V našem společenství se objevil zajímavý dotaz: 

Kdo Vás učil vařit? Když jste zakládaly vlastní rodinu, připadaly jste si na běžné činnosti kolem domácnosti z původní rodiny připravené? 


  • Ne, připravená určitě nee. Doma vařila maminka, chtěla mě aj cosi naučit, no v té době mě to fakt nezajímalo. Všechno přišlo až s rodinou... Učím se pořád, pokus-omyl, zkouším recepty podle kuchařek, nechám si poradit od manžela (má kurz hostinské činnosti). Občas si říkám, že nebudu až tak marná, většina jídel se dá jíst.

 

  • Trochu babička, trochu rodiče - pořádně nikdo. Manželovi jsem už na prvním rande rozmetala jeho představy o tom, že budu žena, co je jejím královstvím kuchyň. Byl to pro něj trošku kulturní šok, ale vedlo to k tomu, že vaříme oba a je to super model. Na druhou stranu protékající nádržku na záchodě nebo kohoutek opravuju častěji já. Jinak ostatní běžné činnosti jsem měla myslím dost zmáklé. Mnoho let jsem předtím bydlela v zásadě sama, takže to mě vycvičilo. Pro mě je důležité, aby děti věděly, že domácnost není „prací matky“. Už teď mají své povinnosti a vedeme je k tomu, aby je dělaly opravdu pořádně, ne jen „jako“. Navíc chceme využít doby, kdy je to ještě aspoň základně zajímá a baví. Je mi jasné, že za pár let na nás budou jen otráveně koukat. Na druhou stranu všechny tyhle věci se myslím člověk docela snadno naučí za pochodu. Takže mistrovství ve vedení domácnosti asi není můj výchovný goal.

 

  • Částečně mamka a částečně asi sama. Mamka dobře vaří, ale nerada, chce to mít hlavně rychle z krku a se ségrou jsme ji tam spíš zavázely. Ale nedaly jsme se a vařily, když jsme byly samy doma, pak nás k tomu mamka pouštěla častěji a nakonec byla ráda, že nemusí vařit ona. Takové ty základy nám samozřejmě vysvětlila, plus teda babička je vyučená kuchařka a vařila celý život ve školce, tak nás taky nějaké základní postupy naučila. Ale spoustu jsem toho vyčetla z netu (foodblogy, instagram) a z kuchařek. Hrozně mě to baví a taky se nebojím improvizovat... Většinou to vyjde a asi i díky tomu se v tom vlastně zdokonaluju. Jinak kámen úrazu vidím v tom, když rodič dítě k takovým činnostem prostě nepouští, protože to (aspoň do určitého věku) udělá sám a lépe, rychleji. Tak to bylo u nás: „Já to radši udělám sama/já to udělám líp/potřebuju to mít rychle hotové“. Člověka to přirozeně odradilo v období, kdy jsem měla nějakou touhu se něco učit, v pubertě už jsem dělala minimum věcí sama od sebe, pouze na požádání. V konečném důsledku se z toho mamka hroutila a teď mi připadá, že si na sebe ušila tak trochu ten bič sama. Na VŠ jsem musela fungovat sama, tak jsem se spoustu věcí taky sama naučila a promítlo se to samozřejmě i doma. Ale mám tohle v hlavě jako vykřičník už teď, když mám tendenci syna odhánět od toho, aby mi pomáhal.

 

  • Já bych chtěla podotknout, že nás doma učili postarat se o domácnost všechny, mě, ségru i všechny bráchy. Což mně přijde super, prostě kdo byl po ruce, dělal danou věc, takže se klidně stalo, že brácha pekl bábovku a já ukládala dřevo do kotelny. Tak jsem byla zvyklá a byla jsem docela v šoku, když jsem si vzala chlapa, co měl dvě starší ségry a v domácnosti vůbec nefungoval, protože to doma zastaly ženy... Tím chci jen říct, že je fajn, když se to doma nerozděluje na ženské a mužské práce, ale děti jsou vedeny všechny ke všemu.

 

  • Já jsem připravená byla. U nás vařili a pekli vždy všichni, včetně kluků. A pak samozřejmě velká průprava ve skautu.

 

  • Doma nás maminka k vaření nepouštěla. Teď zjišťuji, že se tak chovám i ke svým dcerám. Přitom chci, abych taková nebyla, ale nevím jak to udělat. Jak rozdělit práci, jak nechat vařit dceru (4 roky), jak u toho mít trpělivost. U nás doma bylo pak vše příkazy, udělej. Ale chtěla bych, aby byli zapojení všichni a aby to byla společná práce. Vařit - uvařím, ale pořád se cítím v kategorii neumím vařit (i když oběd pro 10 lidí v pohodě zvládnu, spíš asi nemám sebedůvěru a nápady na vaření mi chybí). No a neumím si zorganizovat věci v domácnosti, úklid je utrpení...

