Moje ztráty

Tento článek se dotýká citlivého tématu potratů. Neznamená to, že se mu musíte vyhnout, ale můžete se dopředu připravit a nebýt příjemně překvapeni.

Mladší dceři se blížily třetí narozeniny a já věděla, že buď budu muset do práce, nebo je potřeba „začít pracovat“ na třetím miminku. Já se necítila ani na jedno, ale během léta jsme s manželem prožili krásnou obnovu našeho vztahu na setkání pro páry Kána a já měla možnost na kratičký úvazek nastoupit jako terapeut do klinické ambulance. Najednou jsem cítila, že jsem připravená na obě varianty, i když ta mateřská mě táhla víc. Jenže miminko nepřicházelo a já jsem v tomhle vždycky netrpělivá. Když jsem v prosinci otěhotněla, ulevilo se mi a moc jsem se těšila. Jenže současně jsme bez úspěchu bojovali s ekzémem dcery a já byla úplně vyčerpaná.

Když jsem volala na gynekologii, že jsem těhotná a chci se objednat ke kontrole, sestra se nepříjemně zeptala, jestli je dítě chtěné, a velmi necitlivě mi sdělila, že do 8 týdne můžu ještě klidně odmenstruovat. Studená sprcha. O to horší, že v 6. týdnu těhotenství jsem opravdu začala krvácet. Já vím – je to běžné, končí tak každé páté těhotenství… Jenže já se na to miminko moc těšila. Druhý den jsem zkusila imaginaci – představovala jsem si za zvuku relaxační hudby, jak odevzdávám miminko do náruče Panny Marie a Ježíše. Nejdřív to vůbec nešlo, strašně moc jsem plakala… ale po chvíli jsem ve svých představách odcházela ruku v ruce s dcerami a mužem. Hlava, která do té doby třeštila, rázem třeštit přestala. A já jsem věděla, že to ještě bolet bude, ale že je to pryč.

Pustila jsem se do hledání. Prý, když je potrat spontánní, není důvod čekat, můžu otěhotnět hned. Ptala jsem se gynekologa, proč mi doporučuje počkat 2-3 cykly, jen ale krčil rameny, že je to tak lepší. Co by se mohlo stát, nevěděl. Vsadila jsem na to, že tělo ví, co dělá, a že pokud není připravené otěhotnět, neotěhotní. Za 14 dní jsem znovu držela těhotenský test se dvěma čárkami. Už jsem na gyndu ani nevolala, nechtěla jsem riskovat střet s „empatickou“ sestrou. Objednala jsem se, až když jsem „překonala“ milník minulého potratu, jenže pan doktor se vůbec netvářil spokojeně. Nález prý vůbec neodpovídá plodu v daném týdnu a celkově vypadá nějak divně, ani ten tvar není ok. „No, dáme tomu dva týdny, budeme mít jasněji…“ A já odcházela jak spráskaný pes. Cítila jsem, že to znamená konec, mé naděje pohasly. Pomalu se mi do duše vkrádala úzkost, bezmoc, beznaděj… Jednou se to stane, ale podruhé?! Proč? Proč nám? Proč zase?! Prosila jsem doktora o dřívější kontrolu, nedalo se to vydržet.

V té době byla naplánovaná online duchovní obnova společenství Kána a díky blízkým, sdílení a vzájemné nejen modlitební podpoře, jsme s manželem přežili to nekonečné čekání. Kontrola dopadla dost jednoznačně: přestože se pan doktor snažil najít aspoň nějaké známky prosperujícího těhotenství, nepodařilo se a objednal mě za týden na revizi. Ten další týden byl zvláštní - nosit v sobě mrtvé dítě, vědět, že plod ve mně dávno nežije… jestli vůbec kdy žil… Nešlo mi truchlit, připadalo mi, jako bych čekala v hrobě Bílé soboty na vzkříšení nedělního rána. Upínala jsem se k revizi, že tím to všechno končí, bude klid, bude to pryč.

