Ohlédnutí…

To si zase ta naše paní správcová vymyslela téma, já bych se tak ráda zapojila do blogové výzvy, aspoň jednou…

Téma této měsíční výzvy zní: ČÍM JE PRO MĚ manželství po dvou, pěti... deseti letech?
/Porovnání očekávání na začátku a reality teď I Nejnáročnější období v manželství I Manželské milníky I Co pomáhá udržet naše manželství "při životě".../

Jenže o čem psát? Ráno vstávám, večer chodím spát, bezmála 37 let….

Když jsem se posledního dubnového večera roku 2005 bezhlavě zamilovala do bratra své čerstvě ‘získané’ švagrové, málokdo tušil, že v roce 2021 budu psát někam na Signály ohlédnutí za naším manželstvím.

Jakožto od přírody střelená ‘lehce, za to přesně’ osoba, jsem to viděla v jasných barvách. -> Já + On na zápraží našeho krásného domu, držíce se letmo za ruku popíjíme šálek kávy…. A víte co? Všechno je jinak, jen my dva jsme v původním scénáři zůstali.

Půl roku po svatbě jsme se stěhovali z Roztok u Prahy, kde jsme bydleli v podnájmu, do bytu v mé rodné vesnici. Jasně jsme si řekli, že do pěti let postavíme dům, zasadíme strom, zplodíme syna. Hádáte dobře, povedl se syn + dcera jako bonus…

V bytě bydlíme do dnešních dní, je to de facto 3+kk a my všichni čtyři spíme v jedné místnosti a já myslím, že už bychom nemohli být šťastnější.

Jak ale roky šly, situace se změnila a my se budeme stěhovat do domu mých rodičů, kteří si postavili domek nový, takže i ten vlahý večer na zápraží v objetí manžela snad brzo nastane.

Nevím, zda se dá po 14 letech manželství nějak rekapitulovat, nebo jestli jsem si fakt schopna vzpomenout na to, co se kdy stalo. Jsou okamžiky, které už bych nikdy nechtěla zažít a ty se naštěstí nikdy netýkaly našeho vzájemného vztahu. A jsou taky okamžiky, které bych si klidně ‘střihla’ znova, a to můžu napsat s klidným a čistým svědomím, se všechny týkají právě nás dvou - čtyř.

My jsme fakt asi úkaz, nikdy jsme nic moc nehrotili a všechno se vyřešilo samo. (S velkou pomocí Boží, samozřejmě!)

Je klidně možné, že se někomu náš styl života, styl víry, styl výchovy, nemusí líbit, ale tak nějak jsem dospěla do stadia, kdy je mi to jedno. Žijeme si náš mikro svět, jsme tak šťastní a, i když je u nás někdy letecký den nebo Itálie, netrvá to dlouho.

Díky Bohu, že jsem tam, kde jsem!