Potřebuji se z toho vypsat. Sdílet něco, nad čím mnozí nejásají, přesto jde o náš velevzácný poklad: Čekáme čtvrté miminko!

Teď je čas, zajít do sklepa, kuchyně (nebo jinam, kde to máte) a načít na jeho počest šampus!!!

autor: wynand van niekerk

Tedy, udělali byste nám tím velkou radost, protože to doteď žádného z našeho okolí nenapadlo. Naposledy se takto oslavovalo naše první, na které jsme si vcelku počkali, a druhé, které na sebe dalo též trochu čekat.

Pak nám Pán poslal k naší radosti i třetí. Jenže přišlo nečekaně, půl roku po druhém císaři, což není zrovna doporučení hodné. Od nás, věčných čekatelů, přišla tato zpráva pro mnohé nečekaně. U rodičů se znovu otvíralo víno, ani ne tak z důvodu oslavy, nýbrž zapít tuto informaci a dostat všechny černé scénáře z hlavy do opilého prostoru lhostejnosti. No co, ale zapilo se. Zatímco u přátel a známých měla tato zpráva příchuť senzace, u mojí mamky zaváněla skutečným ohrožením na životě dcery. Avšak třetí těhotenství probíhalo, narozdíl od předešlých, neuvěřitelně klidně a bezproblémově, takže kolem 30. týdne těhotenství maminka vyměnila útrpný pohled za pohled radostného očekávání.

Po narození třetího ve mně stále doutnala touha po čtvrtém. Ale můj gynekolog mi velmi brzy dal jasně najevo, ať mě po třech císařích nic takového ani nenapadne, jakou už mám zodpovědnost za rodinu a jaké hazardování se životem by to bylo. Ano, měl pravdu. Utnula jsem té doutnající touze tipec. "City jsou slepé, proto si na cestu musíme svítit rozumem!" říkával jeden gymnaziální profesor. Amen.

Ale víc jsme si měli s manželem posvítit na PPR. Nepravidelnost v jinak pravidelných cyklech způsobila, že téměř po roce a půl od posledního porodu čekáme čtvrté. Popravdě mně též chvíli trvalo tuto skutečnost přijmout a přenést se přes všechny dříve  nahromaděné lékařské hrozby a znovu zapálit soucit a plné přijetí toho mrňouska. Okolí jsme to oznamovali až v 18. tt., neboť po nelibé reakci doktora jsme tušili, že to jinde nebude o nic lepší. Zkrátka jsme se chtěli v klidu a radosti těšit. No, ale jednou to přijít muselo:

"To jste tedy odvážní!" zněla častá reakce. Jako by u nás šlo o odvahu! Bojím se Boha a postabortivního syndromu. Tedy bych ve svém případě považovala za odvážné jít proti těmto dvěma svým strachům. Ne, děkuji. To už mám mnohem menší strach přijmout vzniklou skutečnost i s riziky...

"Jste drsní. Nemyslete si, že je to jen tak se čtyřmi dětmi!" reagovala kamarádka - maminka od čtyř dětí, "si to každý představuje tak romanticky jednoduše." My si to možná dříve představovali, avšak po třetím jsme se báli byť pomyslet. Teď naopak potřebujeme představy, které nám dávají naději na přežití tělesné i psychické.

"Dobrý Bože, a necháte si to?... Vy jste to čtvrté jako chtěli?" Navzdory zbožnému zvolání v  úvodu šlo zpravidla o reakci nekatolíků. Těmto lidem se tato naše situace ne zcela srozumitelně vysvětluje. Takže jsme se vlastně ani moc nesnažili. Ale zase nevěřící žijí často v běžné praxi s tím, že kdo další dítě nechce, nebo si ho nemůže dovolit, zařídí se s dnešními hormonálními možnostmi tak, aby je opravdu neměl. A kdo je tedy čeká, tak ten ho nejspíš chtěl. Obzvláště, jde-li o lidi moderní a vzdělané. Z takových obvykle vyšlo, pro mě vcelku neškodné, "tak to jste teda dobří."