 

  • Náš taťka se zapojoval do domácích prací i vaření. Pro mě bylo normální uvařit v patnácti nedělní oběd, je fakt, že mě to bavilo. Muž to tak doma neměl. Teď mám tři kluky, pomáhají se vším, tak snad to pro ně bude v životě normální.

 

  • Připravená jsem si přišla, zvlášť to vaření jsem měla doma plynule od pomáhání k samostatné přípravě obědů pro celou rodinu. Ale nepovažuju to za nejdůležitější schopnost, kterou by si člověk měl z rodiny odnést.

 

  • Mě asi víc připravil samostatný život na VŠ. I když mamka nás zapojovala. Pomáhat s vařením nás taky nechávala, ale krom typických jednoduchých věcí jako hemenex, vajíčka a studenou kuchyni jsem nevařila samostatně. Prostě mi říkala co dělat, takže když jsem pak chtěla vařit sama, tak jsem to předem vždy googlila a stejně se to někdy nedalo jist (třeba mi uniklo, že luštěniny se mají solit až po uvaření). Nebo jsem až relativně pozdě zjistila, že omáčky se dají udělat všechny na cibulovém/jíškovém základu a přecedit/rozmixovat atp. Já ráda poznávám principy, takže v tom mi přijde skvělá Kuchařka pro dceru (i když mnohé recepty jsou na mě zbytečně exotické a náročné, ráda se učím). Přiznávám bez mučení, že jsem se u muže koukala na to, jak se staví k domácím pracím, že je schopen umýt nádobí, neštítí se škrabky apod. Měla jsem tu čest s „vykecávači“, kteří by na mě nechali snad i stěhování nábytku, nebo tradicionalisty, kteří by mě nepustili z kuchyně… S manželem jsme se shodli, že bude pro nás všechny lepší, abych vařila já (přece jen nechci pořád párky), ale našel si jiné zapojení, aby se cítil užitečný. A velmi oceňuji, že asi snad všechno, co uvařím, sní. Někdy to bývají ne úplně povedené kreace...

 

  • Máma nás třeba volala k vaření, ale já jí už pak pomáhat nechtěla. Spíš mi to totiž připadalo, že to hlavně nechce dělat ona a byla věčně netrpělivá, že něco nedělám správně. Ne naschvál, jen jsem to tak dobře neuměla, neměla jsem na to „grif“. Tak jsem usoudila, že si to jistě udělá lépe sama. Něco jsem od ní odkoukala, ale hlavně jsem se učila vařit z internetu, podle kuchařek a čistě improvizace. Prakticky nevařím českou kuchyni, jako vepřo knedlo, takové hutné omáčky jako rajská a svíčková, polévková moc nejsem. Vařím podle toho, že žiju sama a preferuji italskou kuchyni. Až budu vařit pro rodinu, to bude teprve výzva.

 

  • My jsme běžně se vším pomáhali. Jen jsme tolik nevařili, ale po odstěhování se jsem nějak sama na to přišla a není to žádná věda, takže jsem byla určitě připravená (aby ne, když už mi bylo 28).

 

  • Nepřipadala jsem si připravená. Naučila jsem se každodenním vařením. Občas lituju, že jsem s mamkou více nevařila, nezavařovala atd. Protože ze začátku jsem v tom byla dost ztracená. Ještě že existuje ten internet. Pokud bych někdy měla dceru, líbilo by se mi, abychom dost věcí v domácnosti dělaly spolu. Přijde mi důležité se toto naučit. Mamka tvrdí, že já jsem nechtěla, proto jsem se nic moc nenaučila. Nevím no, jestli špatná motivace nebo proč jsem to tak měla.

 

  • Nějak jsem se tak všechno učila za pochodu, neměla jsem ambice se naučit, jak vést domácnost nebo skvěle vařit, než se vdám. Ale zároveň jsem si nepřišla jako jelito, co nic neumí, doma jsem normálně pomáhala... Nepřišlo mi to jako středobod mého života, mamka by byla ochotná mě třeba učit vařit, ale mě to nelákalo (a do dneška mě to úplně netankuje, ale myslím, že vařím poměrně dobře). Děti vedeme k pomáhání doma, mají svoje povinnosti, ale to, jak si to pak ve vlastním životě nastaví, nechávám na nich, takže pokud dcera nebude chtít vařit, nutit jí to určitě nebudu. Byla bych hrozně ráda, pokud si děti najdou partnery, se kterými si chod domácnosti rozdělí, jak jim bude oběma vyhovovat.

