Ženy, matky, manželky

Když jsem si svého muže před 10 lety brala, vnímala jsem naše manželství především jako společenství lásky. Ani po letech nejsem s touto myšlenkou v rozporu, jenom si asi více uvědomuji ono "povolání" - k utváření láskyplného společenství, ke svatosti, k životu v úctě a věrnosti svému muži i Bohu. Zjistila jsem, že naše manželství s sebou nese zcela specifickou spiritualitu - vnímání a hledání Boha způsoby, které mi dříve nebyly dost dobré. To, když není prostor obsáhle rozjímat nad Písmem, ani v tichu dlít na modlitbách, hledá moje prahnoucí duše Boha v cela obyčejných věcech - obzvlášť ve službě své rodině, od přebalování až po trpělivou komunikaci s našimi dětmi, v očích manžela.

Ověřené zkušenosti

- V manželství jsem více pochopila slova: "Když chceš být mezi všemi největší, staň se služebníkem." Obzvláště, když jsem měla pocit, že by se "někdo" měl také víc starat o mě nežli já o někoho. Jenže taková má sebestřednost vedla vždy víc k ještě větší samojízdě nežli společenství a nebylo to ono.

- Také jsem dříve netušila, jak účinnou radou na rozdmýchání manželské lásky jsou slova písně Svý kroky rozezpívej, konkrétně "... v člověku láska lásku stále množí." Prostě rozdmýchej lásku druhého svojí láskou. Poznala jsem, jak je láska mezi manželi "nakažlivá" a jak projevy lásky jednoho probouzí lásku druhého.

- Poměrně záhy po svatbě jsem zjistila, že spolu budeme tím spokojenější, čím lépe budeme dodržovat navzájem tzv. "návod k použití". Už vím, že ve svém vlastním zájmu nemám s mužem řešit problémy, pokud je nevyspalý, hladový a pravidelně střevně nevyprázdněný (což se někdy hůř rozpoznává). Také to, že v okamžiku rozhořčení mám mlčet a neuklidňovat - raději se klidit. A taky pro zachování jeho úcty ke mně nenosit roztrhané šatstvo, obzvláště ponožky... což vyžaduje mít stále po ruce štepovací hříbek nebo pravidelný přísun nových kusů fusaklí.

- Ještě jsem došla k závěru, že na všechno se před manželstvím předem nachystat nedá, neboť teorie je věc prvá, ale daný okamžik věc druhá. Proto se dnes pousmívám třeba nad svými předsvatebními plány být matkou 6 dětí. Už při narození prvního mi bylo jasné, že má vize byla značně naivní, při třetím dítěti jsem poptávala manželský pokoj v psychiatrické léčebně (pozn. žádný nemají!) a při čtvrtém mi kamarádka poradila strategii: "Vypitá je sedmička, veselá je mamička." Myslím, že při šesti dětech by mě odvykačka v psychiatrické léčebně dozajista neminula, což však opravdu není součástí mých představ šťastného manželství, o které jsme se oba rozhodli usilovat.

- Stejně tak dávám za pravdu, že stavba je významným prubířským kamenem, na kterém nejedno šťastné manželství ztroskotalo, a já s vděčností Bohu děkuji, že jsme (teď už to snad mohu napsat) obstáli.

Naše poklady

V našem manželství si nejvíce vážím společné víry, Boha uprostřed nás. Před svatbou mi víra nepřipadla tak důležitá, jakou výsostnou důležitost ji přikládám dnes. Neměla jsem tušení, co všechno je se společnou vírou lehčí:

- Nedělní vstávání na mši, denní modlitba, výchova, životní preference.

- Také jsme poznali, že pravidelná společná večerní modlitba zní až komicky, když je jeden na druhého nazlobený, a že je lepší předcházet této frašce včasným smírem.

- Celkově se společnou vírou nemusíme řešit spoustu věcí, které řeší okolí, protože to ona katolická víra svými hodnotami, jež uchovává, vyřešila za nás.

- Dává nám naději.

Na našem manželství miluji naše děti (ačkoli si občas, ale jen na oko, stěžuji), společně prošpitané večery (při kterých se zrodil nejeden nemalý plán), rodinně strávené neděle, dovolené s naším historickým prorezavělým karavanem... a naše nádherná milování (tož nevím, zda se hodí to semka takto napsat, ale k manželství to patří, tak snad tím nepohorším a dětem tohlencto číst dávejte pouze v přítomnosti rodičů).

On

Na svém muži toho obdivuji mnoho. Za těch 10 let, ošlehán mnohými neúspěchy, omyt gejzíry potu, posílen dílčími zdary, neoblomnou důvěrou své ženy a vírou v Boha, zraje v moudrého muže. Ačkoli se někdy trápí svojí nedokonalostí, já jsem za ni vlastně vděčná. Uvažte - kdyby nedokonalý žil s dokonalým, nejspíš by ta nedostižná dokonalost byla tomu druhému "na zabití". Takhle se ve své vzájemné nedokonalosti učíme soucitu, porozumění i milosrdenství.

A také na svém muži miluji ono místo na hrudi pod klíční kostí. Tam si vyhrazuji místo pro moji hlavu. On si o tu moji často opře zase tu svou a je dobře (jsem vlastně v manželství opravdu takový podstavec a on hlavou).

Krize a kříže

Krizí i křížků za těch 10 let bylo! To není v této době nic neobvyklého. Ale Bohu díky, zatím nic, co by přerostlo nad hlavu. Na některé krize dokonce dnes ráda vzpomínám. Třeba když jsme v největším stavebním náporu třeli nouzi s bídou a v hrnci s pískem, jež jsme dostali jako svatební dar, jsme hledali poslední ještě neobjevené mince, abychom nezhynuli hladem.

Na některé kříže zase vzpomínám nerada. Takové se nejčastěji týkaly odvozů a pobytů dětí v nemocnici. Ale i takové chvíle k životu patří a když se vše vezme za ten správný konec, nakonec jsou tím, co dávají manželství onen správný punc - známku ryzosti. Když si vezmu, co nás už ono naše manželství stálo! O to více si ho cením a jsem odhodlána ho střežit!

Bylo by však bláhové myslet si, že si za to šťastné manželství můžeme sami. Za něco snad, ale mnohé, jsem o tom přesvědčená, dostáváme z Boží ruky zcela nezaslouženě. Snad se za nás někdo kdysi přimlouval, přimlouvá či obětuje, nebo jen hltáme doušky vody pramenící z Boží lásky, jež cáká všude kolem. Nebo všechno dohromady? Prožíváme Boží požehnání a určité vyvolení.

Plán do další desítky

- víru uchovat,
- děti vychovat,
- v dobrém vytrvat,
- více milovat.

Kdo jste dočetli až sem, přihoďte za nás, pokorně prosím, alespoň jednu střelnou...
Děkuji, Pán požehnej!
Amen