Začalo to už před lety. Manžel mě požádal o ruku a já řekla ano. Přípravy začaly, vše v plném proudu a byl tu den D. Den dlouho očekávaný – trochu zamračený, přesto bez deště. V tomto ročním období se dal očekávat. Co málokdo zmínil, byl fakt, že na svatbu se někteří chystají i rok dopředu, přesně mají naplánováno, kde kdo bude, co bude mít na sobě, co se bude jíst, pít, atd.

Na manželství není tak jednoduché se připravit a co si budeme povídat, možná i dvouměsíční kurz je málo... o to větší je to dobrodružství! Dobrodružství, na které se vydáváme každý den a každou noc ;), ač jsme v den D netušili, kolik dětí a kdy nám Bůh nadělí – rozhodli jsme se mu v tom nechat volnou ruku (však nejlépe ví, co potřebujeme a co zvládneme). Zpětně se mi zdá, že nám jich za 4 roky společného života nadělil víc, než je psychicky zdrávo unést (ale bohužel je to jen můj soukromý názor; znáte to: chcete-li Boha pobavit, řeknete mu své plány ;)). A tak máme dny i noci veselo. Ve dne pláč a v noci taky, ale u těch maličkých je nejspíš pláč i smích v jedné přihrádce a když se na vás to drobátko usměje, sice to počet vrásek na čele nesníží (škoda!), ale u srdce to zahřeje fest :)!

Ilustrační foto

S prvním dítětem přišly i první starosti – kojit a jak/kdy/kde, cestovat-necestovat a jak daleko, aby to bylo pro všechny snesitelné.

S druhým dítětem přišlo porovnávání – první už se v tomto věku otáčelo, baštilo, kakalo, chodilo bez plenek, hrálo si...

S třetím dítětem je zase všechno jinak – neprobudí ty předchozí dvě? Můžou být v jednom pokoji? Kdy bude mít režim jako ty dvě ostatní? Kdy už si konečně odpočnu od těhotenských šatů a kojícího oblečení? Kdy konečně lidi přestanou řešit, kolik máme dětí a za jak dlouhou dobu? Jestli to nehrneme moc pod tlakem? Opravdu je tolik zajímáme, či se ptají jen ze zvědavosti?

A tak si plyne den za dnem a noc za nocí. Některé velmi podobné – probdělé noci, ve dne žádný prostor na odpočinek, a když už prostor je, tak spánek nepřichází. Jenže najednou se člověk probudí a skoro by řekl, že jsou s ním v pokoji čtyři cizí bytosti. Co se to stalo? Kam se vytratila láska? Kdo mi pomůže? Bože smiluj se... toto jsme přeci nechtěli... děti potřebují lásku a já taky! Kolem sebe slyším dýchání a zakašlání. Nejstarší dítě se nám ve školce nachladilo a snaží se nakazit i ostatní… Kdy už to skončí? Zvládneme-li jednu překážku, objeví se další a snad ještě větší. Nedostatek lásky, který jsem si nějak neuvědomovala a teď je to tu. Zčistajasna, jako kulový blesk.

Ilustrační foto

Svítá. Už je to nějakou dobu, co odjel manžel do práce. Málokdy ho zaspím, ale občas se to stane, když ve 3 kojím a vzbudím se ve 4, už je fuč. Přemýšlím, co dnešní den přinese. Zvládnu být na děti milá? Půjde to? S odhodláním beru do ruky růženec a začínám, jde to ztuha, neustále mi mysl něco podsouvá, nedokážu se soustředit. Kde jsou ty časy, kdy jsem se zvládla modlit breviář, být součástí živého růžence, číst z bible. Nějak to poslední dobou nezvládám, snažím se a doufám, že brzy zase bude líp.

Vstávám s odhodláním, že na děti nebudu křičet. Odhodlání je (řekla bych, že i dost velké), ale pak to přijde: dítě se vztekne hned ráno při oblékání do školky a mně vytečou nervy. Ach… zas. Zklamala jsem sebe. Navíc dítě začne nabírat a ostatní dvě se přidají. Když se k tomu přichomýtne babi nebo děda, tak je to snad ještě horší. Bože odpusť mi. Jak to jde mít všechny rád?? Na všechny se usmívat, modlit se za ně, něco obětovat?? Prosím dej mi sílu...

 

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Je to dvanáct hodin, co jsem se pokoušela modlit. Píšu manželovi, kdy ho dnes můžeme čekat. Za chvíli přijde z idosu vyjetý spoj: za půl hodiny bude končit a za dvě hodiny bude doma. Holt ještě chvílí musím vydržet. Večer se pokouším manželovi říct, že to nezvládám. Usměje se na mě a řekne, že jsem super máma. Hmm... jako fajn... ale pocit mám naprosto odlišný. A je to tady. Hystericky záchvat, když jedeme k manželovým rodičům na návštěvu. Je neděle večer, ticho, které by se dalo krájet. Nějakým zázrakem se podařilo uspat všechny tři děti brzy. Ležíme vedle sebe jako naprosto cizí lidi. Nevydržím a odcházím do kuchyně. Beru papír a tužku a píšu. Když jsem plná emocí nemůžu usnout, tak aspoň papíru je sdělím. Nevím, jak dlouho to trvalo, manžel se objevil ve dveřích. Říkám, že se z toho musím vypsat, že jinak neusnu.
Když už jsem opět v posteli, říkám, že nám kněz na přípravě manželství říkal, ať si navzájem říkáme manželský slib jako součást modlitby. A ať začínáme opět nanovo. Nejmladší dítě se umoudřilo a místo o půl jedné v noci usíná mezi 9-10, takže opět s manželem obnovujeme společnou modlitbu, čtení z bible, čtení knihy Jak žít a přežít manželství. Na děti jsem milejší, jde to. A co bude dál, uvidíme. Při kojení a nočním bdění myslím na ostatní páry – hlavně na Verču a Vojtu, který bojuje se závažnou nemocí, a taky všechny páry, co chtějí mít děti a zatím nemají. Nesu vás sebou v modlitbách a rozjímání... zda víte, oč žádáte :).

 

Autorkou je členka ŽMM