Ženy, matky, manželky

Výchova dětí předškolního (i školního) věku k odpovědnosti je pro mě velkou aktuální výzvou. Chtěla bych psát, ale není se čím chlubit, protože se mi stále nedaří to doma nastavit tak, jak bych chtěla, aby to u nás fungovalo. Máme tři děti - prvňáčka, předškolačku a roční.

RODIČEM V MOCI DUCHA

Před nedávnem mě motivovala knížka Rodičem v moci Ducha od Sally Hohenbergerové, kde popisovala, jak vychovávala svoje dva syny (kteří už jsou nyní dospělí a mají svoje rodiny). Jejich rodina je zvláštní v tom, že se odstěhovali na samotu. Její manžel Jim o tom píše ve své knize Útěk k Bohu. Učila kluky doma. Měli pevný řád. Ráno měli kluci hodinu rozjímání a modlitby s Písmem! Pak chystání snídaně, domácí školu, povinnosti a pak až volný čas. Večerní bohoslužbu. Všecko pevně narýsované. Já jsem spíš takový neřád (schopný zůstat do oběda v pyžamu), ale zjišťuju, že řád je velmi dobrá věc - i pro mě. Děti ví, co kdy bude. Nemají čas lelkovat a vymýšlet blbosti. Občas si to přirovnávám ke skautskému táboru. Ráno budíček, rozcvička, snídaně... Všecko nalajnované a je to tam fajn. Samozřejmě je fajn z řádu občas i vybočit.

MOJE DĚTSTVÍ

Jako malé nás maminka do kuchyně brávala. Ale mrzí mě, že jsem často na její volání kašlala a radši si hrála/dívala se na televizi. Myslím, že jsem stejná jako moje maminka: než by nás stokrát volala, radši si tu věc často udělala sama. Jediné co jsme měly se sestrou za povinnost, bylo umývání/utírání nádobí, kluci zajišťovali vynášení odpadků a všichni jsme měli na starost vyndávání myčky - to jsme se střídali - měli jsme magnetku na skříni v kuchyni a po vyklizení jsme si ji přehazovali ze jména na jméno. Jednou týdně jsme si my děti mezi sebe rozdělily místnosti na úklid. Plus úklid svých pokojíků. Jenže ten probíhal tak, že jsme rychle naházely všechny věci někam do skříně, aby nebyly vidět. Přijde mi, že se to se mnou nese i teď, jsem v hodně věcech nepořádná a nedůsledná.

Ráda bych děti naučila povinnostem. Ale často vyměknu. Řeknu jim, co je třeba udělat, a pak na tom důsledně netrvám. Což je veliká škoda.

TABULKA

Prý trvá cca 20 dní než se udělá dobrý návyk.

O prázdninách jsem se s vervou pustila do výroby tabulky, kde děti měly vypsané své povinnosti za den. Ráno ustlat postel, po snídani úklid nádobí, jedno dítě mělo za úkol uklidit kuchyň (zamést podlahu, a odnést věci do lednice) a druhé obývací pokoj. Oba pomáhání s nádobím. První týden to fungovalo dobře, děti si s nadšením odškrtávaly. Já měla fakt radost, že jim nemusím neustále něco připomínat. Ale druhý týden už nadšení zmizelo… Snažila jsem se je motivovat tím, že když třikrát samy od sebe udělali nějakou dobrou věc, že si můžou vylosovat ze sklenice odměn. Jenže to pak byl spíš bič pro mě, protože to byla odměna třeba hodina stavění z lega či pečení sušenek :-D.

Vázne to u toho, že jsem měkká, nedůsledná a málo vytrvalá. Nevím jak na to. Chci začít postupně u malých věcí. Ale neustálé připomínání například stlaní postele… Každé ráno. Nevím, zda se vrátit k tabulkám, nebo jak je to naučit. Jsou chvíle, kdy to funguje, a jsou chvíle, kdy vůbec. Je super, když si z toho děti udělají ten návyk, který jim pak přijde úplně automatický. Takto nám třeba perfektně funguje večer, kdy si děti převlečou pyžamo, vyčistí zuby, pomodlíme se a jsou v postelích. 

K povinnostem které děti tedy doma mají, patří i úklid vlastních skříněk. Tam to vůbec nefunguje. Můj muž má rád ve věcech pořádek a synovi to i párkrát ukázal, jak si skříň s věcmi uklidit. A syn si jednou za čas sám tu skříň opravdu pořádně uklidí. Je vidět, že mu na tom taky záleží. Ale dcera vůbec. A není se co divit, když vidí moji neuspořádanou skříň s věcmi.

Máme uklízecí sobotu. Děti si vyberou každý jednu místnost. Syn vysává, dcera vytírá. Manžel vysává. A na mě je zbytek. Dcera tedy pomáhá i s utíráním prachu. 

Než si na to zvykly, bylo u toho často brblání: "a mě se nechceeé…."

Byla bych moc ráda, kdyby si zvykly i na pomoc na zahrádce. Mám v plánu jim nechat záhonek, kde si budou pěstovat, co chtějí. Do budoucna bych byla ráda, abychom se podělili s dětmi o úklid dvorku, před domem a u garáže. Postupně jim povinnosti přidávat. 

Přijde mi úplně nejlepší, když manžel něco kutí doma nebo v dílně a bere si sebou syna a opravdu ho to chce naučit, nebo alespoň chce, aby se na něj při práci díval. A syn jde vždycky moc rád.

VINNÝ KMEN

A na co jsem zapomněla a co mělo být napsané jako první. Sally často píše o tom, že nejdůležitější je děti přivést ke Kristu. Aby se naučily poznávat Boha. Být s Ním a v Něm. Jednat skrze Něj. Její synové už jsou dospělí, ženatí. Krásní lidé. Když nám popisovala, jak jako asi osmiletí chystali snídaně, oběd... Jak spolu celá rodina zavářeli třešně na závod a nasmáli se u toho. Jak jí před půlrokem syn napsal krásné přání s velkým díky za to, co ho v životě naučila. Bylo to dojemné. V knížce píše, že rodinu máme vnímat jako firmu, kde se všichni zapojují do chodu domácnosti a každý je tam užitečný.

Když děti poznají, že je máme rádi v Ježíši, tak poslechnou. Ale nejdřív musíme být v Kristu i my. Jako ten Vinný kmen a ratolesti. Bez něj nemůžeme stejně činit nic. Takže je důležité začít u sebe. Když po dětech totiž budeme chtít poslušnost ze svojí vlastní moci, nezmůžeme nic.

Hledejte především JEHO království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (a jak s oblibou říkával o. Ladislav Kubíček - Všechno ostatní vám bude přihozeno!)

Mt 6,33

Přidávám přehled ctností k osobnímu zamyšlení:

Měkkost vs. pevnost

• Měkčí ctnosti (pasivní): jemnost, pokora, trpělivost, laskavost. Tyto jsou základem autority, ale bez pevných ctností => sentimentalita.
• Pevné ctnosti (aktivní): energie, rozhodnost, odvaha, síla – překonat potíže, vytrvalost – vydržet, integrita, poctivost, pracovitost, praktická užitečnost. Ale pevný bez měkkosti => drsný.

Potřebujeme VYVÁŽENOST.

Chybějící ctnosti jsou získávány neustálým spojením s Kristem. Měkký rodič – dovolujeme, že roste sobeckost! Odkládá důsledky/tresty (trestat je nepohodlné). Dítě si samo zvolilo, že má důsledek/trest. Nemáme být drsní, ale s láskou pevní.