Ze dne 23.8.2019 na 24.8.2019 se uskutečnil program spojený s nočním pochodem na Velehrad "proti ratifikaci istanbulské úmluvy, za ochranu rodiny a nenarozeného života" se sloužením mše svaté na Velehradě."

Hlavním celebrantem byl P. Marián Kuffa.


Program začínal kolem půl desáté večer v kostele svatého Ducha ve Starém Městě přednáškou slovenského politika Jozefa Mikloška na téma Význam rodiny a manželství v raném věku dítěte a pokračoval zmíněným nočním pochodem a mší svatou. Protože jsem na Velehrad jela s mamkou a ona by se svým zdravotním stavem takový pochod nezvládla, jely jsme rovnou do baziliky. I tak si myslím, že jsme jistou část oběti přinesly, protože v kostele se začal modlit růženec - rovnou tři - a v jisté fázi na nás obě dolehla krize únavy, spánku, kdy už jsme ani neměly vládu se modlit. A nejen to, dokonce jsme si nebyly jisté, zda to vydržíme, jestli nemáme jít zpátky. Pokušení bylo velké. Vytrvaly jsme. Povzbudivé bylo, když se najednou otevřely dveře baziliky a dovnitř proudily davy nočních poutníků a dle různorodých skupin bylo poznat, že se zdaleka nejedná jen o skupinu ze Starého Města.

Největší probuzení přišlo s příchodem P. Mariána Kuffy. Nechci ho celebrizovat - ostatně, on to ani nepotřebuje - ale mohla bych garantovat, že by nespal naprosto nikdo. Zkrátka to tam rozsvítil. Mně odzbrojil tím, že mentalitou a temperamentem je mi velmi blízký, z Východního Slovenska, rozumím tomu. A nejvíc jsem ocenila, že mluvil jasně, prostou pravdou bez složitostí, výstižně. 

Začal vyprávěním o své rodině, které v sobě ukrývalo hlubokou symbolikou. Má několik sourozenců, z toho tři bratry. Když byli malí, tak se kluci mezi sebou často prali. Jednou po sobě házeli paučemi jako lehkými zbraněmi a botami jako těžkými zbraněmi. Do té chvíle, než těžká bota rozbila sklo od sekretáře. Hned mezi sebou nastolili mír. Jeho otec byl pedant a přísný, každou chvíli odepínal opasek. Maminka byla jemná, láskyplná srdcem a - žehlila průšvihy. Když přišel otec domů, tak se ptal, co bylo doma. Matka mu říká, že kluci něco rozbili. On už začal: "Hí.." a do toho maminka "Sedni si, dávám Ti jídlo do talíře." Oddálila výprask. Za chvíli: "Co rozbili?"  "Stěnu od sekretáře". Otec už vstával: "Híí.." Matka pohotově: "Kafe?" Otec si opět sedl.. až se to dostalo do takové fáze, že si otec na výprask nevzpomněl. P. Marián říká: "Byl jsem malý kluk, ale moc dobře jsem věděl, že to matka mě uchránila od otcova výprasku."

Připodobňoval to k Bohu a Matce Boží. Je chybou si myslet, že Bůh je jenom soudce-spravedlivý. Stejně tak, jakoby měl být jenom milosrdný. Ani jedno není pravda. Protože je obojí. Ale když chce trestat, je to především Matka Boží, která mu zadržuje ruku. Ona je ta, která nám vyprošuje milosrdenství. Díky její ochraně Bůh čeká - Maria řekne, nech ho, ještě na to přijde, nech ho, ještě se může změnit, dej mu čas, třeba se vyzpovídá... atd. 

Matka Boží je prostřednice všech milostí.

Toho, co řekl P. Marián Kuffa na mši, je velké množství. Z toho bych vypíchla nejdůležitější myšlenku. Často odkazoval právě na Matku Boží a k prosbám řekl toto: Jsou tři stupně vyprošování. 

  1. prosba (za něco, za někoho) - toto je nejnižší stupeň. Prosíme, aby se to splnilo dle našich představ.
  2. odevzdání - tohle je o laťku výše, znamená to, "udělej to Bože, jak Ty chceš". P. Marián vyprávěl, jak někde v horách na kopci mu na autě náhle přestaly fungovat brzdy. Měl velký strach a vzýval Matku Boží. Ale diktoval si svoje podmínky. Prosím, ať narazím do stromu. Nevím, proč si myslel, že zrovna náraz do stromu by mu měl zachránit život, ale prosil právě za to. Jenže dopadlo to jinak. Když už si myslel, že z toho živý nevyvázne, odevzdal Bohu v modlitbě svého ducha. Auto udělalo točku, narazilo do sněhové závěje a o ten sníh se auto zastavilo. Auto na odpis, P. Marián celý doškrábaný, odřený, ale nic vážnějšího se mu nestalo. Jenže kdyby narazil do stromu (jak chtěl), buď by byl mrtvý na místě, nebo minimálně měl něco ošklivě polámaného, obličej, sanici aj. Prostě viděl, že ta možnost, která se u udála, byla daleko lepší, než ta, o kterou prosil on.. Odevzdání do Božích rukou je tedy mnohem lepší. Možná se toho někdy bojíme, máme strach z neznámého, ale ruku v ruce se musíme učit cele Bohu důvěřovat.
  3. zasvěcení - je vůbec nezralejší a nejvyšší stupeň. "Bože, použij mě tak, jak to uznáš za vhodné." Pozn.: k tomu mám jen vsuvku - já mám zkušenost, že i když bych o to neprosila, tak často mě Bůh použije či chce použít (i když nechci a nehodí se mi to, nebo mám strach a necítím se na to). Tady je však velmi podstatné UPOSLECHNOUT JEHO HLASU, i když se mi do toho absolutně nechce. Samozřejmě, máme každý svobodnou volbu, Bůh ví, že to s námi není tak jednoduché. Ale uposlechnout Jeho hlasu a nezatvrzovat své srdce, je vůbec to nejlepší, myslím si.

K tématu gender zmíním krátce jeho myšlenku. Vychází z liberalismu a to nemůže jít takhle donekonečna, přijde bod zlomu, kdy zanikne. ALE do té doby bude zničeno mnoho životů, ať ve fyzickém či duševním slova smyslu. Proto je potřeba s tím něco udělat. Bůh nechce, abychom spasili celý svět, například že zachráníme celý svět od hladu apod. Ale když se zeptá na Božím soudu, můžeme říct: Jo, neodvrátil jsem válku, ale "byl jsem čtyřikrát v Africe", "udělal jsem několikrát sbírku", "byl jsem u toho, když" atd. Stejně tak k tématu gender. My těžko můžeme zvrátit celou společnost, ale: NĚCO S TÍM DĚLEJ! Co zrovna můžeš. Nebo-li: NESEĎ DOMA JAK ROURA. NENADÁVEJ NA SPOLEČNOST, NA STÁT, NA POLITIKU PŘED TELEVIZÍ (nejlépe s brambůrkami), ale hejbni sebou.

Dalo by se toho ještě mnoho říct. Jsem ráda, že "jsem byla u toho", protože mi otevřel oči.