V našem společenství se objevily dva zajímavé dotazy: 

Kterak své děti vedete k tomu, aby si ony samy pamatovaly na své povinnosti, aby se dokázaly soustředit na to, co dělají? A ve kterém věku, ve které třídě si myslíte, že by už dítěti za zadkem neměla stát jeho maminka, že by si mělo samo od sebe úkol udělat, látku do školy se naučit... A také třeba ve kterém věku čekáte, že dítě samo od sebe udělá doma svou práci, ne až na pokyn rodiče? Jak vést děti k této samostatnosti?


  • Co se týče plnění úkolů do školy - já jsem párkrát nechala syna, aby termín prostě prošvihl a pak jsem ho nechala, aby si to s paní učitelkou vyřídil sám (omluvil se, domluvil si možnost náhradního odevzdání...). Myslím, že za takových podmínek si dává trochu víc pozor. Podle mě jediná cesta je, nechat to na nich a nechat je, aby si v tom párkrát sami vymáchali své dětské čumáčky. (Jakože třeba nepostaral ses o umytí nádobí, nemáš z čeho jíst...). Ovšem kdo má na to pořád nervy, že... Když to má navíc vliv na ostatní členy rodiny. Těžké.

 

  • Podle mě jde o získaní návyku na danou věc. Máme 4,5 roční dcerku a už máme na magnetkách co se kdy dělá. Až je hotovo, sundá magnetku. Manžel měl to samé, posouvací okýnka na služby doma a tak... V tomhle se musí zapojit rodiče, ze dne na den to dítě nezvládne a hlavně si málokteré umí v hlavě porovnat sled a důležitost.

 

  • Co se týká školy, to snažíme hodně delegovat na něj, např. úkol připomeneme jednou, když neudělá, jeho problém, musí si to vyřešit s učitelkou. Naštěstí škola tento přístup podporuje a chce, ať to co nejvíc necháváme na dětech, že se to musí postupně naučit. Za to jsem taky moc ráda, tloukli nám to na informační schůzce do hlavy, ať jim fakt nekontrolujeme tašky a nedoprošujeme se jich, ať jdou dělat úkoly atd. Samozřejmě ať máme o to zájem, ptáme se jich, a ať jsme k dispozici pro případ pomoci, ale ne na úkor jejich povinností. Škola chce, aby byly děti vedené k zodpovědnosti za své vzdělávání už od 1. třídy. Ono se to pak třeba projevilo teď na vysvědčení (mají slovní hodnocení), kde to bylo zmiňované, že v téhle oblasti má syn ještě prostor pro zlepšení. Třeba to na něj bude mít nějaký efekt. Věřím, že minimálně větší, než kdybych mu stála každý den za zadkem a kontrolovala, jestli má ořezané tužky... Jinak osobně si myslím, že svědomitost je prostě z velké části dána v povaze a pokud ji někdo nemá vrozenou, tak se to učí dost těžko.

 

  • Nepřijde to samo s věkem? Já si nepamatuju, že by u mě kdy na druhém stupni a dál někdo řešil, jestli a jak se učím. Naopak na základce si pamatuju, že naši třeba kontrolovali, jestli jsem se naučila slovíčka (to jsem nesnášela a nešlo mi to). Obecně hodně pomáhá rutina. My třeba jednou za týden vyhlásíme uklízecí den a děti už moc dobře ví, co se po nich chce a dovedou v tom být i hodně samostatné. Prostě proto, že je to každý týden stejné. Druhá věc je, že často jsem u toho a kontroluju kvalitu. Někdy není co řešit, jindy mám tahem nějaké připomínky. Podobně a líp to funguje s jinými rutinami (ráno si ustlat, uklidit pyžamo nebo po návrat uklidit oblečení atp.). Přijde mi, že rutina je dost klíč. Ale zatím máme děti s malé s malými povinnostmi.

 

  • Já nemám takto intenzivní zkušenost s dětmi školními, a je pravda že některé věci mohou být povahou. Ale přijde mi, že toto jsou věci, návyky, které je potřeba v dítěti pěstovat od malička. Každodenní stále stejné postupy v opakujících se věcech, a hlavně co umí, to už příliš nepřipomínám, ale v laskavém mlčení nepouštím dál k „zábavě“.

