Nastal den D, 28. 4. 2018, kdy jsme se stali manželi. Mysleli jsme si, jak společně budeme kráčet po obláčku štěstí. Jak společně prožijeme první Vánoce. Člověk míní, Pán Bůh mění.

Půl roku po tom, co jsem si věci nastěhovala k manželovi do pidi bytu a dodělávali jsme dům, jež kdysi postavili naši a stále nebyl obyvatelný, mi volá mamka. Byla na vyšetření a něco jí našli. Byl začátek adventu a nikdo nevěděl, co se bude dít. Pozvali ji za 14 dnů na odebrání biopsie, která potvrdila: ano, máme doma rakovinu. Nikdo to nečekal a přišla nejistota, co dál. Protože těsně před Vánoci lékaři vyšetřují jen nejakutnější případy, prožili jsme svátky jako na trní. Bude chemoterapie, ozařování, biologická léčba nebo jen operace? V lednu následovala další a další vyšetření, která vyloučila biologickou léčbu, maminka musí podstoupit chemoterapie se speciální složkou, protože rakovina je agresivní. Mamce vypadaly všechny vlasy, fotek z té doby se vždycky leknu, protože vidět člověka bez vlasů je hodně zvláštní pocit. No a co dál… Operace k odstranění nádoru, doporučení lékařů absolvovat genetické testy, jestli nemáme náhodou genetickou mutaci v rodině. Po půl roce jsme se dozvěděli, že genetickou mutaci v rodině máme (BRCA2), a na testy jsme šli i my ostatní. Odeberou vám ampuli krve a tři měsíce čekáte, co dál. Jestli vás čekají každého půl roku kontroly na různých odděleních, jestli náhodou se rakovina neobjevuje i vám...

U některých členů rodiny se mutace potvrdila. Nás s manželem poslali ještě na další testy, protože jim bylo divné, že nemůžu otěhotnět. Manžel si počkal na své výsledky rakovinových mutací, ale vše bylo ok. "Tak zkuste Centrum asistované reprodukce, tam vás vyšetří a uvidí se, co by to mohlo být." Objednáváme se a přicházejí další testy, další vyšetření. Zjistí, že mám polycystická ovária a manžel poruchu, se kterou se nedá nic dělat, jen možnost umělého oplodnění s dárcem. Můžou prý zkusit nějaké léky, ale bude půl roku trvat, než se možná projeví nějaký výsledek. Přišel k nám domů kovid, léky došly, manžel měl jít na kontrolu v nemocnici, ale nikdo nebral telefon. Po měsíci uhánění nám poslali další recept a přišel další půl rok čekání, jestli něco zabere. "Ano, léky zabraly, ale umělému oplodnění se nevyhnete." A že bych chtěla zázraky a ty se prý s takovými zdravotními problémy nedějí.

Každou návštěvu této ordinace mi znělo v hlavě jen toto: Odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Zároveň jsem křičela na Boha: jak tohle mám slibovat, když mi posíláš takové zkoušky do života, ignoruješ každou mou modlitbu o miminko?! Přišly další Vánoce. Sedím před rozsvíceným stromečkem a jediné, na co myslím, je, že nikdy neuvidím rozzářené dětské oči, pro které budu připravovat potajmu stromeček. Nikdy neuvidím dítě, jak si rozbaluje dárky, které jsem mu nakoupila. Nikdy se nebude ptát: "A to mi opravdu přinesl Ježíšek?"

~~~

Následující Vánoce se bolest z toho všeho podařilo zasunout trochu do pozadí a člověk se alespoň upíná na pomoc ostatním. Posílá dary na tříkrálovou sbírku, vymýšlí dárky, kterými by udělal jiným radost, případně nakupuje dárky, na které ostatní nemají peníze a nikdy by si je nekoupili, protože je považují za drané, přestože by jim v životě ulehčily spoustu námahy. Proč tu ale na tom světě je, když nemůže vidět svoje dítě vyrůstat? V dubnu slavíme čtyřleté výročí svatby a modlíme se za malý zázrak, který by nám Bůh dal. Bohužel to zatím to vypadá, že máme v životě jiné úkoly, které jsou důležitější než ty, které bychom si přáli. Snad jednou nám Bůh dopřeje zázrak…

 

Autorkou je členka ŽMM