Jak naznačuje nadpis, autorka se v článku věnuje tématu, které je velmi bolavé. Jste-li citlivější, prosím, zvažte, zda chcete číst dále.

Chci si sama pro sebe shrnout, co se vlastně dělo v posledních dnech. A když už to píšu, pouštím to do pléna, neboť mi přijde dobré o tom mluvit.

Těšili jsme se na plánované miminko. V 8tt mi bylo potvrzeno srdíčko, ale miminko bylo lehce menší, což byly i obě naše holky, takže mě to moc nerozhodilo.

V neděli 21.6. v 9tt jsem začala trochu krvácet. Pro jistotu jsem si cinkla a pak skočila na pohotovost, kde mi paní doktorka sdělila, že miminko od minule téměř nevyrostlo a srdíčko mu bije už jen hodně málo. Protože mu srdíčko ještě tlouklo, nebyla indikace k revizi. A pustila mě domů.

Loučili jsme se s miminkem. Shodli jsme se s manželem, že miminko patří k naší rodině, těšili jsme se na něj, nějakou dobu tu s námi žilo, a proto jsme napsali rodině a některým přátelům, že čekáme čtvrté miminko, kterému ale přestává bít srdíčko, aby to mohli trochu „prožít“ s námi. 

V pondělí ráno jsem se dle domluvy dostavila k doktorovi, srdíčko miminka stále ještě tlouklo. Ale „ve středu už určitě nebude“, takže mám v tu středu v 7 ráno dorazit na lačno, provede se revize. Řekla jsem si o fotku na památku. Schytala jsem dost nehezký pohled a částečný komentář, ale fotku jsem dostala.

Díky tomu, že miminko ještě žilo, jsem po nedělním intenzivním loučení dostala v pondělí trochu času na přemýšlení nad revizí a přirozeným potratem. Srdce tíhlo k přirozenému potratu, strach k revizi. Byl to zvláštní čas čekání, kdy miminku dotluče srdíčko, zároveň nebylo co dělat, nic se nedělo, nekrvácela jsem. Manžel si vzal částečně volno, takže jsme mohli být všichni spolu. Děti kolem skákaly jako v běžném dni.

Po půlnoci z pondělí na úterý jsem začala krvácet a začaly kontrakce po 2 minutách. Byly to fest bolesti, v první chvíli jsem chtěla volat rychlou. Ale když jsem pochopila, že to jsou kontrakce, lehla jsem si na bok, kde byly kontrakce snesitelnější, a co půl hodiny jsem chodila do sprchy, protože tělo začalo vylučovat celkem velké množství všeho možného. V první chvíli mi hlavou běhaly myšlenky, že tohle dlouho nevydržím. Ale pak jsem se nějak uklidnila a prožívala, že tělo samo vypuzuje mrtvé miminko. Nevěděla jsem, ve které části těch odloučených tkání mohlo miminko být. Byl to těžký zlom – z čekání při tlukoucím srdíčku do uvědomění, že už je konec. Bylo to psychicky náročné, ale jsem hrozně vděčná, že jsem si to mohla prožít a vnímat, že miminko odchází. Poslední věc, kterou jsem pro něj (a pro sebe) mohla udělat.

Pravidelné kontrakce trvaly až do cca 9:30, kdy ve sprše odešlo miminko v uceleném plodovém váčku i s plodovou vodou. Omylem jsem ho mezi prsty praskla. Ale když už jsem ho měla v ruce, bylo mi hloupé udělat cokoliv jiného, než ukázat váček s malou fazolkou manželovi, vzít zahradnickou lopatku a zakopat ho pod bílou růži. Nic takového jsem původně dělat nechtěla. Nečekala jsem, že plodový váček s fazolkou vůbec uvidím. Ale jsem za to nyní moc ráda, že máme místo, kam „za ním“ můžu chodit. Zároveň z toho ale nechci dělat žádný „oficiální hrob“. Prostě je to místo v naší velké skalce, kde odpočívá naše miminko, a když je mi smutno, můžu tam jít. Nehroutím se při každém pohledu na skalku.

