Když jsem zabrousila na blog Žen, jako správná milovnice romantiky jsem nejdřív ze všeho zavítala do rubriky „Svatební“. A rozhodla jsem se, že se podělím i o náš svatební příběh, který začal právě tady – na Signálech.

Bylo to v prosinci roku 2014. Moje mamka se tehdy jako každý rok vydala na večer s komunitou Emanuel. Mockrát mě přemlouvala, ať jedu s ní, ale až v tomto roce jsem se odhodlala a jela. Byl to pěkný duchovní večer a já o něm napsala blogový článek na Signály (viky.signaly.cz). Brzy po zveřejnění se pod článkem objevil komentář uživatele brigádník. Pochválil mi článek a pod dalšími články i celý blog a hned se jen tak mimochodem zmínil, že jsem v akcích „odkliklá“ u Absolventského Velehradu a že se tam můžeme potkat. 

Odpověděla jsem tak nějak neutrálně. Na Velehrad jsem jela s holčičí partou a rozhodně jsem neměla v plánu se tam potkávat s cizím klukem. To je něco, co jsem nikdy neudělala a nehodlala jsem s tím začít, na to jsem příliš introvertní a nesmělá. Nicméně nějakou dobu jsme si psali, než naše komunikace utichla. 

Přišel únor 2015 a my jsme se vydaly na Velehrad. Celou dobu jsem trnula, kdy si mě tam brigádník bude odchytávat, ale měla jsem „štěstí“. V každém bloku přednášek byly dvě přednášky souběžné a účastníci Velehradu si měli vždy vybrat jednu. Úplně ve všech případech jsem šla právě na tu druhou než můj budoucí manžel. 

Poprvé jsem ho viděla v jídelně. Seděl sám, s nikým se nebavil, žádní kamarádi okolo. Pro mě další znamení, že s takovým klukem nechci nic mít. Podruhé a pro tentokrát naposledy jsem ho pak viděla na závěrečné mši. Schválně jsem si sedla za něj, aby mě neviděl, ale já jeho ano. Byl tak malej! Nikdy, nikdy bych nemohla chodit s tak malým klukem! Vždyť byl jen asi o půl hlavy větší než já. Vůbec!

Velehrad skončil a my jsme se nesetkali. On mě nenašel a já mu nedala šanci. Hned po návratu domů mi ale na Signálech přistála další zpráva. Jak je mu líto, že jsme se nepotkali a jestli jsem tam vůbec byla, že na mě nikde nenarazil. Upřímně jsem se mu přiznala, že já ho viděla, ale neměla jsem odvahu ho oslovit. Tak nějak aby se neřeklo, jsem napsala, že je mi líto, že jsme se nepotkali, přestože mi to vůbec, ale vůbec líto nebylo. Internet snese vše a on na mě nemůže, že, tak co bych to ze slušnosti nenapsala.

Jenomže po několika dalších vyměněných zprávách mě pozval na kafe. Tak! A co teď! Ani trochu jsem nechtěla jít, nikdy. Co bych tam jako dělala, co bych si s ním říkala, jak bych se chovala, streeeees. No prostě vůbec. Odmítla jsem ho a nastalo ticho po pěšině. 

Zde mohl úplně klidně nastat konec našeho příběhu, kdyby se můj muž snadno vzdával. Naštěstí to neudělal a po měsíci a půl zkusil zabojovat ještě jednou. Zase jsme si začali psát, a jak zpráv přibývalo, už se neptal. Prostě mi oznámil, že ve čtvrtek přijede a zajdeme na pizzu. Bez diskuse. Dělala jsem mrtvého brouka, odváděla řeč, ale už se nevzdal. 

Teď zpětně nechápu, jak je možné, že jsem na to nakonec kývla, když se mi to vůbec nepodobá. No, ale stalo se, že 16. dubna 2015 mě vyzvedl v práci a jeli jsme na pizzu. A on mě okouzlil. Byl tak galantní, pozorný, nesmírně ukecaný, takže já jsem nemusela říkat nic a on stejně dokázal, že jsem se s ním pomalu uvolnila, uklidnila a líbilo se mi to. 

A pak už to bylo. Několikrát týdně absolvoval víc jak hodinovou cestu k nám domů, pravidelně jsme střídali víkendy u nás a u něj, případně u jeho rodičů. Já bydlela s rodiči na vesnici, on bydlel sám v pronajatém bytě ve městě. A to se dlouho zdálo jako nepřekonatelný problém. Když jsme se bavili o tom, kde v budoucnu zakotvíme, vždycky jsme narazili na to, že ani jeden nechtěl opustit to, co znal. Já si nedovedla představit, že opustím vesnici, kde mám celou rodinu, všechny kamarády, svoji farnost, známé prostředí, a on si zas neuměl představit opustit město se všemi jeho možnostmi a stabilní, dobře placenou prací a odstěhovat se na vesnici, kde nejsou ani možnosti bydlení ani práce.

Muselo to být Božím vedením, že se nám nakonec všechno podařilo naprosto dokonale. Lukáš našel práci v Brně, kam se dá z naší vesnice relativně dobře dojíždět, získali jsme obecní byt k pronájmu do začátku a nakonec jsme si koupili krásný byt se zahradou do osobního vlastnictví. Nutno podotknout, že na naší malé vesnici se příležitost koupit si byt vyskytne asi tak… nikdy. A nám se naskytla. K neuvěření.

Dál už se to odehrávalo jako v pohádce. V lednu 2017, poté, co jsme se celí vymrzlí vrátili z počítání výdělku Tříkrálové sbírky, mě požádal o ruku a v září si mě odvedl k oltáři. V červenci 2018 se nám narodil chlapeček a letos v lednu i holčička. A to všechno jen díky tomu, že se ten malej, podivnej kluk nenechal odradit mou nesmělostí a strachem a nevzdal se. Ještě že!