Všechno to začalo o prázdninách. Taťka měl naplánované lázně před výměnou kyčelního kloubu, a protože mamka měla taky prázdniny, jela s ním. Při jedné proceduře se jí najednou udělalo špatně a začalo to. Na další procedury už nešla, pořád se jí motala hlava, doktoři v lázních měli podezření na nějakou spojitost s krční páteří, migrény a tak, ale vše se začalo objasňovat až po příjezdu z lázní.

Oběhala si pár doktorů a nakonec ji poslali na CT mozku, to bylo to ve čtvrtek 10. září. Nechtěla tam a když odjížděla, říkala mi, že jí určitě něco najdou. Odjela s taťkou a domů už se vrátil taťka sám. Výsledek: nález na mozku. Nějaké těleso způsobilo otok mozku, ale určitě to není primární zdroj, takže budou hledat dál. Dostala něco na ten otok a dost se jí ulevilo.

Taťka přijel domů úplně na dně. Po pár telefonátech s rodinou a přáteli dostal od jedné blízké rodinné kamarádky tip na Pompejskou novénu.

Pompejská novéna je označována za neodolatelnou novénu, neboť je sní spojen následující příslib Matky Boží: Každý, kdo se bude po dobu 54 dní modlit růženec za konkrétní milost, tak ji obdrží. Zjevení Panny Marie s tímto příslibem je popsáno bl. Bartolem Longem.

Jak se Pompejskou novénu modlit? Označení novéna může být zpočátku matoucí, protože ji obvykle máme spojenou s devítidenní modlitbou. V případě Pompejské novény je to jinak, neboť se ji modlíme 54 dnů. Důvodem je pokyn Matky Boží modlit se tři novény děkovné a tři prosebné. Celkově se tedy jedná o 6 novén po devíti dnech, což je tedy 54dnů. Kvůli zjednodušení je však nazýváme Pompejskou novénou.

Taťka mi o té novéně řekl pozdě večer, už jsem chtěla jít spát, ale říkal, že chce začít už dnes. Byla jsem dost překvapená, tři růžence za den, když se normálně nezvládám pomodlit skoro ani desátek a to po celých 54 dní? Zdálo se mi to skoro nemožné, ale šli jsme do toho.

Následující den se k nám přidal manžel a během pár dalších dní ostatní členové rodiny a přátelé. Za mamku se modlilo mnoho lidí, kteří ji ani neznali.

V pondělí 14. září mamku čekalo CT břicha a plic, které potvrdilo nález na pravé plíci, takže přesun na plicní oddělení a naplánovaná bronchoskopie - odběr vzorku na pátek 18. září.

V pondělí 21. září pustili mamku po 12 dnech domů s tím, že máme počkat na výsledky bronchoskopie.

Společný čas doma jsme se snažili maximálně užívat. Mamce bylo dobře, občas pokašlávala a byla víc unavená, ale jinak nic. Vymyslela většinu vánočních dárků, které jsme společně objednali - chtěla to udělat, dokud jí bude dobře. Všichni sourozenci s rodinami se snažili jezdit na víkendy, vozili všemožné dobroty, vařili jsme, pekli, společně se modlili a doufali, že se mamka uzdraví nebo že tu aspoň bude déle, že Bůh přece udělá zázrak.

V půlce října bylo naplánované sezení před nějakou komisí doktorů, kteří měli určit další léčbu, ale dvě hodiny před začátkem zavolali, že jim nepřišly výsledky, takže další termín za týden.

Následující týden už sezení proběhlo. Závěr: nejprve se musí zničit nádor v hlavě a teprve pak se můžou pustit do nádoru v plicích, ale léčba plic by mohla být biologická, takže šetrnější pro tělo. Máme radost, hlavně mamka, která si moc přála, aby nepřišla o vlasy.

První termín ozařování jí nabídli na začátku prosince, protože covid, takže se vše podřizuje jen jemu. Taťka se pokouší domluvit ozařování jinde, aby bylo dřív a mohla už konečně začít ta léčba plic, což se mu daří. Bohužel mají v té nemocnici starší přístroje, jež nejsou tak šetrné, ale zas by mohla nastoupit na léčbu o dost dříve.

Taťka domlouvá předdušičkovou zpověď pro zájemce v kapli u nás, protože covid. Do kostela nechodíme, takže všechna možná opatření, ale jde to.

V pátek 23. října (ještě v tom týdnu, kdy proběhlo sezení v nemocnici) mi volá manžel z práce, že kolega z kanceláře je doma a prý asi covid, nicméně termín na testy dostal až za týden. Manžel se už z práce nevrací a začne přespávat na naší stavbě. Zaplatil testy a šel na ně už v pondělí. A výsledek? Covid pozitivní.

