Přijde mi, že je tolik o čem psát a nevím kde začít.

Už jako dospívající holka jsem se moc těšila, až se vdám a budu mít rodinu. Nejradši bych se vdávala už v osmnácti. Když jsem začala chodit na vysokou školu, a stále jsem s nikým nechodila, začala ve mně zrát i touha po zasvěceném životě. Dát se Bohu celá. Nemít rozdělené srdce mezi rodinu a Boha.. 

"Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Mk 10,21 Jako by mě Pán volal...

Ani po vysoké jsem neměla žádný vážný vztah. Po půl roce jsem ale potkala svého budoucího muže. Při našem chození jsem měla v našem vztahu různé otazníky. Mít možnost vzít minulost zpět, některé věci by byly jinak. Ale Bůh ví, proč to bylo, jak to bylo. Vzali jsme se a byla jsem moc šťastná. 

Ilustrační foto

První týden. Pak přišly jiné otazníky… Můj muž se rád scházel jednou za čas s kamarády v hospodě. Pro mě bylo nepřijatelné, aby přišel domů napitý. Také se mi přiznal ke dluhům (to už teda z větší části i před svatbou). Dost těžko jsem to nesla. Takže šťastná bublina manželství splaskla dost brzy. Ale bylo to v různých návalech. Po narození dcerky jsem byla jeden z nejšťastnějších lidí na světě, i když byla dost uplakaná a nebylo to vždycky jednoduché... Po dvou letech od dcerky se nám narodil syn. Bylo to náročné (se dvěma malými dětmi), ale i krásné období. A já byla šťastná a naplněná. V té době jsem znovu objevila víru. Vztah s Bohem. Nacházela jsem si vědomě chvíle na tichou modlitbu.

A začala jsem si moc přát, aby i manžel našel víru. V té době přestal úplně pít alkohol, kvůli nemoci. Považovala a považuju to opravdu za zázrak. Z dluhů jsme se postupně také (za pár let) dostali. Moc jsem toužila po dalším děťátku, ale manžel další miminko už nechtěl. To mě hodně trápilo a neuměla jsem to Bohu odevzdávat. Po čtyřech letech se nám ale narodil druhý syn. Vnímám jej jako velké požehnání a zázrak. Je opravdu velikánským Darem pro celou naši rodinu. 

Za tu dobu devíti let manželství vnímám, jak každý z nás roste. Jak se dohromady „otloukáme“ a „obrušujeme“ a učíme se spolu žít. Svého muže mám moc ráda. Přijde mi, že se právě díky některým odlišnostem v mnohém doplňujeme a v mnohém jsme i dost podobní. 

Ráda čtu, a když jsem četla knížku Láska a úcta a knížku Výzva lásky, došlo mi, v čem se muži a ženy liší. A že to, jak se každý chováme a chápeme často jinak, že to tak bývá i v jiných manželstvích. Konkrétně díky knížce Výzva lásky jsem přišla na spoustu věcí, co jsou pro manželství dost podstatné. Jedna z nich je - vést svoje srdce k vděčnosti za partnera. Neužírat se neustále tím, co dělá špatně, čím mi kdy ublížil, ale naopak vzpomínat a přemýšlet nad tím, co je na něm dobré a krásné. Toto mě obzvlášť baví. Jeden z úkolů je sepsat si, co mám na tom druhém ráda, za co si ho vážím. Vždycky píšu a píšu a zaplním celý papír a moje srdce se plní vděčností a láskou k němu. Vážím si ho pro to, jak nás má rád, že je mi vždy oporou. Za jeho smysl pro humor. Nikdy na mě nekřičel. Jeho zvláštní vlastností je, že mě umí jemně upozornit na chyby. Jsem moc ráda, že ho mám. Že spolu můžeme jít životem bok po boku, že se můžeme doplňovat. I když jsem dřív měla pochyby, jestli jsem se rozhodla správně - nyní to už vím. Pán to tak naplánoval a já vidím, že to bylo velmi dobré.

Co je moc důležité, je i modlitba za něj. Další z věcí, co mi utkvěla v paměti, je například přivítání, když přijde z práce. Každý člověk je rád, když ho ten druhý rád vidí. Jsou to maličkosti, ale díky nim si myslím máme k sobě větší a větší úctu a lásku. Díky knížce Láska a úcta mi došlo, jak je pro muže důležité, aby vnímali, že si jich ženy váží. Že to je pro ně velká potřeba, stejně jako pro ženy pocit, že je muž má rád a dává jim to dostatečně najevo.

Jak to krásně vyjádřil sv. Pavel: Ef 5,28-33 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´...  Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Musím říct, že od té doby, co jsem vdaná, i přes nelehké situace... jsem Bohu moc vděčná za každý den v manželství. Cítím takové naplnění a radost. Že můžu být pro druhé darem. Že můžu být ženou, manželkou mého muže, maminkou mým dětem… 

Přijde mi, že náš vztah s manželem roste, jako třeba strom... Čím víc a déle se známe a žijeme spolu, tím je ten vztah hezčí a hezčí. A i když se někdy na něčem neshodneme a pro druhého to může být bolestné, i to k životu patří. Každý si neseme různé kříže. Pomohlo mi i uvědomit si, že manžel tu není od toho, aby plnil veškerá moje tajná i netajná  přání. Je taky jen člověk, chybující jako já. Od naplnění těch mých nejhlubších potřeb je tu Bůh - Láska. Jak řekl Pán Ježíš: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! A z nitra toho, kdo ve mně věří, potečou proudy živé vody, jak říká Písmo.“ J 7

Ilustrační foto

Čím je pro mě tedy svátost manželství po těch devíti letech?

Musím říct, že manželství je pro mě velikánským darem od Boha. Jsem moc šťastná za toto životní povolání a vděčná. Moje srdce zpívá chválu ... ♪ ♪
 

"Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsme utvořeni, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom." Ž 139

Nevím, co nás ještě v životě potká, ale odevzdávám to všecko do Božího milosrdenství. Protože s Ním se nemusíme ničeho bát. Na snubních prstýnkách máme vyryté 7x tři čárky vedle sebe. Už když jsme je kupovali, přišlo mi to krásně symbolické. Naše manželství tvoří: Bůh, můj muž a já.

Vlastní zdroj

Autorkou je členka společenství ŽMM