Ráno jsem na půl osmou dorazila do nemocnice. Z vyšetřovacích místností se ozýval tlukot srdce miminek před porodem a já věděla, že takhle to svoje neuslyším. Přicházely maminky k hospitalizaci k plánovaným porodům a já věděla, že s tímhle děťátkem, ani tím předchozím, se sbalenou taškou nepřijdu. Plakala jsem. Bylo to tak těžké! Když mě konečně odvedli na pokoj, byla jsem tam s dalšími třemi staršími ženami. Bohu díky, že ne s někým, kdo chce záměrně těhotenství ukončovat. Měla jsem strach a chtěla jsem to mít za sebou, ale na řadu jsem šla až poslední. Dva sanitáři mi přivezli vozík, nechápala jsem proč, po svých ještě chodit umím. Plakala jsem – takhle přece těhotenství končit nemá… „Neplačte, vždyť se vám nic neděje,“ chtěli mě ti dva utěšit. Jako jak neděje?! Přiváželi mě na sál, kde už doktor vtipkoval se zbývajícím personálem: „Pane doktore, vám to vždycky tak sluší a pokaždý máte jinak barevnou roušku…“ Děsná legrace… A zatímco jsem ještě byla při vědomí, dezinfikovali mi rozkrok a já se cítila jako kus dobytka na řezníkově stole… „Neklepejte se, potřebuju vám píchnout kanylu… A nebrečte, vždyť se vám nic neděje…“ Někdy je lepší vážně mlčet…

Doma jsem se zkoušela loučit, odpočívat, truchlit… Ale zase to nějak nešlo. Zkoušela jsem imaginaci, jako minule… Jenže já to miminko neměla. Najednou jsem měla dojem, že mi ho ukradli. Že mám prázdný celý břicho, že mi s miminkem vzali i veškerý orgány. Ta prázdnota, bezmoc, tíha, smutek… Nešlo nic… Další dva měsíce jsem se jen propadala do naprostého zoufalství. Chtěla jsem pustit to miminko – zkoušela jsem pouštět svíčky po řece. Hledala jsme na internetu, co ještě můžu udělat. Psychoterapie mi přišla jako samozřejmost od první chvíle. Jenže pořád to bylo málo, pořád mi bylo mizerně a já se téměř nebyla schopná postarat o naše dvě dcery. Můj muž mi byl neskutečnou oporou, snažil se hodně zapojit doma, dávat mi prostor, ale i pečoval o moji pohodu. Zapojila se i široká rodina, která si brala děti na hlídání, co jen to šlo.

„Máš být ráda za ty dvě holky.“ „Dyť máš dvě živý děti, co bys ještě chtěla, někdo nemá ani to.“ „Už bys to neměla tolik řešit.“ „Dej se do pořádku.“ „Však seš ještě mladá, budete mít časem další…“ Vyslechla jsem si spoustu „skvělých“ rad a doporučení… a byla pořád v troskách.

Do toho mi moje mladší sestra pár týdnů po revizi oznámila, že je v 9. týdnu těhotenství. Hm, já byla v 9. týdnu na revizi a brali mi moje mrtvé miminko… To jako vážně? Nemohla počkat? Aspoň pár měsíců, než se z toho trošku dostanu?! Vždyť věděla, jak na tom jsem, a její dítko je ještě maličký…

Šlo to nekonečně pomalu, doufala jsem, že to trošku opadne s šestinedělím, ale bylo to strašně strašně strašně nekonečné. Vlastně si loňský březen až červen téměř nevybavuji, jen takovou mlhu. Snažila jsem se hledat důvod v rámci terapie a dalších rozhovorů. Tělo bylo nejspíš úplně vyčerpané bojem s dceřiným ekzémem a na miminko už nemělo sílu. Ten druhý potrat pak byl nejspíš tím, že jsem otěhotněla ještě v šestinedělí. Prý je tělo po potratu nastavené na těhotenství, a tak přijme jakýkoli zárodek, který by jinak vyhodnotilo jako života neschopný a nepřijalo ho. A jak je zmatené z obrovských výkyvů hormonů, prostě si s tím neporadí. Z pohledu psychického nebo duchovního jsem postupem času chápala, že děťátko beru jako svůj plán, jako něco, co můžu zařídit – stejně jako cokoli v životě. Teď se mám naučit, že nemůžu mít všechno pod kontrolou, nemůžu držet všechno pevně v rukách, nemůžu všechno naplánovat...

V létě jsem pomalu zase začínala fungovat. Hodně pomalu. Od července jsem zase dokázala mít myšlenky na další těhotenství a až od září jsem byla schopná vracet se ke své práci v psychoterapeutické ambulanci. Ale miminko opět nepřicházelo, zato kolem mě byli těhotní snad už i chlapi. I kamarádky, který otěhotnět nemohly, najednou přicházely s radostnými zprávami. A já to nezvládala. Přála jsem jim to, ale zároveň hrozně záviděla.

S manželem jsme se domluvili, že do prosince si nechám volněji, budu odpočívat, věnovat se sama sobě. A pokud do prosince neotěhotním, od ledna nastoupím do práce. Každá menstruace byla velkým zklamáním, vždycky znovu přicházely úzkosti. Moc jsem toužila po děťátku. V listopadu na víkendu pro páry jsem prosila o přímluvnou modlitbu, abych věděla, kam směřovat dál – aby buď přišlo miminko, nebo se našla nějaká práce, kterou bych byla schopná dělat.

