Ženy, matky, manželky

Letošní leden byl ve znamení nových povinností, setkání a růstu. Vybírám den, kdy se mi podařilo mít během dne docela uklizeno (možná proto, že jsme byli tolik venku ;-), ale nedařilo se mi vyvážit čas s druhými a čas na modlitbu.

1:00 Beru antibiotika. Ač jsem doufala, že se mladší (1 rok) neprobudí, chyba lávky. Přisosává se a já se pokouším zase usnout. Je neklidný a nechce se mě pustit, takže spím jak „na psí koži“. Lehce otrávená odpojuji, načež začne hrabošit po postýlce a posteli, pobrekává, přelézá mě tam a zpátky. Bojím se, aby nespadl z postele, takže vyměknu a dávám mu zase prso, abychom se s mužem přece jen trochu vyspali. (O pár dní později zjišťuji příčinu hrabošení: prořezal se mu další zub. Měla bych si konečně koupit nějaké ty šaty a přestat se srovnávat s matkami, které zvládnou odstavit kojence, protože přece "už má půl roku!")

7:00 Telefon. Típám a odepisuji, že se ozvu, ale přestože se snažím mladšího kojením přesvědčit, že ještě může spát, už nezabere. Škoda, nestihla jsem si pustit ani Pray as you Go. U ranních rutin (opětovný pokus o kojení, vstávání čtyřleťáka, nočníky, …) telefonuji zpět a v příští hodině řeším ztraceného psa. V duchu remcám, proč si volající musela ze všech kontaktů vybrat zrovna ten můj, ale protože cizí nemůže tušit nic o obecní dělbě práce, přislibuji součinnost alespoň facebookovou. Při návštěvě toalety záchod rovnou umývám (konečně se mi vrací čich po covidu. Ehm... hurá?) a dojdu vytáhnout vyprané prádlo.

8:15 Snídaně. Tedy teoreticky. Já něco ukusuji, starší lelkuje, mladší vše vyplivuje. Přecházím mezi sbíráním prádla ze sušáku ke sbírání jídla ze země. Brzy se začne ozývat tak vytrvalé „gagagaga“ a bušení do dveří, že se jdeme podívat na kačenky.

Je 9:00 a starší, ještě stále nepřevlečený, teprve sedá ke snídani.

9:20 Hurá, jsou po jídle. Krátce telefonuji s kamarádkou, whatsappuji, poklízím. Staršího dnes nehoním (tolik), protože nás čeká návštěva u nové sousedky. Tedy, sousedka není až tak nová, ale od léta jsem propásla několik příležitostí k seznámení a další se naskytla až roznosem novoročních PF sousedům. Co na tom, že jsme takový zvyk nikdy dřív neměli? Trvalo mi skoro dva roky, než jsem si ve vsi našla alespoň jednu známou, tak se radši ztrapním větou: „Ahoj, jsme sousedi a chceme se kamarádit,“ než čekat do léta, kdy se zase začneme vídat přes zahrady a třeba seznámení nějak vyplyne.

10:00 Chystání a odchod. Mladšího hodím do nosítka tak, jak je, ale se starším se musíme i na těch pár metrů komplet obléct. Jsem trochu nervózní, jako před prvním rande. Sousedka se označí za introvertku, ale buď se plete, nebo si samota našeho zapadákova vybírá daň – je příjemně ukecaná, dvě hodinky nám uběhnou, jako nic. Děti se kupodivu nepoperou ani nepokoušou a návštěvu přežije i jejich kocour, kterého náš mladší s výmluvným „tššššššiii“ nemotorně, ale o to roztomileji, (pro)následuje. Domluveny, že po obědě vezmeme děti ven, se po poledni loučíme.

12:15 Návrat z návštěvy. 12:45 Oběd. (Jo, taky by mě zajímalo, jak je možné, že vyzutí a svlečení jednoho a půl dítěte, umytí tlapek a nachystání oběda na stůl zabere půl hodiny…)

Starší potřebuje na záchod, tak ho nechávám s prababičkou, oblékám mladšího a šup s ním do kočárku. 13:07 razíme zkontrolovat slepičky a spát. Těším se, že se během kočárkování pomodlím, ale potkáváme sousedku, tak jdou uspávat s námi.

14:15 Po návratu chystám ven staršího, sousedi už čekají, a vyrážíme na hřiště u školky. Mladší spaní dnes moc nedal, tak ho na hřišti vytahuju a chválím se, že mě napadlo ho uspat pořádně oblečeného a s botama. Sousedi se vydávají domů dřív a my pokračujeme na druhé minihřiště, kde potkáváme známou ze školky a chvíli povídáme. Návrat domů je rychlý: záchod. No, alespoň to není s řevem „Mámooo, já ale ještě nechci jít domů…“

16:10 Doma. S mladším jdeme zase ke slepicím. Přichází babička. Nočník, kreslení, svačina.

17:00 Manžel se vrací z práce. Zde moje poznámky ke dni řídnou: velké hledání (nevím čeho), nanuky.

18:05 Spěšně kouknu na signály a jdu si zacvičit svých 20 minut na posílení středu těla (tohle novoroční předsevzetí mi dlouho nevydrží: nedovedla jsem si přes den vyhradit pravidelný čas a večer bylo cvičení na úkor rodinného klidu). V následující půl hodině muž s dětmi uklízí a já do 18:55 umývám nádobí.

Asi máme doma nějakou časovou smyčku, protože k večeři sedáme až 19:20.

Před osmou shlédneme večerníček (pouštíme už asi 3. sérii Pata a Mata, divím se, že to staršího ještě baví) a 20:08 se jdeme koupat.

Kolem 20:45 s mladším uléhám a při kojení, než usínám, se modlím alespoň desátek farního živého růžence a novénu ke sv. Josefovi, kterému s přáteli svěřujeme dílo Betlému nenarozeným.

Manžel se starším ještě čtou pohádku na dobrou noc, ale jejich ukládání jenom tuším.