Volali z nemocnice, z té, kde mamka dostala termín na ozařování až na začátku prosince, že se jim uvolnil termín a že by mohla zahájit léčbu o měsíc dříve, už 3. listopadu (to je přesně 1. den po dokončení Pompejské novény). Máme radost, ale zároveň obavy, protože pozitivní manžel na covid. V pátek 30. listopadu proto jdeme všichni na testy, aby mamka mohla v úterý nastoupit na ozařování.

1. listopadu, testy máme všichni negativní, mamka může nastoupit, čeká ji 10 ozařování. Během víkendu ještě objíždíme hřbitovy, protože dušičky.

Je pondělí 2. listopadu, s taťkou dnes končíme Novénu k Panně Marii Pompejské, ale pokračujeme ještě další dny, abychom se "domodlili" i s těmi, kdo začali později.

Ozařování začalo v úterý a má ho každý den, mimo víkendu. Poslední by mělo být v pondělí 16. listopadu. 

První týden ozařování je mamce ještě relativně dobře, je sice unavená, ale to jsme všichni čekali. Druhý týden už je to horší, v pátek měla 9. ozařování, už je hodně unavená, nezvládá sama vyjít ani schody. O víkendu většinu času spí. 

Je neděle 15. listopadu ráno, mamce není dobře, nemůže se pořádně nadechnout a chce zavolat záchranku. Tak si ji odvezli, stále doufáme. Snad jí dají nějaké kapačky, „vrátí“ sílu, aby mohla jít na poslední ozařování a konečně mohla začít léčba rakoviny plic.

V pondělí volá taťka do nemocnice, prý vezmou mamku na CT a po obědě si má zavolat na výsledky. Výsledky jsou špatné, hodně špatné, nádor se od minule o dost zvětšil, navíc už má metastáze po celém těle. Taťka mluví ještě se svým doktorem, prý ať na nic nečekáme a jedeme za ní, prý to může trvat týdny, ale klidně i pouhé dny. Taťka domlouvá, že bychom si mamku vzali domů, šlo by to domluvit, ale protože je v úterý svátek, tak nejdříve ve středu. Volám manželovi, jaká je situace, a on okamžitě jede domů z práce.

Je pondělí odpoledne, já, ségra i taťka jedeme hned do nemocnice. Doma nechávám manžela s dětmi a doufám, že se budu moci zdržet co nejdéle, nejmenší má 6 měsíců a zatím je pouze kojen. Po cestě se spojujeme ještě s P. Petrem a scházíme se v nemocnici. Za mamkou nás pouští v covid mundúrech. Přemýšlím, zda je to možný, když jsme spolu v neděli ráno ještě normálně mluvili, že najednou tam na posteli leží a skoro nevnímá.

Společně se modlíme, dostává pomazání nemocných, všichni dostáváme přijímání. Petr se modlí ještě nějaké modlitby. Jsme tam, jsme spolu, držím ji za ruku. Sice už nemluví, ale vnímá. Postupně přijíždí bráchové s manželkami, takže se střídáme, protože nás nesmí být na pokoji tolik. Ještě mamce pouští písničku od Helana Nečekaně darované ticho – je to její oblíbená.

Z nemocnice odjíždím kolem půl 7, ale nechce se mi. Naposledy mamku objímám, dávám jí křížek, pusu jen přes štít a jedu domů. Ostatní se tam ještě nějakou dobu zdržují, ale pak už je sestry taky posílají pryč, že už se musí chystat na noc.

Večer se všichni ještě společně modlíme. Nikdo nechce jít spát, bojíme se, co bude ráno. Nejmladší se budí kolem půlnoci a nemůže spát, já taky ne.. takže spolu ponocujeme asi do půl 2, ale nevadí mi to, myslím na mamku. Hrozně mě mrzí, že jsme ji tam nechali, že tam je sama. Nakonec usínám.

Je úterý 17. listopadu, ráno přichází taťka za námi do pokoje. Mamka v noci umřela.

Milovala 17. listopad. Každý rok jsme ho slavili, 30 let. Dnes si ho vybrala i za den odchodu k Pánu Bohu. Dnes ho slaví s Pannou Marií i se svatou Anežkou. (Z taťky FB)

Zapalujeme svíčku a modlíme se, všichni - taťka, všechny naše rodiny, děti, teta. Jsme spolu. Bolí to, strašně moc to bolí... 

V devět pouštíme zvon na kapličce u nás na vsi, hodinu zvoní, aby všichni ve vsi věděli, že někdo umřel, a vzpomněli v modlitbě.

Následující dny mám trochu v mlze, zařizovali jsme spoustu věcí kvůli pohřbu. Je covid, lidi normálně nesmí do kostela, na pohřeb je omezený počet lidí. Nakonec je varianta, že v kostele bude jen rodina, pohřeb se bude přenášet ven na obrazovky a ještě bude přenos na youtube. Brácha se ženou domluvili, že na pohřbu bude zpívat Pavel Helan, protože mamka měla jeho písničky moc ráda.