V prosinci měla rodit sestra a mně se všechno zhoršilo, úzkosti zesílily, smutek, prázdnota a zoufalství se znovu ozvaly dost intenzivně. Několikrát mi někdo doporučoval, abych kontaktovala Dítě v srdci, ale já si říkala, že to je pro lidi, kteří opravdu zažili ztrátu miminka – tím myslím později než v prvním trimestru. Tentokrát jsem už ale šla za kamarádkou z Dítěte, jestli je opravdu normální po tři čtvrtě roce a ztrátách v prvním trimestru prožívat pořád takovou bolest. Prý ano a současně jsem dostala nabídku práce – potřebují jen administrativu na půl úvazku a třeba možná časem bych mohla pracovat jako psycholog. Zdálo se mi, že všechno zapadá, že to dává smysl. Administrativní práce v mém psychickém rozpoložení a na půl úvazku – to bylo přesně, co jsem potřebovala. Od ledna jsem tedy práci měla zajištěnou.

Mezi vánočními svátky měla přijít další menstruace, ale nepřicházela a těhotenský test ukazoval, že konečně budeme mít děťátko. Ten den bylo slovíčko na den „Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď – vy to nevíte? Ano, způsobím cestu na poušti a na pustinách potoky.“ Iz 43, 18-19 Byla jsem šťastná, slzy mi tekly proudem a já byla přesvědčená, že teď mi už Bůh dává jasný příslib, že všechno bude v pořádku. Na rozdíl od předchozích těhotenství jsem měla klasické těhotenské příznaky – všechno mi smrdělo, byla jsem unavená, prsa bolela, zima mi byla, nevolnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Vzápětí ale přišly velké obavy a opět úzkosti. Měla jsem obrovský strach, že to opět nedopadne, že třeba paní doktorka ani nenajde miminko v děloze.

Od ledna jsem opravdu nastoupila do práce, ale bylo to hodně náročné – změna režimu, orientace v úplně nové problematice a do toho strach o miminko a nekonečná únava. V polovině ledna jsem měla domluvenu první návštěvu u nové doktorky. I v tomhle jsem vnímala Boží péči. U předchozího doktora jsem plakala už jen se vstupem do čekárny. Samozřejmě vím, že on za nic nemohl, ale měla jsem s ordinací a s ním spojené bolavé zážitky. Nové lékařka mi řekla, že mě může vzít nejdříve v lednu a pokud bych otěhotněla dřív, mám smůlu. Nastoupit jsem tedy mohla rovnou k ní. Hned první kontrola byla velkou úlevou – srdíčko bilo, miminko velikostně odpovídalo, všechno vypadalo v pořádku. UF! Úzkosti jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a já věřila, že teď už je všechno dobré.

O 14 dní později jsem šla na další kontrolu, už jsem měla dostat těhotenskou průkazku a objednávat se na prvotrimestrální screening. Paní doktorka se ptala na nevolnosti, říkala, že to je dobrá známka. Na ultrazvuku byly jasné kontury, miminko úplně přesně odpovídalo 8+2. Jen… srdeční akce chyběla. Prý musela vyhasnout před pár hodinami… Cože?! Jakože miminko nežije?! Nemohlo se jen nějak špatně natočit?! Ne, to není možné, vždyť já už potratila dvakrát, teď už musí být všechno v pořádku… Strašně moc jsem plakala a ještě víc nechápala. Paní doktorka mě nechala, v tichosti se mnou seděla. Jen se zeptala, jestli chci trochu vody nebo nějaký čokoládový bonbon. Řekla mi, co mě čeká – po třetím potratu jsou indikována různá vyšetření – genetika, imunologie, … Okamžitě jsem odmítla revizi – na nic takového znovu nepůjdu, pokud to nebude životně nutné. Věděla jsem, že mám sílu a trpělivost čekat, dát prostor sobě, svému tělu i miminku. Cestou domů jsem volala svým nejbližším, aby věděli, co se stalo. Nikdo nechápal… Strejda hned odpoledne přijel, abych nebyla sama, a šel se mnou vyzvednout holky. Do rána obě onemocněly a já s nimi zůstala týden doma.

Ten první den jsem téměř nepřestávala plakat. Vždyť do sebe přeci všechno zapadalo, dávalo to smysl a co ten příslib od Boha?! Hrozně to bolelo, připadala jsem si jak ve špatném snu. Byla jsem naštvaná, frustrovaná, smutná, zoufalá, bezmocná… Manžel se rozhodl, že s Bohem končí – tohle už přece nemůže myslet vážně!!! Dětem jsem večer ukazovala fotku z ultrazvuku. Byly taky smutné, na miminko se těší už dlouho, často se ptají, kdy budou mít sourozence, vymýšlí jméno, … Mladší dcera říkala, že se zlobí na Pána Ježíše, že nám pořád ta miminka bere, že je chce jen pro sebe.

