Dočetla jsem se, že druhé výročí svatby se nazývá papírové a jako připomínku společné cesty můžeme složit papírovou lodičku a poslat ji po vodě. Docela se mi tento nápad líbí, a tak jej s největší pravděpodobností na konci srpna uskutečníme.
Téma měsíce června zní „Čím je pro mě manželství po dvou/pěti/deseti letech…“ a já jsem se rozhodla přispět, protože mi krásně káplo do noty. Poslední dva měsíce o našem manželství přemýšlím hodně.
Manželství je pro mě totiž především cestou. Zatím jsme v porovnání s jinými páry ušli poměrně malý úsek, od začátku chození v půlce června uplynulo teprve 3,5 roku, přesto mám pocit, že jsem svůj „předchozí“ život žila šíleně dávno. Setkáním se svým mužem a nalezením společného tónu jsem se vydala na úplně novou cestu plnou překvapení. Jestli chcete, pojďte se mnou, zkusím vám ve zkratce představit pro mě nejvýznamnější místa a zákruty.
Na pěšince našeho chození vedoucí k manželské cestě jsem nasbírala hodně krásně vonících květin, když jsem poprvé v životě poznala, že se do mě někdo zamiloval a myslí to se mnou vážně. Zároveň jsem musela stále dávat pozor, kam šlapu, půda byla hodně nestabilní a přinášela silné pocity nejistoty. Navíc jsem si do bot nabrala pár drobných kamínků a jeden dost velký kámen nesprávných rozhodnutí. Ten kámen jsem sice odevzdala ve svátosti smíření, ale v mém srdci bohužel stále leží a čeká, až ho dokážu úplně přijmout a pak se s ním rozloučit.
Také mně občas cestou odíraly nohy šlahouny nezralých malin a ostružin, přesto jsem jim nevěnovala příliš velkou pozornost, což se ukázalo jako chyba. Tyto nezralé plody se proto objevily i na manželské cestě. Doteď zpracovávám jejich hořkou pachuť.
Pevnější manželskou cestou kráčím nejen se svým mužem, ale také s Bohem. Před námi se proto objevují rozcestníky, které nás často zavedou ke studánce s osvěžující vodou, kde se můžeme napojit i na chvíli zchladit unavené a puchýři pokryté nohy.
Bůh také rozhrnuje křoviska a vede nás na mýtiny plné pestrobarevného kvítí, kam si rádi lehneme a jen odpočíváme ve vzájemné blízkosti. Při hádkách často narazím na lesní tůňku zrcadlící mou tvář tak přesně, až se leknu a mám chuť utéct. Někdy se to povede, ale zákonitě se pak celkem brzy objeví další taková vodní plocha a přiměje mě neutíkat, zastavit a zamyslet. Mému muži se to myslím stává taky. Ostatně, pořád jsme na této cestě spolu, i když jdeme občas každý jiným tempem. V dubnu jsme ovšem dostali obrovský dar, který nás vede k většímu sladění kroků. Naši dceru. A tak jsme teď na cestě čtyři. Stále se (navzájem) učíme, jak jít co nejlépe, abychom si trasu nejen vychutnali, ale abychom byli taky trochu ohleduplní k přírodě a zanechali za sebou co nejméně odpadu.
To je tak krásný, romantický a dechberoucí blog. Nadhera! Díky! 🙏
Jsem ráda, že dělá radost :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.