Oba doktoři upozorňovali na krvácení, a protože odešel plod, chtěla jsem mít jistotu, že je to v pořádku, domluvila jsem s mým doktorem, že mezi operacemi na mě v nemocnici koukne. Záměrně jsem se najedla, aby mi neprovedl revizi. A taky lamentoval, že jsem se najedla. Doktor teda, že revizi ve středu, nebo teda revizi v pátek, nejpozději revizi v pondělí… nakonec jsme udělali kompromis, že mi dal tabletky na další kontrakce, aby se odloučil zbytek sliznice, který ještě zůstal uvnitř, a dal mi na to dva dny, pokud se to „výrazně neodloučí“, tak mě požene v pátek na revizi. A jela jsem dom.

Večer jsme si u skalky u bílé růže, kde hořela svíčka, připili s manželem na mrňouska. Chvilku jsme seděli tiše, chvilku povídali. Manžel to pak hezky shrnul, že to byl krásný smutný zážitek. A jsem ráda, že jsme ty dva dny mohli spolu prožívat. Byť to samozřejmě není konec, chvíli to ještě potrvá a nikdy to nepůjde úplně vymazat – to ani nechci.

Není pro mě lehká představa, že bych v nemocnici na chvilku usnula, nevnímala odchod miminka, otevřela oči a „žila dál“. Možná pokud by mi vymazali kus paměti, tak by to tak šlo. Mrzí mě, že mi oba doktoři říkali, že to je nejlepší řešení, hned po smrti miminka „to nechat v nemocnici a zavřít za sebou dveře“. Jinou možnost mi sami od sebe ani jeden nedal. Chápu, že některé ženy to pro sebe opravdu vnímají jako nejlepší, ale myslím si, že to je ze strany doktorů spíš „prevence komplikací a rychle to dáme pryč v dnešní zrychlené době“. Bohužel, prožití smutku a možnost nechat tělo to zvládnout samo (třeba kontrolovaně), zde není.

A teď… Limit dvou dní mi stále běží. Po tabletce žádné kontrakce nepřišly. Tělo asi už nemá proč ty kontrakce rozjíždět znovu. Mám teď „klasické šestinedělí“, odchází očistky. Postupně, v klidu. Není to emočně intenzivní, protože mimčo už je venku. Už pro mě po psychické stránce není taky tak děsivá představa revize, když vím, že už by se jednalo jen o zbytek sliznice a ne o miminko. Ale i tak si kladu otázku, proč bych měla na revizi jít, když mám nyní stejná rizika jako po porodu a tělo se čistí teď stejně jako po porodu, kde to nikdo 6 týdnů neřeší. Kontrolovat ano, ale zasahovat do toho, když to samo plynule odchází, mi přijde zbytečné.

Není to lehké, je mi smutno. Pobrekávám. Ale nehroutím se. Vnímám to jako „uzavřené“, hotové, požehnané. Teď se tělo vrací „do normálu“, dočišťuje se, všechno to nějak doznívá. A jsem klidná. Mám v sobě pokoj a velkou vděčnost, že to bylo právě tak, jak to bylo. Jsem ráda, že jsme se mohli s miminkem rozloučit, když ještě žilo. Bohu díky za to.

PS: Bílou růži mi kdysi do skalky koupil manžel. Představovala jsem si jinou barvu, bílá mě moc nenadchla. A teď jsem moc ráda, že na to nejvýraznější místo ve skalce mi koupil právě tuhle růži, která září bíle stejně jako nevinný andílek.

Autorkou je členka ŽMM

Pokud vás, nebo někoho blízkého, podobná ztráta postihla, můžete vyhledat podporu perinatálního hospice Dítě v srdci http://www.ditevsrdci.cz/.

Jestliže hledáte způsob, jak důstojně naložit s ostatky miminka po potratu v nemocnici, informace můžete najít u spolku Tobit http://tobit.cz/.

Svépomocná podpůrná skupina pro ženy, jež prožily ztrátu miminka http://tichenarozeni.cz/podpurna-skupina/

Máte-li další tipy na organizace či jednotlivce, kteří v podobných situacích dovedou pomoci, a chtěli byste se o ně podělit s ostatními, napište mi prosím zprávu a já seznam ráda rozšířím.

@Jasminecka