 

  • Na to, jak to naučit své děti, je nejlepší zůstat si sedět na rukách a být k dispozici jen na vyžádané dotazy, případně pokládat otevřené otázky podporující přemýšlení.

 

  • Naučila jsem se vařit na střední škole, přesněji na dívčí katolické. Vařila jsem nejhůř ze žákyň, dle učitelek pomalá. Manželovi chutná jak vařím.

 

  • My jsme doma s vařením nepomáhali, máma nás vždy odháněla... Třeba první masový oběd (myšleno syrové maso a ne klobása) jsem dělala až po svatbě... Dodnes si pamatuju ten pocit: fuuuj, já na to musím sahat!!! :-D Vařit dodnes neumím, ale hlady neumřeme. Sláva internetu! Dle návodů mi to docela jde.

 

  • Jsme 4 holky a všechny jsme vyrůstaly spíš v lese, než v kuchyni a to doslova. Můj taťka od svého taťky zdědil velký les a musel ho průběžně prořezávat, a prostě se o něj starat. My jsme musely taky pomáhat. Takže jsme už jako ani ne náctileté uměly sekat, poznaly jsme prožraný strom, uměly jsme stromy natírat proti pokousání srnou, svážely dřevo. Poznaly smrky, duby, borovice, atd... Byly jsme hodně lesní holky. Pak nás hodně formoval skaut. Mamka byla od své mamky zvyklá, že si vše dělala sama. Nás k vaření bohužel nebrala, aby se něco nepokazilo… Ale já se to naučila na VŠ, a pak na středisku mládeže, kde jsem pracovala 2 roky a jeden rok jsem dostala na starost chod kuchyně pro cele středisko. To byla sranda. Nákupy všech surovin na víkendy, kde bylo minimálně 30 lidi, vymýšlení jídelníčků a vše naplánovat tak, abych vyšla s financemi a bylo to jedlé. Přes týden vaření pro 6 lidí, ve kterém jsme se střídali, občasné nárazové akce pro 100 lidí. A každoroční zabijačka prasat a ovcí. To pro mě byla největší zkušenost, kterou jsem mohla jako žena v kuchyni dostat. Pak už mi vaření pro 3, 4, nebo 6 lidí přišlo jako brnkačka... Pak jsem vařila i na táborech pro děcka, jako hlavní kuchařka. No, zkušenosti na to, že jsem neměla v podstatě žádné základy, mám ve velkém. Ale myslím si, že to máme taky tak trochu v krvi, protože moje máma vaří a peče moc dobře. A mě vaření baví, je to pro mě kreativní činnost, plná překvapení. Dcerku k tomu vedu od mala. Kouká, míchá, hněte těsto... Chci, aby ty základy měla jiné. A manžel se o sebe umí postarat a v nutném případě si uvaří, nebo nám uvaří. Je zvyklý si udělat všechno sám.

 

  • Mě naučila maminka, vařit i péct.
     
  • Původně jsem si myslela, že na vaření připravená jsem. Ale když jsem pak viděla, jak vaří tchýně... Takže vařit jsem se pořádně naučila až od ní, když jsme u nich po svatbě dva roky bydleli, než jsme si postavili domek. Má hotelovku a vaří fakt výborně, takže jsem od ní spoustu věcí ráda přejala. Doma nás mamka do kuchyně pouštěla, ale často jsem jen pomáhala škrábat brambory apod... A velký rozdíl byl teda i v používání různých surovin apod... Mamka celý život vařila úsporně, protože nás bylo pět dětí a peněz nazbyt nebylo. Tchýně naopak dává např. máslo i tam, kde ani potřeba není atd. Takže i o tom bylo moje prozření, že spoustu jídel, co jsme doma vařili, ale úsporně, jde uvařit mnohem chutnější, když se použijí „lepší“ suroviny.

 

  • Já to mám s vařením tak, že doma u mamky vidím, že si zakládá na tom že žena má vařit. Mně odjakživa ve škole nešla výtvarka a pracovky a to vaření mi prostě evokuje ty pracovky, kde bych ještě ke kuchařce potřebovala slovník cizích slov (utři, podus, atd.) Kolikrát jsme měly s mamkou výměnu názorů o tom, že když jsem se narodila jako holka, přeci to neznamená, že budu stát pořád v kuchyni. To radši poseču trávu. Něco uvařit umím, ale stojí mě to vždycky hroznou energii a představa, že bych v manželství opravdu měla vařit dle představ mamky, je pro mě noční můrou. Můj přítel o tom ví, sám si občas uvaří a když jsme spolu, vaříme oba.

