To mi řekla nedávno naše prostřední dcera po jednom z domácích výstupů (zlobení, žalování, binec v pokoji… už nevím). V tu chvíli mi naskočila v hlavě hláška z nejmenovaného filmu: „Irénko, já ťa mám rád aji bez peněz!“…Dceřino vyznání bylo trošku absurdní, ale čisté, upřímné… a často jsem nad tím přemýšlela, jak je to vlastně kouzelná věta z úst osmiletého dítěte. Když si vzpomenu, kolikrát na ně ječím, nebo když mám svoji „oblíbenou růžovou“ náladu po ránu, když jsem protivná na muže, prostě situace, kdy na sebe nejsem hrdá... zavřu oči a přeju si, ať to zmizí, nebo ať se vrátí čas a já se můžu zachovat lépe. Přemýšlela jsem nad tím několik večerů a přišlo mi to podobné, jako ve vztahu k Panně Marii.

Moc se mi líbí jedno z řešení, kterou popisuje Otec Kuffa – když je toho na něj moc, nasedne na koně a odjede do lesů ke kapličce Panny Marie. Ten pocit bych někdy chtěla zažít. Ve chvíli, kdy je toho na mě moc, sednout na koně a odjet do oázy klidu a pokoje (až na to, že nemám ani les, ani toho koně a s největší pravděpodobností bych se na něm ani neudržela). Ale - vyzkoušela jsem něco podobného. Na jaře, když byly starší holky ve škole (když už se zase konečně otevřela), naložila jsem naši malou dvouletou, nasedly jsme na kolo a jely do Končin. Není to sice kaplička, ale je tam obraz Panny Marie Hostýnské a musím říct, že ta příroda kolem a hlavně Mariin pokoj a klid, který jsem tam načerpala, jsem si kupodivu dovezla i domů. Její pokoj v srdci (a v hlavě).

Přeju každé mamince, která je vyprahlá, prázdná, smutná, žíznivá, aby aspoň kousek toho klidu zažila. Pokud máte v blízkosti svého bydliště něco takového, nebo jen kříž, nebo Boží muka… zkuste to… Samy nebo i s dětmi (ony se venku na chvíli zabaví, nebo se mohou přidat na chvilku k vaší modlitbě).

V takových chvílích mám pocit, že slyším v hlavě Její hlas, jak mi říká: „Já Tě mám ráda, i když zlobíš (hřešíš)…“

Fotografie autorky