Syn mi už odmala, když trochu povyrostl, chtěl neustále pomáhat v kuchyni. Chtěla jsem pro něj koupit dětskou kuchyňku, kde by si vařil a já měla klid na svoji práci, ale teď už to vidím jinak. Přijde mi hodně užitečné a dobré, aby děti (pokud je to možné) opravdu v té kuchyni pomáhaly. Touha pomáhat, poznávat a všude asistovat je v dětech odmala hodně veliká a je škoda ji zakopat. Pomoc dětí je ale tedy bohužel i za cenu toho, že bude mouka (v horším případě olej, těsto, vajíčka) po celé kuchyni a vaření a následný úklid se protáhne někdy i o hodiny. Nedávno jsem zběžně pročetla bakalářskou práci o metodě M. Montessori. Ta hodně doporučovala, aby už malé děti používaly stejné nádobí jako dospělí (v menším provedení), např. skleničky, aby si uvědomily, že se můžou rozbít. A taky aby pracovaly s nejrůznějšími praktickými věcmi: třeba sítka na přesýpání, konvičky, zkusily si praní prádla, apod.

Musím říct, že mi děti v kuchyni asistují rády a mě to moc těší. Vždycky se snažím vymyslet pro ně činnost, kterou by mi doopravdy i pomohly. Dnes už nejen strouhání rohlíků na strouhanku, ale i krájení zeleniny nebo chystání něčeho složitějšího. Moc mě třeba baví sledovat nejmladší dcerku jak s vervou bouchá vařečkou do kynutého těsta.

Před pár lety

Děti mají z vaření radost, povídáme si u toho a třeba i zpíváme. Je to pro nás nejen práce, ale hlavně společný čas, kdy spolu můžeme probírat, co je zajímá, můžu předávat hodnoty, v které věřím. Často to bývá moc pěkný čas - a jindy je to "o nervy" - třeba když byly menší, nebo když nám do toho křičí a visí mi na noze roční dcerka. Postupem času ale vidím, že z malých pomocníků rostou už opravdoví pomocníci.

Letošní advent jsem si naplno uvědomila jak to je, když syn oblepil televizi vánočním řetězem, a posléze jsme vymysleli, že si ji celý advent nepustíme (i kvůli dcerčiným nočním strachům, které se brzy bez televize vytratily). Došlo mi, že když jsem dětem pustila pohádku a chtěla jsem někdy mít na vaření klid, že to nebylo dobře. Sice jsem měla čas a soustředěné ticho na práci, ale děti se nic nenaučily. Po Vánocích jsem měla a stále mám chuť tu televizi odstranit úplně. Vůbec nám nechyběla. Zaujalo mě, že ráno (kdy dřív bývávala televize zapnutá) si najednou děti něco tvořily, kreslily, hrály. Troufám si i napsat, že děti byly klidnější a líp spolupracovaly.

Naše adventní zátiší
Detail - Betlém, Ježíšek s korunou v jesličkách

Poslední dny to mám tak, že si ráno s nejmladší dcerkou uvařím - srandovně mi u toho asistuje, někdy je to ale opět o nervy, a pak mi usne (v lepším případě). Pak mám chvíli času pro sebe, než se vrátí děti ze školy/školky. Rozebíraly jsme to se švagrovou, která s dcerkami (10 a 7 let) skoro vůbec nevaří. Právě proto, že nemá nervy na to, aby je u toho nějak usměrňovala. Povídaly jsme si o tom. Ani ji, když byla malá, maminka do kuchyně nebrala. Bylo mi to docela líto a říkala jsem jí to. Když byly neteře jednou u nás na hlídání, pekli jsme spolu perníčky. Holky pomáhaly tak dobře, že moje práce spočívala jen v hlídání nejmladší dcerky a sledování trouby, jestli už jsou perníčky upečené. Dokonce je holky i nazdobily a pak si je skoro všechny odnesly. Manželova maminka mi vyprávěla, jak ji její maminka (profesionální kuchařka) k vaření nikdy nepustila. Potřebovala mít všecko dokonalé. Tak občas chodila pomáhat sousedce, které nevadilo, že buchty nejsou jedna jako druhá. Ona se díky tomu naučila vařit až hodně pozdě. 

Jednou za měsíc máme takové skype - setkání s maminkami a se Sally, která maminkám radí s výchovou dětí v Božím Duchu. Říkala tam takovou věc: že rodinu máme vnímat jako firmu, kde se všichni zapojují do chodu domácnosti. Že  matka nemá být uštvaným otrokem všech, ale že všichni jsou „zaměstnanci firmy“. I když to zpočátku těm dětem vůbec nejde a spíš než pomáhají, škodí a vše trvá déle. Časem se ale rapidně zlepšují a budou opravdovými pomocníky. Děti se pak cítí důležité, užitečné, součástí rodiny. Ty nejlepší pomocníky máme vlastně doma. Děti. 

Často to ale bývá naopak. Děti zlenivělé u televize a uštvaná-naštvaná matka. Jak to občas bývá bohužel i u nás. Napadá mě, že je důležité začít už odmala. U menších dětí se špatné návyky odstraňují snáze než třeba u dvanáctiletého.

Občas si hrajeme na Master-Chefa (soutěžní pořad, kde vaří malé děti).

Zahřálo mě u srdce, když mi jednou dcerka u pečení říkala, že se to chce všecko taky naučit, aby pak taky mohla dětem péct tak dobré buchty. Bydlíme přes dvůr s manželovou maminkou a ve vaření se střídáme, takže já se učím vařit od ní (je výborná kuchařka!) a dcerka pak ode mě.

Minulý týden, když měly děti jarní prázdniny, jsme s dětmi zkoušeli vařit kynutý houskový knedlík. Byla to moje premiéra. Zadělali jsme těsto a po vykynutí jsem ho rozdělila na tři díly. Každý jsme si motali ten svůj knedlík a pak je dali vařit. S napětím jsme sledovali, komu se rozjede a který bude nejlepší. A každý jsme si pak ukrojili a snědli ten svůj. Moc jsme se u toho nasmáli.

Za takové společné chvíle jsem Pánu Bohu moc vděčná.