Před dvěma měsíci jsem se zabývala otázkou, zda křtít již malé děti. Rozcházely jsme se v tomto s kamarádkou, která patří do církve Adventistů sedmého dne. Než jsem ji poznala, ani mě nenapadlo, že by to nějaký jiný křesťan mohl mít jinak. Snažily jsme se jedna druhou pochopit, zatím bezúspěšně. Vyhledala jsem jí citace z katechismu, které mě samotnou hodně obohatily.

Došly jsme k tomu, že v katolické církvi věříme, že jsme jako lidé zasaženi prvotním hříchem, zaujalo mě, že je to stav, nikoli skutek.

Nejvíc ale ty rozdíly vystihl tento článek - https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/krest-vira-a-krest-deti-david-voprada

"Bibličtí křesťané nechápou křest jako svátost, ale jako Kristovo nařízení. V tomto chápání křest nepřináší milost, kterou má symbolizovat, ale je pouhým symbolem, veřejným přiznáním se k vnitřnímu obrácení. Křest tak není sám o sobě ničím, co by přinášelo spásu. Podle jejich chápání je nesmyslné křtít malé děti, protože ty, pokud se nemohly pro křest rozhodnout, Bůh stejně spasí. Teprve v okamžiku, kdy člověk dosáhne věku, kdy začne užívat rozumu a kdy také zhřeší, musí „přijmout Ježíše“, aby získal věčný život.... Podle biblických křesťanů spásy dochází člověk přijetím Ježíše jako osobního Pána a Spasitele, podle katolického (a také pravoslavného, anglikánského a luterského) pojetí je však spása svobodným Božím činem, kterým zahrnuje člověka milostí."

 

Z mého pohledu je svátost křtu svátost, dar Ducha svatého, přivtělení ke Kristu. Dítě se stává Božím dítětem, Chrámem Ducha svatého. Taková velká věc. Je to milost naprosto nezasloužená. Ale je moc důležitá formace dítěte v rodině (při křtu se rodiče zaručují za dítě, že ho budou ve víře vychovávat), ve farnosti toho dítěte, aby vědělo, kam patří a čemu věří a musí dojít k osobnímu rozhodnutí se pro Krista (v KC následuje svátostí biřmování, prohloubení křestní milosti, přijetí pečeti a darů Ducha sv.). Protože když se toto zanedbá, člověk brzy od Boha odpadne. Zrovna o víkendu jsem se bavila se sousedkou, která byla pokřtěná jen proto, že to chtěla babička... Došla k prvnímu sv. přijímání, babička zemřela a tím to pro ni skončilo. Myslím, že je moc důležitý katechumenát, jako je psané v katechismu §1231 : "Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu". A osobní obrácení v dospělém životě, neustálé vyučování, modlitba a hledání... Jinak je to jak s tím rozsévačem a slovem, které padlo do trní, nevydá užitek, neponese ovoce (Mk 4,14).

foto z archivu rodiny Markovy

Původní otázka mojí kamarádky zněla takto:

"Ale křest dětí? Promiň, to jsem prostě v Bibli nenašla. Když by mi to někdo dokázal Božím slovem, tak to beru. Jinak nic. Obhajování potřebou odpustit Adamův hřích má tento háček. Jak ostatně bylo i psáno jak v tom katechismu, tak i u pravoslavných, to není osobní vina, to, co dědíme, je hříšná přirozenost, sklony ke zlému. To není třeba odpouštět. "Hřích je svévole." 1 J 3,4. Nebo jiným slovem bezzákonnost. 
A kdyby ten obřad bylo nějaké kouzlo, díky kterému Bůh daruje Ducha Svatého, jak by se to osobně projevilo?"

Biblickou podmínkou křtu je poučení o zásadách víry, víra v Ježíše a také pokání (Mt 28,19; Mk 16,16; Sk 2,38). Kojenec nemůže splnit žádnou z těchto tří podmínek."

 

Moc se mi líbí tento paragraf:

§1271 Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém … Jsou však vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ „Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili.“

který zodpověděl na moje otázky ohledně křesťanů patřících do jiných církví. Z čehož jsem měla radost. Jedna víra jeden křest jeden Pán (Ef 4,5).

Mrzí mě totiž, když některé jiné církve náš křest neuznávají...


U pravoslavných jsem našla toto:

Někteří lidé neuznávají platnost křtu malých dětí a uvádějí pro svůj názor ten důvod, že malé dítě není schopno kajícího smýšlení ani víry v Krista a proto nemůže být pokřtěno. Tento důvod však neobstojí. Malé dítě nedopustilo se žádných osobních hříchů, proto nemá se z čeho kát. Má na sobě jen hřích dědičný, ve kterém se zrodilo bez vlastního provinění, a který se odpouští udělením křtu svatého. Povinnost kajícnosti týká se těch, kdo už dospěli k užívání rozumu a dopustili se osobního hříchu. Pokud běží o povinnost víry, tu kmotři a rodiče ji berou na sebe v tom smyslu, že sami věří a musejí se starat, aby i pokřtěné dítě bylo v ní vyučeno a vychováno. Podle jejich víry uděluje se křtěnému dítěti odpuštění hříchu dědičného i milosti boží stejně, jako Pán Ježíš odpustil hříchy mrtvicí raněnému podle víry těch, kteří ho přinesli (Mk 2, 5) nebo jak uzdravil sluhu podle víry setníkovy (Mt 8, 13) a dceru ženy kananejské podle víry matčiny. (Mt. 15, 28)

Našla jsem to tu.

Zaujaly mě ještě další paragrafy z katechismu KC o křtu:

§1252 Křesťanští rodiče uznávají, že tato praxe také odpovídá jejich úkolu rozvíjet život, který jim Bůh svěřil.

Zvyk křtít děti je tradice církve už od nepaměti. Je výslovně dosvědčena od druhého století. Nicméně je pravděpodobné, že už od počátků kázání apoštolů byly křtěny i děti, když přijímaly křest celé „rodiny“.

Sk 16,15.33 18,8, 1 Kor 1,16
§1254 Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Proto každý rok o velikonoční vigilii církev slaví obnovu křestních slibů. Příprava na křest přivádí jen na práh nového života. Křest je pramenem nového života v Kristu, z něhož vyvěrá veškerý křesťanský život.
§1257 Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu. Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy. Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost. Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně on sám není na své svátosti vázán.