Na podzim roku 2016 jsme chystali první křtiny. Křtiny prvního dítěte, prvního vnoučete i  pravnoučete z obou stran. Oba s manželem jsme nejstarší ze sourozenců a stejně tak i z vnoučat. A byla  před námi velká událost, která zvláště ve mně vzbuzovala pocity „hlavně, aby bylo vše tip ťop“ . Jak už jsem ale v některých příspěvcích zmiňovala, Pán Bůh má u mě asi jasný cíl – naučit mě trpělivosti a umění  nechat věci přicházet tak jak jsou. Takže se okolnosti křtin jevily tak, že jsem ještě v sobotu ráno netušila, jestli křtiny v neděli opravdu proběhnou a byla smířená i s variantou, že kdyžtak s rodinou posedíme a křest proběhne „jindy“.  Díky Bohu , dopadlo to ! 

 

Byla neděle 16. 10. 2016 , svátek sv. Havla, jemuž je zasvěcen farní kostel ve městě, kde jsme – nadohled od kostela – bydleli. Naše dvouměsíční  holčička byla  jak panenka zavinutá v peřince a celou mší nás jako bonus provázel chrámový sbor, protože to byla mše poutní. Rodina kompletní a příhoda pozdního příjezdu kmotřičky, které nezazvonily dva budíky, se dnes dává již spíše „k dobru“ .  Předem domluvené focení naším kamarádem fotografem nám zařídilo do alba milé vzpomínky prosluněné podzimním sluníčkem. Po mši oběd a posezení u nás na bytě zn. I do bytu 2+kk se dá pohodlně usadit 16 lidí k obědu. Ano, tenkrát mi přišlo milejší netahat miminko do restaurace a s malou chrupalkou v manduce jsem den předem vařila kotel vývaru, ráno dosmažovala řízky k bramborovému salátu a dort ke kávě také nechyběl. Nakonec si každý odvezl perníkové miminko, kmotři navíc památeční víno. Když si to zpětně promítám, tak se usmívám a říkám si, že pro člověka, co má rád pořádek, to byla dokonalost sama. 

 

STŘIH

 

Je podzim 2020 a dnes jsme křtili podruhé. Od prvních křtin jsme se přesunuli na vesnici, nicméně i křtiny našeho chlapečka proběhly ve farním kostele, jen pro tentokrát sv. Václava a s  jiným knězem. Osmnáctiměsíční budulínek by se spíš vešel do spacáku než do peřinky a i jeho vyřídilka a aktivita úměrně věku nám dávala dost najevo, že to budou naprosto odlišné křtiny, než ty první. Kvůli situaci s covidem jsme předem volili variantu křtu beze mše a jsme za to rádi – mohly tam s námi být bez starostí     i naše babičky a za druhé poslední týdny trávíme klasické mše spíš chytáním a tišením dětí. Rodinka trochu prořídla, přibylo stáří či jiné aktivity, ať už pracovní či jiné. Opět jsme se snažili sehnat fotografa, protože kromě pěkných fotek mi dává jistotu, že ty fotky opravdu dostaneme a ne, že je budeme ještě za půl roku tahat z fotících příbuzných. Skrz covid a na jaře rušené svatby, které se ale přesouvaly na podzim, těch volných fotografů moc nebylo…ani náš kamarád. Ale – povedlo se. Pohoštění po křtinách už jsme prozíravě zajistili v restauraci nedaleko kostela. I napéct drobné sladké jsem zvládla jen díky dobrému časovému rozvržení a manželově ranní směně, takže odpoledne mohl trávit s dětmi. Ano, rodina pomoc nabízela, ale ruku na srdce – vidíme, že všichni toho mají hodně. A zpětně to hodnotíme jako super nápad, měli tam i dětský koutek ! Víno se speciální etiketkou na památku kmotrům jsme i tentokrát objednal u našich přátel. 

 

Jako patrona jsme malému vybrali svatého Filipa Neriho, kterému se říká „šťastný svatý“ a my máme doma takového veselého kulíška. Svůj fištrón předvedl i dnes. To tak kněz promlouval o tom, ať si užíváme okamžiky a radosti, protože často utíkáme před starostmi, načež malý v ten moment vystřelil od nás směrem ke dveřím, takže kněz pohotově dodal: „ Nebo utíkají před křtem“ :D 

 

Jestli dneska na křtinách tekly slzy, tak to nebyly slzy dojetí, ale smíchu. Jsem šťastná za přijímajícího a pohotového kněze, který umí odlehčit situace, ze kterých jsme jako rodiče měli trochu nervy. Jsem vděčná za naše rodiny, protože ač (ne)věřící či (ne) praktikující , jsou v těchto důležitých chvílích s námi a neváhají se  zapojit do zpěvů, čtení nebo přímluv. A děkuji Bohu za ten neskutečný klid, který nám do dnešního dne dal. 

 

Závěrem ještě jedna perlička – se starší dcerkou jsem se některý den v týdnu modlila před spaním Otče náš . Už se snaží „doříkávat“ modlitby.

Já : …Buď vůle tvá …

Dcerka : ( vykulené oči plné otazníků)  ..jakooo máá ? :D 

 

Tak dneska to vyšlo. Měli jsme to s Pánem Bohem naplánované stejně. DG