Letošní půst prožívám tak nějak výživněji a hutněji než obvykle, aniž by to zrovna byl můj záměr. Přitom spousta věcí je stejných. Jen je to vše zalito Boží milostí. Na kolena mě dostaly okolnosti. (Naštěstí na kolena před kříž, nikoli do kolen hlubokého zoufalství a beznaděje.) Nejedná se u nás o nic tragického. Děti rostou, mění se, objevují své hranice a možnosti a spolu s nimi jsme tvrdě testováni i my rodiče. Rodičovství rozhodně není podřadné a nenáročné povolání. Když už vlastní síly nestačí a člověk selhává a selhává a nevidí cestu, tehdy je volat o pomoc mnohem snazší, než když si hovím ve vatou vystlaném pohodlném hnízdečku. 

Snažila jsem se zjistit, co je vlastně jinak než v předchozích letech. Nejen pro příští půst, ale pro každičký den. Třeba v tom i vy najdete něco, co vás zaujme. Na druhou stranu už jste to všechno určitě slyšeli. I já to slyšela mockrát, ale tentokrát po sto tisící pět set osmdesáté šesté mi to docvaklo. Jako u těch dětí. 😉 A Bůh s námi tu trpělivost má. 

 

1. MODLITBA

Má modlitba byla slabota. Teď cítím, že jsem nabrala lepší směr. V každém vztahu je důležitá komunikace. Komunikace s Bohem je právě modlitba. Kdybych se svým mužem nebo dětmi mluvila jen 1 minutu (tak dlouho trvá jeden otčenáš) ráno a 1 minutu večer, asi by to úplně neklapalo. Snažím se, aby se modlitba stala pevnou součástí mého dne. Když se vracím ze školky, zamykám dveře, když jedu autem, když věším prádlo, … Nemusí to být zrovna nadívané litanie (mariánské litanie prokládané růžencem), stačí střelná modlitba, nebo nějaká píseň. (Všimli jste si někdy, jak úžasný text má například pohřební evergreen Blíž k Tobě Bože můj?) Ráno vstávám o chvilku dřív a modlím se breviář. Snažím si zapamatovat nějakou větu a v průběhu dne si na ni vzpomenout. Volat k Bohu dřív, než začnu na děti ječet, nejen až potom, když prosím o odpuštění.

 

2. SVÁTOST SMÍŘENÍ

Vždy jsem nechávala svátost smíření až na konec půstu, ale letos se mi podařilo zajít krátce po popeleční středě. Zpověď jsem dřív brala jako otravnou povinnost. Ale ono to tak vůbec není. Je to dárek. Setkání s živým Bohem. A ne tak, že si jdeme pro vynadání a pro výprask. Otče, odpusť mi. A On? Obejme mne, dá mi na ruku prsten, překrásné šaty a dá pro mě zabít vykrmené tele. Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích. Svátost smíření je něco, co NEMUSÍŠ, ale co FAKT CHCEŠ! 

 

3. PŮST, ODŘEKNUTÍ SI NĚČEHO

Jedna naše kamarádka (ač jsme se nikdy osobně nesetkaly) se ocitla ve velmi náročné a těžké životní situaci. Její manžel, tatínek dvou malých holčiček je nevyléčitelně nemocný. Rozběhl se za ně napříč signály, mnoha farnostmi i celou republikou modlitební maraton. Spousta lidí se modlí i postí. Spousta lidí obětuje svoje každodenní těžkosti za tuto konkrétní situaci této konkrétní rodiny. A je to teda extra síla. Nejenže Bůh něžně pečuje o tyto své děti, navíc uzdravuje a mění srdce těch, kteří se modlí a postí. Já se začala modlit breviář (který mi nikdy nadlouho nevydržel a teď to s motivací jde tak nějak lehčeji) a jako sebezápor jsem si odřekla sociální sítě s výjimkou signálů a omezila čas, kdy zírám na internet do mobilu. Díky modlitbě jsem blíž Bohu, díky sebezáporu jsem blíž lidem kolem sebe. Hospodin každou naši horko těžko vypocenou kapičku dokáže proměnit v oceán lásky a zaplavit nás jí.

 

4. ŽEHNÁNÍ

Když šlo naše nejstarší dítě k prvnímu svatému přijímání, v rámci přípravy jsme dostali za úkol, každý večer mu položit ruku na hlavu a pomodlit se nad ním toto požehnání:

N. svěřuji tě dobrotě všemohoucího Boha Otce i lásce Jeho jednorozeného Syna i milosti Jeho svatého Ducha. Ať je strážcem tvého života a světlem tvé víry, abys žil v plnosti života, který ti daroval. Amen.

Nejkrásnějšími lidskými slovy kromě prosby o odpuštění je právě požehnání. Jak často brblám na lidi a věci kolem sebe? Jak často mě okolnosti frustrují, deprimují. Cítím bezmoc. A přitom vše, co potřebuji, mám už dávno v dosahu. Žádná modlitba, žádné požehnání se u Boha neztratí. Přejme si navzájem dobro. Nemusí to být nahlas a „teatrálně“. Stačí na dálku, v duchu. Prodavačce v obchodě, řidiči autobusu, nabručené zdravotní sestře, …

 

5. ZÁPISKY Z DUCHOVNÍCH OBNOV

Můj ohmataný sešit na zápisky z různých duchovních obnov už dospěl do stadia salát a proto jsem si pořídila krásný, nový v tvrdých deskách s obrázkem kvetoucí slunečnice. Začala jsem nadšeně přepisovat, pak jsem trochu polevila a teď v postu jsem to dorazila. Po kouskách, po chvilkách. Beru to jako pozitivum – přepisované myšlenky měly čas ve mně rezonovat. Ale jako i ta slunečnice je krásná na pohled (mezi námi dokáže dost škaredě zasmrádat), musela jsem se i já mít na pozoru, abych kvůli ušlechtilému a určitě užitečnému přepisování a „hloubání“ nezanedbávala své povinnosti doma a taky své neodbytné děti. Abych nedala přednost své pýše před tím být laskavá. Spousta z těch zaznamenaných myšlenek ve mně zní doteď a často se k nim vracím. První, co ale vidím, je právě ta varující slunečnice.

 

6. OTEVŘENÉ OČI PRO POTŘEBY BLIŽNÍCH

Je to jednoduché, není potřeba velké dech beroucí hrdinské činy. Stačí malé, maličké věci. Poslat pohled babičce, vzít sousedku autem na nákup, zavolat kamarádce, kterou jsem už dlouho neviděla, zeptat se kolegy, jak se mu daří a se zájmem ho vyslechnout, … Maličké věci, zato s velikou láskou. Chce to naučit se a nebát se ztrácet čas s lidmi. Ten čas totiž vůbec není ztracený. 

A tak jdu s Boží milostí dál. „Nauč mě, Bože můj, tak svět mít rád jak ten, jenž za hříšné šel život dát: Ať umím bratrem být a s láskou v srdci jít blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž.“

 

Autorkou je členka ŽMM