Taťka šel na hřbitov vybrat hrobové místo, nakonec našel krásné, v místech které se jim oběma líbilo. Když začali hrobníci kopat, zjistili, že to není hrob, ale hrobka. Krásná, zachovalá, vyzděná hrobka, která vypadala, jak kdyby ji postavili včera, je škoda ji zasypat.

Je sobota 23. listopadu, den pohřbu. Probouzíme se a venku je sněhový poprašek. Všichni si při tom vzpomeneme na mamku, bereme to jako pozdrav od ní. (Naši měli svatbu po Vánocích a mamka si tehdy přála mít aspoň sněhový poprašek. Den před svatbou nebylo vůbec nic, ale když se ráno probudili, tak byl venku půl metr sněhu.)

Naposledy vidím mamku, taťka jí naposledy dává kytku, modlíme se růženec u otevřené rakve. Při zavírání rakve zpívá Pavel Helan písničku V náručí a ta slova ve mně rezonují: víš mně se stýská, víš mně se někdy tak stýská...

Na mši je hodně kněží, téměř všichni, kteří ji znali, dorazili. Když vychází průvod s rakví, vidíme, kolik lidí je venku, stojí v rozestupech mezi hroby u kostela. Je to neskutečné, kolik lidí dorazilo i přes tu velkou zimu a covid.

Bráchové a manžel se švagrem spouští rakev, je konec.

Večer se holky modlí, ať se má babička v nebi hezky a abychom se s ní a s Pannou Marií a všema svatýma potkali.

Od doby, kdy jsme se společně modlili Pompejskou novénu a tři růžence za den, jsme už u modlitby růžence zůstali a každý den se společně s manželem a s dětmi růženec modlíme, prostě by nám to chybělo.

Když mamka nastoupila do nemocnice, začala jí jedna z jejích snach posílat každý den citát z vira.cz a ty poslední dny s mamkou byly ty citáty teda úplně neskutečné...

  • 13.11. Snášejte se a navzájem si odpouštějte. (Kol 3:13)
  • 14.11. Je třeba se stále modlit a neochabovat. (Lk 18:1)
  • 15.11. Půvab zklame, krása prchne. (Př 31:30) V den odjezdu do nemocnice.
  • 16.11. Ježíši, smiluj se nade mnou! (Lk 18:38) Den před smrtí.
  • 17.11. Stojím u (tvých) dveří a klepu. (Zj 3:20) V den smrti.
  • 18.11. Dveře do nebe jsou dokořán. (Zj 4:1)
  • 19.11. Neplač, zvítězil Lev z Judova kmene. (Zj 5:5)
  • 20.11. Raduji se. (Žl 119:14)
  • 21.11. Na onom světě se lidé nebudou ženit ani vdávat. (Lk 20:35)
  • 22.11. I kdybych šel temnotou, nezaleknu se zla. (Žl 23:4)
  • 23.11. Následují Beránka kamkoli jde. (Zj 14:4) V den pohřbu

Chybí mi, někdy to na mě najednou padne a stýská se mi, úplně hodně. Třeba tuhle, když v rádiu začala hrát Mravenčí ukolébavka od Svěráka, kterou vždycky zpívala dětem, když je chovala jako miminka, když chtěla, aby spaly.

Mrzí mě, že děti nebudou vyrůstat s babičkou. Že vzpomínky, které holky zatím mají, nejsou věčné. Mrzí mě, že se těšila na to, jak bude vidět našeho nejmladšího vyrůstat od miminka, protože jsme bydleli v jedné domácnosti, což zároveň bylo i hodně těžké. Je toho hodně, ale zároveň jsem za spoustu věcí vděčná: za naplněný život s ní, za její lásku k nám, ale hlavně vnoučatům, která tak moc milovala.

První Vánoce bez ní byly těžké, zvlášť, když jsme rozbalovali dárky, které ona s láskou vybírala... A tři dny po Vánocích jsme slavili 34. výročí svatby mých rodičů.

Dnes na svátek Svaté rodiny, na 34. výročí naší svatby, jsme společně s dětmi při mši svaté poděkovali Bohu za 33 společně prožitých krásných let. Celý náš společný život na mě čekala, až přijdu ze školy, z vojny, z práce, z úřadu, ze schůze atd. Nyní na mě čeká v nebi. (z taťky FB).

Takže na závěr díky Bohu, díky za její život a za Boží milosti, které jsme všichni během doby její nemoci dostali. A jak zaznělo při bohoslužbě na svátek všech věrných zemřelých: život těch, kdo v Tebe věří nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.