Zdravím vás všechny, 

chtěla bych se s vámi podělit o to, co matku jako já, naplňuje v tyto zimní dny. S manželem máme tři krásné, i když ne vždy úplně poslušné, děti. :-) A tak skoro veškerý můj čas je časem věnovaným dětem (dokonce i teď když píši, mi jedno sedí na klíně).

     Můj den běžně začíná kojením kolem půlnoci a kolem třetí hodiny ranní, kdy se během krmení malé snažím odříkávat v duchu Korunku k Božímu milosrdenství (ovšem ne vždy to plně vnímám, proto mám po ruce malý náramkový růženec z Medžugorje, který mi alespoň pomáhá počítat).

     Ráno vstáváme kolem půl sedmé, musím ještě jednou nakrmit nejmladší a u toho se snažím pomodlit ranní modlitbu a breviář. Pak už je to horší, musím dostat dvě další děti z postele, abychom se zavčas stihli vypravit do školky. Většinou mi s tím pomáhá youtube, a tak za zvuku chval chtě nechtě tahám děti z postele. Hlavní úkol je co nejrychleji je obléct a honem chystat snídani. Když alespoň něco sní, je to úspěch. A pak čistit zuby, obléci všechny tři do zimního oblečení, popadnout kočárek a boby a jako tažný kůň uhánět do školky. Ještě že to máme po rovince. :-)

     Po osmé odevzdávám dvě děti do školky a zůstává mi „jen to jedno, nejmladší“. A tak, když nepotkám nikoho, s kým bych sdílela co se událo, se cestou do obchodu a z obchodu věnuji modlitbě růžence. Ještě odházet sníh kolem domu, vypustit ven psa a hurá domů vařit.

     Když malá po příchodu z obchodu ještě spí, domodlím se u zapálené svíčky růženec a jdu něco uvařit pro sebe a pro malou. 

     Dopolední společnost mi dělává rádio Proglas. Hodně jsem si oblíbila čtení na pokračování a pokud to jde, nenechám si ujít žádný díl. Jen co mi malá dá hlasitým řevem jasně najevo, že už jí dopolední spánek stačil, připravím jí svačinku a pak honem s dítětem v náručí dodělat oběd.

     V poledne se pomodlíme s Proglasem Anděl Páně a hned po té nám začíná mše svatá na TV Noe. A tak při krmení dítěte, kdy jídlo je kolikrát všude, se snažím alespoň trochu vnímat bohoslužbu. 

     Po skončení mše svaté ještě občas kouknu na Čtení do ouška (teď zrovna čtou o Blanických rytířích, jejichž jeskyni v Rudce u Kunštátu jsme navštívili v létě - zvláštní, že rytíři místo v hoře Blaníku spí na Moravě, že?).

     Ještě poklidit nádobí, hračky, a když se mi podaří uspat dítě ještě před druhou hodinou, mohu si konečně v klidu přečíst něco z časopisů, které se mi už pěkně kupí na okně.

     Ve dvě hodiny odcházím pro děti do školky. Občas míváme vzdorové období, a tak kolikrát jdeme celou cestu ze školky se řvem. Doma dětem nachystám svačinu, a pak vyrážíme už všichni i se psem na procházku, většinou navštívit manželovy prarodiče. Jindy se děcka vozí na kopci nebo jezdí z našeho nájezdu - právě před týdnem se nejstarší naučila jezdit skeleton.

     Večer je třeba jít zavřít psa, aby nebyl přes noc na mrazu, pustit dětem kouzelnou školku a koukat, zda se třeba někdy neobjeví jejich obrázek. A pak už kolem šesté vymýšlet, co všem na večeři. Nakrmit děti a po večerníčku hurá do vany. Než se všichni vykoupou, je po osmé hodině. A tak hupky do postýlek, pomodlit se večerní modlitbičku za nemocnou babičku a Moničku a přečíst pohádku. U toho krmívám nejmladší, prostřední pořád utíká z postele (protože bez dudlíku ještě pořád neumí sám usnout) a ta nejstarší většinou zvládne ještě hrát divadlo s plyšáky... No a tak se zhasne, a když nejmladší usne, jdu si lehnout k prostřednímu, a až konečně usne a já se konečně probudím, přesunu se do své postele, většinou kolem půl desáté, ale i tak utahaná za celý den.

     Ještě nešpory a kompletář, a když moje oči nepadají únavou, zvládnu také jeden článek z Immaculaty, který čtu při červeném světle čelovky, abych nebudila ostatní spící. Většinou ale moc nepřečtu, a tak usínám.