Na začátku letošní postní doby mě napadlo, že bych se měla vzdát svého nadměrného trávení času na internetu, resp. v určitých diskuzních skupinách, jichž jsem byla členem. Bralo mi to spoustu času, energie a drželo mě to v psychické nepohodě. Napadlo mě to při jedné vzácné chvíli, kdy jsem byla v kostele, takže jsem nepochybovala, že je to pro mě ta správná cesta. Do poslední chvíle jsem si nedokázala představit, jak to zvládnu - ale zvládla jsem. Dokonce jsem při tom i pochopila, proč postní doba trvá tak dlouho. Je to naprosto geniální. V postní době se můžeme zbavit nějakého svého špatného návyku, který nám bere svobodu být s Bohem. Během doby jejího trvání si prostě odvykneme.

V letošní postní době jsem využila aktivitu od komunity Blahoslavenství, kdy jsem si každý den četla kousek z evangelií o Ježíšově cestě na kříž a rozjímala nad doplňujícími otázkami. Myslím si, že to byla pro mě dobrá příprava na prožití Svatého týdne.

 

Rozhodla jsem se, že se Svatý týden pokusím prožít intenzivněji než kdy dřív. Dobrým krokem pro mě bylo, že jsem ještě více omezila své trávení času na internetu. K prožití Svatého týdne jsem se inspirovala opět komunitou Blahoslavenství, českou i slovenskou. Moc se mi líbí, jak se snaží evangelium prožívat více na vlastní kůži. Také jsem se to takto v naší rodině pokusila vést. Člověk ty události Svatého týdne opravdu vnímá mnohem intenzivněji, když si je zakusí, než když si o nich jen čte či je slyší.

 

Na Zelený čtvrtek dopoledne jsme se šli s mým tříletým synem projít do lesa. Bylo nádherné počasí, sluneční paprsky prozařovaly ještě neolistěné stromy. Úžasná podívaná na to Boží stvoření. Podle komunity Blahoslavenství jsme odpoledne připravovali poslední večeři. Můj nevěřící manžel dostal jeden z nejdůležitějších úkolů, připravit nekvašené chleby. Spoustu informací jsem se dozvěděla z přednášky sr. Veroniky Barátové, jak a proč Židé slavili sederovou večeři a jak to měl Pán Ježíš s poslední večeří. U večeře jsem se to pokusila manželovi a synovi nějak stručně vysvětlit. Večer, když syn usnul jsem ještě chvíli strávila s Pánem Ježíšem v Getsemanské zahradě – pomodlila jsem se příslušný desátek růžence a podívala se na kousek adorace přes internet.

 

Na Velký pátek pro mě bylo klíčové poselství z komunity Blahoslavenství, že na sebe tento den máme jen tak nechat působit to Ježíšovo umučení. Jen tak být, ztišit se, soucítit s Pánem Ježíšem, postit se z lásky k němu. Vydali jsme se odpoledne tady u nás na kopec ke kapli sv. Dismase, zločince, který se snad možná stal prvním svatým. Kluci jeli na kole, nechala jsem jim svobodu, což vlastně bylo heslo celého toho Svatého týdne, zvláště kvůli nevěřícímu manželovi. Já jsem si po cestě pustila do sluchátek křížovou cestu jak jinak, než od komunity Blahoslavenství. Rozbrečelo mě to. Bylo to krásné, ale necítila jsem se nijak radostně. Pak jsem si však uvědomila, že je to v pořádku, že si můžu dovolit být smutná. Vždyť přece Pánu Ježíši taky nebylo do smíchu. Večer jsem ještě sledovala obřad ukládání Krista do hrobu. Na jeho uskutečnění doma jsem neměla už kapacitu, ale komunita Blahoslavenství to opět měla moc hezké.

 

Na Bílou sobotu manžel pekl mazanec. Já jsem si poslechla přednášku, co to vlastně znamená, že Pán Ježíš tento den sestoupil do pekel. Vešel do říše mrtvých, aby jim kázal radostnou zvěst a aby je odtud vytáhnul. Odpoledne jsem se se synem vydala do kostela podívat se k Božímu hrobu. Následně jsme zašli na hřbitov a pak také k babičce ustřihnout si pár větviček zlatého deště. Chtěli jsme si totiž doma naaranžovat takový velikonoční stromeček. Inspirací v tomto mi byli Wormovi, kteří na svém blogu píšou, že děti můžou o velikonoční vigílii z radosti ze vzkříšení dostat nějaký dáreček podobně jako na Vánoce. Tato myšlenka se mi moc líbila. Ovšem nic jsme dopředu neměli připravené. Zároveň jsem chtěla, aby to byl jen nějaký drobný dárek duchovního charakteru. Babička tak nějak spontánně vytáhla brožurku s životopisem Dona Bosca, kterou chtěla poslat někomu dál. Takže syn nakonec pod velikonočním stromečkem našel tuto brožurku a vytisknutou ikonu zmrtvýchvstalého Ježíše. Udělali jsme si i trochu slavnostnější večeři, ale ne zase nějak moc, jen špekáčky opečené v troubě. A nakonec jsme si i spontánně pustili vigílii od našich oblíbených salesiánů. Na syna už ale bylo dost pozdě, takže jsme se podívali jen na kousek. Vlastně jsem zkoušela i biblické tance vzkříšení, ale zjistila jsem, že tohle není nic pro mě.

 

Na Boží hod velikonoční jsem se synem byla přihlášená na ranní mši. Sedli jsme si do první lavice. Chtěla jsem, aby syn dobře viděl, co se děje u oltáře. Hezky jsme si připomněli naši rodinnou poslední večeři. Bohoslužba oběti dostává úplně jiný rozměr, když si to člověk prožije. Syn občas něco pronesl nahlas, za což mu po mši jeden pán vynadal. To mě hodně mrzelo a trochu to pokazilo můj celkový dojem z prožitého Svatého týdne, ale věřím, že Pánu Ježíši mírné vyrušování nevadilo. Syn se při té mši moc pěkně a hlavně hodně nahlas modlil Otčenáš. :) Na oběd jsme si slavnostně prostřeli stůl a zapálili zmenšenou verzi paškálu. Odpoledne jsme pak šli na procházku a odpočívali po duchovně nabitém týdnu.

      

Nic moc dopředu jsem si nepřipravovala, vše to probíhalo improvizovaně. Přesto musím říct, že jsem ten letošní Svatý týden prožila opravdu intenzivně. Manžel, nevěřící, avšak otevřený i takovýmto věcem, byl s námi, což velmi oceňuji. Bylo to moc krásné. Přirovnala bych to k takové mé soukromé duchovní obnově. Příští rok, dá-li Pán, bych Svatý týden chtěla prožívat opět v podobném duchu.