Čas od času se někde rozvíří diskuse, kdo všechno má "právo na dítě". Myslím, že jakákoli podobná debata je bezpředmětná, pokud zanedbává jeden podstatný aspekt - že dítě není "výrobek" na zakázku, ale lidská bytost mající svá práva.


 

Já vím, těžko mám co kázat, když moje těhotenství proběhlo vcelku bezproblémově bez ranních nevolností i komplikací, které spoustu maminek provází od prvního trimestru až do porodu. Přesto by mi žádné peníze ani hmotné statky světa nedokázaly "zaplatit" takové ty běžné těhotenské nepříjemnosti:  Jak se vám změní čich i chuť, nejprve usínáte pomalu i ve stoje a za chůze, pak se z vaší štíhlé sportovní postavy stane velryba, která pro změnu nemůže spát skoro vůbec...

Prostě si nedokážu představit, že bych toho malého "vetřelce", co mě pěkných pár měsíců kopal do žeber a nutil supět do schodů, pak dala někomu "cizímu", když vím, že ho nejlíp ukonejší tlukot mého srdce nebo manželův hlas.

Jak to, že nad právy toho kojence, který vlastně přijde nejen o "byt", ale i o mateřskou stravu, nikdo nepřemýšlí? Jak to, že prostě jen někdo "chce mít své dítě", i když mu to přirozenou cestou nebylo dopřáno?

 

Surogátní mateřství je v tomto zatím, zdá se, ten nejkrajnější extrém, nad nímž se ještě někteří pozastavují. Ale co takové "obyčejné" umělé oplodnění? Zde už se málokdo dívá na práva dítěte, tedy hlavně na právo na život těch "sourozenců", kteří se nejspíš nikdy nenarodí... 

A vajíčko či spermie od anonymního dárce, to už je teprve kapitola sama pro sebe... "Čí" pak to dítě vlastně je? Kdo jsou jeho biologičtí rodiče? Má právo znát jejich totožnost a minulost?

 

Znovu opakuji, těžko můžu soudit, když mě nikdy netrápila nenaplněná touha po dítěti. Ale kdo se zastane práva těch dětí?