"Inženýr a neumí si dát pozor!" zněla jedna reakce. Chvíli mi trvalo, než mě trklo, co tímto moje zbožná babička myslí. Potvrdilo to jen moji domněnku, že přerušovanou soulož ještě dost katolíků chybně považuje za formu přirozeného plánování rodičovství. Nebo nevím. Možná jsem to ještě dodnes správně nepochopila. Stejně jako reakci manželova taťky:

"Divím se, že se vám něco takového stane v dnešní době. To za nás jsme to měli s maminkou těžší." Taky nevím. Přijde mi, že jsme jako katolíci na tom dost podobně tehdy nebo dnes, ačkoliv metody pozorování plodnosti jsou možná dnes opravdu propracovanější. Jen si myslím, že PPR zrovna na mysli neměl.

Naštěstí (Bohu díky) naše rodina působí uspokojivým sociálním postavením, takže otázkek typu: "Jak si ve své finanční situaci můžete další dítě dovolit?" jsme byli doposud ušetřeni.

Moje mamka, která už předešlé těhotenství prožívala dost špatně, přijala tuto zprávu obdivuhodně klidně odevzdaně. Žádné špunty vzduchem nelétaly, ale oproti tomu, co jsme očekávali, dobrý. Prý, co se bude stresovat, když to Bůh má evidentně ve svých rukou víc než my.

Ale jo. Přece jen i pár pozitivních a milých reakcí bylo. Především od lidí vzdálenějších, kteří buď neznají naši situaci, nebo mají víc dětí než my... A moje sestra. Ta se té novině tak tři minuty neurvale smála, čímž nakazila i mě. - Takových lidí je nám třeba.

A já si na tom všem uvědomila, jak moc potřebuji druhým říct i od druhých slyšet, že to miminko je požehnáním, nikoli pohromou, skandálem či omylem, ke kterému nemělo dojít. Vždyť ono, malé moje vzácné, nemůže za to, že přišlo až čtvrté v pořadí. Věřím, že něco podobné prožívá více matek.

Proto bych tímto chtěla povzbudit ostatní, aby byli v reakcích na něčí třebas pátý přírůstek alespoň stejně pozitivní, jako když se doslechli o prvním. Já bych dokonce doporučovala, aby byli ještě vřelejší, neboť ta máma často potřebuje do nastalé situace mnohem více povzbudit než napoprvé. Hlavně neřešit, co už v dané chvíli nelze změnit. Nebo si myslíme, že pokud mámě nepřipomeneme v reakci na již počatý život její zdravotní riziko, sociální zázemí, rodinnou situaci či diskutabilní psychický stav, ona si to bez nás neuvědomí? Pokud se taková najde, dobře pro ní, že tak. Kdyby pak třebas šlo o maminku, pro kterou není potrat náboženský či etický problém, mohly by být nevhodné poznámky posledním ťuknoutím do rakve nemluvňátka. Možná, že přeháním. Ale ačkoli se považuji tělem i duší za kovanou katoličku, to nic nebrání tomu, aby i taková hloupost prolétla člověku hlavou. Štěstí, když jen taková myšlenka prolétne a zmizí v nenávratnu. Běda, když ji někdo zastaví a začne s ní koketovat, či ji nechá být, ale neustále ji přivolává někdo z venčí.

Tedy doporučuji každý nový život slavit! Už jen tímto přístupem pomáháme malému človíčkovi a jeho mamince. Tak kdo jste do této chvíle váhali, běžte si na naši počest, bez zbytečných řečí, sníst třebas jen čokoládu (chápu, že šampus se hodí víc škudlit k narození). Uděláte mi tím velkou radost, že alespoň někdo v tom malém vidí Božího syna (nebo cérku - to ještě nevíme) a znamení Boží (i té naší) lásky.