 

  • Mám dvouleťáka. Při příchodu z venku si musí sám vyzout a uklidit boty. Stejně tak u převlékání do pyžama - sám si musí odnést špinavé do prádla, čisté do poličky nebo naopak pyžamo do postýlky. Snažím se nekomentovat, jen čekat v plné pozornosti (jakože u toho nedělám nic dalšího) a nepustit ho dál. Má úkol chystat před jídlem na stůl - baví ho to, ale občas se šprajcne. Ok, nejíme nikdo, dokud to neudělá - aby si uvědomil, že bez něj to prostě nejde. Jako je to strašně těžké v té každodennosti udržet tu důslednost, ale nese to své ovoce. U toho nechat je v tom vymáchat, nést důsledky, mi ještě přijde důležité to, aby se ty důsledky dotkly všech. Aby to pocítil nejen na sobě. Protože sám sobě odepřít oběd či jinou zábavu, to je trochu něco jiného, než když kvůli mě nejí/nejde na výlet atd. celá rodina. Zároveň to i ty ostatní členy (včetně dospělých) vede k celkové větší zodpovědnosti. 
    Nám tohle zatím funguje, ale je to každodenní boj, to ne že ne.

 

  • Napadá mě, magnety na lednici, obrázkový/psaný - jednoduchý rozvrh. Na různých místech obrázky, co kam patří, co je třeba udělat. Já sama to mám taky ráda. A to je mi přes 30. Líbil se mi tento blog a tento článek je inspirativní: odkaz tu.

 

  • Teď mě tak napadlo, občas ráno napíšu dceři na lístek prostě jen seznam úkolů, např. nakrmit kocoura, vyklidit myčku. A po návratu domů nadšeně hlásila, že už má vše kromě jedné věci třeba... Tak si říkám, že můžeme spolu večer zkusit sednout a popřemýšlet nad zítřkem a vytvořit seznam... Abych jí ho nepsala já bez jejího přemýšlení...

 

  • Jak to udělám, když se ráno potřebujeme vypravit dřív/načas? Úplně stejně... Akorát ho na to předem připravím (zpravidla se těší, takže spolupracuje), večer si maximum věcí co jde nachystám, a vstáváme trochu dřív. Navíc teď, když už to umí, tak je spousta věcí záležitostí chvilky, protože to je zautomatizované, a říká si o to sám, opravuje mě, když to udělám v jiném pořadí atd. Jinak tvrdohlavý je taky hodně, ale paradoxně nám tahle metoda dost pomáhá - čím víc polevím, tím víc je tvrdohlavý, protože ví, že posledně mu to prošlo. A když máme návštěvu? Zpravidla je u nás návštěva prvek, který tomu pomáhá a ne naopak. A když už na něco dojde, tak třeba rodiče dost respektují naše pravidla a prostě se když tak chvilku počká, než se to vyřeší. A v případě jiné návštěvy nemám problém některé věci udělat i jinak než obvykle - při/na návštěvě totiž prostě fungujeme trochu jinak a on to ví. Přemyšlím, proč by nemělo jít navařit nebo stihnout další věci. Přijde mi, že je to naopak, že to ten čas šetří. Samozřejmě ne hned a ze dne na den, ale ta časová a energetická náročnost je jen počáteční investicí, pak se to zautomatizuje a už je to rychlejší, protože to udělá sám a nemusím to dělat já.

 

  • Když se mi narodilo druhé dítě, to první mělo dva roky. Bylo v období, kdy ho bavilo všechno dělat samo a byla to pohodička…. Když se mi narodilo třetí dítě, to druhé mělo tři roky. A bylo to naopak, protože už přešlo to období dvou let, kdy ho všechno bavilo dělat samo a bylo v období tří let, kdy sice všechno umělo, ale už ho nebavilo to dělat, protože zjistilo, že je to zkrátka už na celý život jeho povinnost. Mateřství mě zkrátka baví.

Když se zpětně díváte na své dětství a dospívání - co bylo pro váš další život neocenitelné a co naopak dost k ničemu? Tedy pokud to beru z pohledu výchovy. Přemýšlím teď dost o tom, co má dětem smysl vštěpovat a co naopak vzdát. Je něco, o čem si ve svém dospělém životě říkáte, že je neuvěřitelné plus, že vás to rodiče naučili? 