 

  • Když jsem se vdávala, vařit jsem neuměla. Naučila jsem se to, až když jsem musela vařit pro syna. Polovinu letošního roku byl (a stále je) manžel na home-office, takže to jsem se ve vaření dost zdokonalila, a taky hlavně v plánování co vařit. Mně to nepřijde jako tragédie neumět vařit. Člověk se to cvikem naučí, když mu nic jiného nezbývá. Moje mamka je taková, že má plnou skříň receptů, pořád neví, co má vařit, pořád vaří něco nového. A aspoň když jsem tam bydlela, tak mi přišlo, že nemá ustálený repertoár receptů. Navíc v té době vyznávala i extrémní výživové směry, např. vitarianství. Takže se ani moc nedalo od ní naučit nějak klasicky vařit. Ona to právě i odsuzovala, že to škodí, takže i v pozdějším věku jsem nějak neměla náladu něco takového vařit. Jedla jsem dost saláty a taková jednoduchá jídla. Manžel saláty moc nejí, takže jsem se musela naučit vařit, aby to jedl. A aby to splňovalo i moje požadavky na hodnotné jídlo. To jsem si taky musela časem ujasnit. Začátky pro mě byly dost těžké, ale teď už to zvládám. A manželovi chutná.

 

  • A já si připravená přišla. Měla jsem dost zkušeností z domu i z různých akcí. Manžel má však úplně jiné chutě, preference, zvyklosti, tak jsem si stejně připadala jako začátečník. Výhodou je, že manžel nemá problém se k vaření postavit. Mám ráda, když vaří on.

 

  • Ohledně vaření jsem něco odkoukala, něco uměla, něco se učila…

 

  • Mě vstup do vlastní domácnosti nijak nepřekvapil. Pravda, kdybych měla být do života vybavena tím, co umím od mamky, osvědčila bych se jako vynikající odborník v oboru galanterie a metráže, ale v domácnosti bych byla asi těžce k neužitku. Nejvíc mi po praktické stránce asi dala prababička, která mě se slovy „dělat to nemusíš, umět to můžeš“ honila ke každé práci už od útlého věku. Takže první samostatný guláš jsem uvařila myslím v osmi letech, uměla obstarat dobytek, zorganizovat si úklid i vaření, vzít do ruky hrábě i vidle. A k tomu, jak učit děti - nejvíc se mi osvědčuje právě ta schopnost organizovat. Dětem vyhrazuji úkony, o kterých vím, že přijdou do hrnce až později. Nebo jim dám nakrájet jednu mrkev, zatímco já udělám dalších 6. Vždycky vyhlásím, co je třeba dělat a kolik potřebuju pomocníků. Takže třeba jeden naběhne loupat cibuli, za 10 min vyhlásím dalšímu brambory a třetí zatím dělá zásmažku. Každému ukážu nějaký fígl, jak si usnadnit práci. Aktuálně jsme ve stavu, že kluci mají 12, 8 a 6 let. Společnými silami zvládají i složitější jídla na konkrétní čas (např. mám na home-office naplánovaný oběd v 12:30, tak jim den předem řeknu, že jídlo, které vybrali v kuchařce, je potřeba začít dělat v 11 h, aby ho komfortně stihli. Zpravidla 12:25 chystají na stůl). A co se týká dělení rolí - lehké práce dělají všichni, těžké chlapi a výhradně mou prací je pouze zašívání a žehlení prádla. Když potřebuju naštípat dřevo, pošlu si kluky. Sice to umím, ale proč bych měla zajišťovat kompletní servis, ne? Vaří, uklízí a pere ten, kdo na to má zrovna prostor.
  • Ještě pro to učení dětí mi připadá zásadní umožnit jim dělat chyby a nezlobit se na ně za to. Jde o to, jak probíhá to napravení. Musí to být vyžádané, nebo návodnými otázkami… prostě nějak tak, aby si dítě nepřipadalo neschopné. Nabídnout otázky byl příklad. Někdy funguje, někdy ne. Šlo mi o vyjádření toho, že mít neustále za zadkem člověka, který mě v případě chyby vždy hned opraví, může u řady lidí vést k tomu, že vlastně nad tím tak nepřemýšlí, nemají takovou zodpovědnost, nebo pak sami jednou ty chyby stejně budou muset nadělat. To je moje zkušenost, když učíme děti vařit ve skautu, na táborech atd.