Vše začalo po vysoké škole. Snažila jsem se najít práci v humanitním oboru, který jsem vystudovala. Jednoho dne mi volali z agentury, kam jsem už při škole chodila na brigádu. Znovu chtěli, abych k nim začala chodit brigádně pracovat. Nadšeně jsem souhlasila, protože to byla jedna z mála příležitostí, jak pracovat v oboru, ačkoli práce to byla vesměs velmi podřadná a také hodně stresující. Navíc jsem pro ně byla dobrá maximálně jako brigádník. Byla jsem z té situace docela nešťastná, proto jsem se rozhodla, že začnu plnit pobožnost devíti po sobě jdoucích prvních pátků v měsíci k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, aby Bůh nějakým způsobem vyřešil mou situaci s prací. No, o měsíc později jsem už věděla, že jsem těhotná. Takže Bůh se postaral velmi rychle. Práci jsem už do porodu nezměnila. Kolektiv byl dobrý a já jsem se i přestala stresovat, protože jsem viděla, že jako brigádník nemůžu nést tak velkou zodpovědnost, abych se z toho měla stresovat.

Doma jsem strávila kvůli synově nepřipravenosti na školku, mým zdravotním problémům a situaci s pandemií celkem čtyři roky. Už během té doby jsem se začala trochu modlit za své budoucí zaměstnání. Jak se blížil konec rodičovské dovolené, moje modlitby se zintenzivňovaly. Modlili se i další lidé. Zprvu jsem netušila, kam bych se chtěla kariérně ubírat. Během lockdownu se však mnohem více prohloubil můj vztah k Bohu a já jsem začala toužit najít své životní poslání, ke kterému mě Bůh vyvolil. Přála jsem si sloužit Bohu i lidem, svou prací chválit Boha a také ideálně nějakým způsobem přivádět druhé lidi k Bohu. Docela troufalé. Přišlo mi, že najít takovou práci asi nebude jednoduché, ale já jsem na tom nelpěla. Snažila jsem se Bohu zcela odevzdávat, aby mohl v mém životě konat velké věci. Ovšem že to bylo těžké. Stalo se mi, že jsem se na jedno místo hodně upnula a když mě nevzali, byla jsem z toho hodně smutná. Snažila jsem se opakovat si, že na mě někde čeká něco lepšího.

Zároveň jsem se snažila žít období nezaměstnanosti nejlépe, jak jsem mohla. Svědomitě jsem procházela nabídky práce, psala životopis, motivační dopisy, účastnila se různých kol výběrových řízení. A před každou takovou činností jsem prosila Ducha Svatého, aby mě vedl. Dokonce jsem opět našla inzerát na podobnou pozici, kterou jsem vykonávala před rodičovskou. Z legrace jsem se tam přihlásila, ačkoli jsem tvrdila, že na takové pozici vůbec pracovat nechci. Hned na pohovoru mi řekli, že by mě vzali, pokud bych chtěla. Odvětila jsem, že bych chtěla. Měla jsem jim poslat do dalšího dne doplňující informace. Nechápala jsem, jestli mě sem Bůh opravdu posílá. Snažila jsem se na té pozici hledat nějaká pozitiva, když tedy Bůh chce, abych tam byla. Stále jsem necítila pokoj. Rozhodla jsem se tedy modlit devítihodinovou modlitbu k Pražskému Jezulátku v největší úzkosti. Poté jsem jim poslala ony doplňující informace s otázkou, kdy nastoupím. Odepsali mi, že se rozhodují mezi více kandidáty a dají mi vědět. Vědět mi nedali. A mně se ulevilo. Opravdu jsem tam pracovat nechtěla. Velmi se stydím, že jsem takto Bohu přidělala práci a musel to vyřešit za mě.

Od té doby jsem si na to dávala pozor. Jednou mě dokonce pozvali na assesment centrum, což je několikahodinové skupinové výběrové řízení. Šla jsem tam pro novou zkušenost, ovšem překvapilo mě velmi příjemné prostředí. Dokonce různě v místnostech i na chodbách visely kříže - prostě byla to křesťanská organizace. Nepřikládala jsem tomu velkou důležitost, ale během tohoto výběrového řízení jsem často prosila Ducha Svatého o vedení, což se mi u jiných výběrových řízení nestávalo. Ráda jsem na toto assesment centrum vzpomínala a ve skrytu duše doufala, že by mě tam mohli vzít. Ale snažila jsem se to odevzdávat Bohu, protože jeho cesty jsou nevyzpytatelné, ale vždy pro nás nejlepší, jaké můžou být.

Měla jsem velkou radost, když mi po více než týdnu paní zavolala, že by mě chtěla na danou pozici vzít. Souhlasila jsem, ačkoli jsem věděla, že to bude náročné - dojíždění, syn první rok ve školce, moje zdraví. Ale vše to každý den svěřuji Pánu. Jestli mě tam chce, bude mi dávat všechny potřebné milosti; pokud ne, tak ne. Zatím chodím do práce ani ne dva týdny, ale cítím Boží požehnání. Ani se mi nesnilo třeba o tom, že bych mohla jít v pracovní době na mši nebo si s kolegy povídat o víře. Chválím Boha za to, jak je dobrý a nechávám se jím vést. Život s ním je velké dobrodružství. Určitě není vše vždy růžové, ale on nás nikdy neopouští. To je pro mě velká radost a úleva.