 

  • Mě tatínek mě učil dávat věci na své místo, abych je i potmě našla. To je jednoduché pravidlo, ale hodně usnadňuje život. 
    Dodržovat řád, chodit brzo spát, ráno brzo vstávat - to se ovšem s malým nebo postiženým dítětem těžko dodržuje.

 

  • Dobrá otázka. Asi je toho hodně, co nás naučili. První co se mi asi vybaví, tak je to slušnost, myšleno zdravit druhé, poděkovat, nebo poprosit. Pak umět se rozdělit s druhými, to si myslím, že se mi zafixovalo dost do hlavy. Taky umět spořit, zbytečně nerozhazovat. A asi takový ten řád: snídaně, oběd, večeře... v podobnou dobu. Taťka je doteď pes na oběd ve 12 hodin přesně. Já to mám dost v sobě taky a když to není, tak jsem nervózní. Pak mě ještě napadá takové to běžné: uklidit po sobě, a taky přesnost ve smyslu dochvilnosti. Což já teda mám hodně, hodně v sobě i svou povahou. Jakmile jdu někde o minutu později je to stres, proto raději jezdím o 10 min. dříve.

 

  • Přemýšlím, co bylo špatně. A napadá mě jedině z mamčiny strany právě vaření. Moc nás k tomu nevedla a já bych to třeba ocenila.

 

  • Mě asi naučili pro pochvalu i přes plot skočit, ale asi ne úplně záměrně, a už 10 let (marně) pracuju na změně... Čeho si moc cením je, že mě nechali vyzkoušet snad všechny kroužky, co byly ve městě k dispozici, a zároveň mě ale do ničeho v principu nenutili. Jen u toho klavíru jim trošku trvalo, než pochopili, že to se mnou nemá smysl... Takže asi nebát se zkoušet nové věci? Nedělali žádnou tragédii z toho, když jsem neexcelovala (protože jsem asi vždycky skončila dřív, než jsem začala zaostávat fakt výrazně). A asi kladný přístup ke vzdělání jsem si odnesla...

 

  • Z hlediska nějakých kladných vzorů a inspirací je to tedy v mé rodině bohužel dost těžké, najít něco, co by stálo za to. Ale co jsem i za tu krátkou dobu odkoukala od táty, je jeho organizační systém. Všechno mělo krabičku nebo složku s barevným popiskem. Táta měl ty barevné centráky v plastovém pouzdře. A já měla málem druhé pouzdro na všechna svá barevná pisátka. A mně to plně vyhovuje taky, mít věci ve složkách a krabičkách. Rozdělené šuplíky. Binec může být, ale musí být organizovaný. Snažím se, aby každá věc měla své místo a nesnáším takové ty malé blbosti, které je obtížné někam umístit, zařadit. Jinak mě taťka přivedl k zájmu o historii, geografii a mezinárodní vztahy, vůbec k potřebě intelektuálního růstu a rozvoje.

 

  • Já jsem ráda asi za vše, k čemu jsem byla jako malá vedená. (Vůbec mně nenapadá něco, za co bych ráda nebyla, vše považuji za užitečné, i věci, co člověk pak tolik nepoužívá podporují jeho všeobecný rozhled... a já měla zájem o vše, co se mi nabízelo...:-)). Konkrétně jsem ráda za předávání hodnot slovem i příkladem - víra, morálka, vztah k ostatním, zodpovědnost, spolehlivost, svědomitost, finanční gramotnost, samostatnost... Za všechny praktické práce kolem domu a zahrady. (Dřevo a topení... pěstování plodin, chov dobytka, údržba domu a zahrady, lesa...) V domě - údržba, úklid, zajišťování nákupů... Vaření a pečení... Vedení k samostatnému organizování činností svých i ostatních... Vše bych ráda předala i dále.

 

  • Takové ty základní lidské a společenské návyky, slušnost, předali mi víru. Z těch praktických věcí mě toho asi moc nenapadá, já si chtěla dělat vždy vše po svém. Co bych ale vyzdvihla je velká míra svobody, která byla provázená důvěrou. Nepamatuju si, že by mě kdy naši někam nepustili, něco mi zakázali (nemyslím tím v dětském věku věci typu sladkosti, televize atd.), ale bylo to postavené na tom, že mi dali zodpovědnost a věřili mi, že dodržím to, na čem jsme se dohodli (být na příjmu, přijít ve stanovený čas atd.). Nikdy jsem neměla potřebu toho zneužívat.