Naše Mládě oslaví za pár týdnů první rok, a tak se zejména ve virtuálním prostředí množí otázky, jestli nečekáme druhé. V reálném světě se teprve před nedávnem přezulo do zimních bund a kabátů a ještě pár dnů zpátky bylo v letních šatičkách už od pohledu všem hned jasné, že v nejbližších měsících do naší rodiny další přírůstek nezavítá.
Samozřejmě bychom nechtěli navždycky zůstat u jedináčka, ale budu ráda, když se naše prvorozené nejprve naučí pořádně chodit a nejlépe i na nočník, než mu přibude nějaký ten sourozenec. Nechci být uštvaná nervózní matka; s jedním Mládětem si zatím docela užíváme svůj "hobití způsob života" a ani finanční situace nás nenutí do dvouleté či kratší mateřské dovolené. V zaměstnání mi nejspíš taky nic neuteče, tak proč spěchat.
Mládě už baští téměř vše z potravin vhodných pro skoro roční dítě, každou porci však nejraději spláchne mateřským mlékem a rádo si "přihne" mlíčka i v noci. Jestli s manželem o něčem opravdu sníme, tak o osmi hodinách nerušeného spánku a ne tak o dalším zájemci o noční krmení.
Takže jestli naše Mládě zůstane ještě nějaký ten čas jedináčkem, vůbec nám to vadit nebude. Pokud ovšem mají v nebi s námi jiné plány, necháme si to případné sladké tajemství co nejdéle jen pro sebe. Takže se prosím neptejte ;)
Takové všetečné zvídavé otázky uvádí do rozpaků nejen ty z nás, co případné šťastné těhotenství jen nechtějí zbytečně časně vytrubovat do světa, ale bohužel kolikrát zasáhnou citlivé místo u těch, k nimž (další) potomek ne a ne přijít, nebo ho mají rovnou v nebi. (Prosím, zbytečně pod článkem nepolemizujte o tom, kde přesně to mají u Pána Boha místo nekřtěňátka.)
Jste-li blízcí příbuzní či přátelé případných nastávajících rodičů, trpělivě prosím vyčkejte, než se vám se svým tajemstvím rozhodnou svěřit sami. A nepatříte-li mezi "vyvolené", stejně se to nejpozději za devět měsíců dozvíte, až je potkáte s kočárkem nebo na síti zhlédnete fotky pyšných rodičů s novorozencem.
Takže se prosím neptejte...
Také nechápu tu potřebu neustále vyzvídat. U nás to bylo nejhorší v době, kdy jsme čerstvě věděli o miminku a okolí se neustále ptalo. Neměla jsem kvůli tomu chuť se s nikým vídat. Přeji co nejvíce klidu :-)
Zrovna dneska jsme se o tom bavily s kamarádkou, že každá životní situace vyvolává své "nechtěné otázky". Už konečně někoho máš? Kdy se vezmete? A už čekáte? A druhé neplánujete? Vy už čekáte třetí? A není čtyři už trošku moc? ....
A já jsem ten typ, že to prostě vytrubovat potřebuju - jak zprávy radostné, tak bolestné.
Tyto otázky jsou "věčný boj". Všichni kolem vědí, že by se ptát neměli, přesto však zvídavost je častokrát silnější... anebo je to touha slyšet něco pozitivního?
Hm... nebo touha po kontaktu, hlubsi duvernosti? Nebaveni se jen o pocasi, ale o tom, cim dany clovek muze zit? (Ted neobhajuju zvedavce ani nekritizuju, ze se nekdo nechce sverovat, pokud to tak maji, je to jejich vec ;)
Já to spíše vnímám jako lačnění po informacích a novinkách, obavu z toho, aby mi něco náhodou neuteklo, ale bez hlubšího zájmu... Ale vede mě to k zamyšlení, jestli to, že se já druhých na osobní věci ptám velmi málo a opatrně, zase ostatní nevnímají jako můj nezájem o ně. Asi je to o vnitřním nastavení každého člověka :-)
Já se na tyhle otázky zásadně neptám. Když mám s nějakou kamarádkou dobrý vztah, sama mi řekne, jestli nebo proč chce/nechce (další) dítě, ale vyzvídat mi připadá fakt necitlivé. Na druhou stranu mi přijde trochu zvláštní, když někdo různě naznačuje, že čeká miminko, ale dokud neuběhnou ty magické tři měsíce, bude se jen culit a trousit nenápadné narážky. Přece není takový problém říct, že je to čerstvé a ať to nikde nerozhlašuju. A nebo být zticha 🙃
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.