Manželova maminka začala stonat. Ze začátku nemohla jíst, tak se léčila různými posty, pak byla na rozšíření žlučovodů. Nechtěla nám říct pravdu, ale my jsme s mužem viděli, jak rychle chátrá, a poznali, že je zle. Květě bylo požehnaných 84 let. Pouhý týden jsme od lékařky znali jasný verdikt – Květa má nejagresivnější formu rakoviny a metastázy jsou už i na plicích. Zažili jsme asi dva velmi náročné měsíce. Chtěli jsme mamince splnit její přání, aby mohla umřít doma. S mobilním hospicem jsme si telefonovali, se synovcem a jeho kamarádem jsme si udělali služby, kdo kdy bude s maminkou v bytě spát. Ale my jsme to prostě nestihli…… Byla hospitalizovaná týden. Stihly se s ní rozloučit dvě nejlepší kamarádky, náš malý kamarád Kryštof ji den před smrtí držel za ruku. Přijala svátosti. Zemřela v klidu ve spánku. 

            Pak jsme zařizovali pohřeb, rozesílali parte, telefonovali příbuzným, zajišťovali kar. Pohřeb byl nadějeplný - zvládla jsem všechno odzpívat, na karu seznámit jednotlivé příbuzné, ale po pohřbu jsem si připadala jako prázdná studna. Vzala jsem si týdenní neschopenku a hlavně spala. Viděla jsem na manželovi, jak by potřeboval truchlit a nejde mu to. Najednou je divný každý pátek – vždycky chodíval k mamince na večeři. Nikdo nás už nezve v neděli na oběd a my nemáme koho pozvat. 

            Mému muži umřela máma – ta, která ho učila chodit, mluvit, se kterou přes 30 let bydlel, která mu poskytovala servis, byla na něj hrdá. 

            V neděli jsem svému muži ráno volala záchranku, protože lapal po dechu, bolelo ho na srdci. Měl vysoký tlak, EKG bylo dobré. Myslím si, že u něj vypukla ataka psychické paniky. Najednou je vedle mě někdo velmi slabý, málo mluví, nechce jíst. 

            Vždycky jsem se léčívala já – několikrát byla hospitalizovaná na psychiatrii a teď se role obrátily. A já prožívám, jak strašná je bezmoc. Jak můžete stát druhému po boku, můžete ho pohladit a obejmout, ale ten svůj boj si musí vybojovat sám. Mně, která jsem se poprvé zhroutila v 17 letech, nedělá problémy být slabá, však se to učím už tolik let. Ale on byl vždycky zdravý, svěží, rychlý, veselý. A teď si s tou slabostí neví rady. Smutek každý prožíváme jinak a jinak dlouho. 

            Moji rodiče jsou staří – bude jim 87 a 83. Čekají nás ještě jejich úmrtí. Taky to bude těžké, ale když můžete u toho všeho někoho držet za ruku nebo v náručí, je to o moc lehčí.