně ještě jsme. Proces adopce je složitý  a my se cítili jako ta semínka, která někdo dá do hlíny a pomalu si razí cestu ven na světlo. Přesně tak jsem si já připadala jak při nabývání nových informací, tak při postupném sdělování situace rodině, přátelům (protože samozřejmě otázka "A co druhé?" se nám nevyhýbá). 

Tak jako roste stonek, rostly naše znalosti ohledně různých problematik. Tak jako přibývají listy, tak stejně tak přibývaly listy i v našem spisu na úřadě... V současné době jsme již několik měsíců schválení. Přirovnala bych to k poupěti. Kvítek se z něj stane v momentě, kde se u nás rozezvoní onen „ kouzelný telefon“ a pak nás všechny bude čekat zase doba zrání. Nás i našich dětí, abychom alespoň pro sebe a naše okolí byli pěknými plody. 

PS: Pár dnů zpět jsme oslavili třetí narozeniny naší holčičky a tím dnem začalo běžet "doporučené" období pro umístění dítka do naší rodiny. Když tak počítám časové horizonty v ideálním případě dodržení lhůt, tak je "naše" mimi už buď na světě nebo na cestě. A tak moc prosím i vás, kdo jste dočetli až sem, o vzpomenutí si spolu s námi v modlitbě. Ať má ten  "náš"  mrnínek aspoň trochu pěkný start do života.Většinou to mají dost složité.