Další dny mi bylo smutno, ale jakoby se nic nedělo. Těhotenské příznaky přetrvávaly a ve mně narůstala naděje, že při příští kontrole bude opět všechno, jak má být – vždyť jsem přece na internetu podobné příběhy četla… Chystali jsme se na duchovní obnovu pro páry do Tuchoměřic a já doufala v zázrak. V pondělí, těsně před odjezdem, jsem šla na kontrolu a bylo jasné, že tenhle zázrak se nekoná – miminko neroste, srdíčko není, kontury už tak jasné nejsou. A tak jsme s mužem odjeli.

Bohu díky za následujících 7 dní. Prvních pár dní jsem nebyla schopná zapojit se do modlitby chval – jak bych mohla Boha chválit, když dopustil třetí ztrátu děťátka?! Byla jsem naštvaná, zoufalá. Jakákoli zmínka o Bohu se mi zdála absurdní. Najednou jsem měla větší pochopení pro svého nevěřícího muže, který mi často opakoval, že mu vůbec nic neříká, když lidi Boha chválí, že mu to přijde jako prázdná slova. Měla jsem to stejně. Jen jsem plakala, vztekala se. Doprovázející se ptala, kde je Bůh, když tolik trpím. Netušila jsem, určitě někde pryč, vybodnul se na mě, nechal mě v tom, zradil, podrazil mě… Podpořila mě ve smutku i vzteku, že to je přirozená, zdravá součást truchlení. Ale že můžu prosit o to, abych se mohla posunout dál. A tak jsem to zkusila. Asi po dvou dnech někdo dostal obraz. Obraz holčičky, která sedí se svým tatínkem, staví komín z kostek a ten jí spadne. Pláče, je smutná, zoufalá. Ale tatínek rychle nestaví kostky zpátky na sebe, ani ji neutěšuje. Jen sedí a pláče s ní, protože jeho holčička má zármutek. Poprvé jsem ucítila Boha vedle sebe, jak pláče se mnou. Aha, možná se na mě nevykašlal, možná opravdu nechtěl, aby se nám tohle stalo, možná je opravdu ŽIVOT, tvůrce života, dárce života… Ve středu jsme měli číst nějaký text z Bible a právě nad tou kapitolou bylo, jak se Ježíš zlobí, když k němu nepouští děti, bere je na klín a žehná jim. A já najednou viděla, jak ty naše tři nenarozené děti běhají kolem Ježíše, lezou mu na klín a on je objímá. Cítila jsem pokoj, radost, lásku.

Vzápětí přišla odpověď na všudypřítomnou otázku „Proč?“ Bůh mi říkal, že loni chtěl, abych mu odevzdala režii svého života, nemyslela si, že jsem větší pán. Letos už to není o učení, je to dar k uzdravení. Když špatně sroste noha, je potřeba ji znovu zlomit. Určitě mohl loňská traumata uzdravit jinak, ale zřejmě to muselo být touto cestou… Potřebuju prožít, že můžu miminko vyprovodit v jeho a v mém čase, přirozeně. A možná… možná mě opravdu časem volá k péči o rodiny po ztrátách. Na to ale musí být rány opravdu zahojené, nejen někde schované a opouzdřené. Z kaple jsem odcházela plná vděčnosti za tuhle příležitost, za to, že Bůh, i když nechce smrt, dokáže všechno využít tím nejlepším možným způsobem. Už když jsem brala za kliku, v duchu jsem si klepala na čelo – „Komu tohle chceš vykládat?! Potrat jako dar?!“ Ale ta jistota byla krásná, silná!

Už jsem zase mohla s radostí a nadějí chválit Pána. Pomalu jsem začínala chápat, že proces uzdravení přichází skrze tyhle obrovské bolesti. Že neuzdravuje jen moje zranění ze ztráty dětí, ale i moje zranění z dětství. Že pomalu opracovává moje srdce, aby bylo čistější, více schopné lásky. Aby mě pomalu zbavil perfekcionismu, potřeby dokonalosti v mém životě, potřeby kontroly, strachu ze selhání, pocitu, že všechno musím zvládnout vždycky sama.

Tři týdny poté, co jsem se dozvěděla, že miminko už nežije, přišel samotný potrat. Byla jsem v kontaktu s dulou z Dítěte v srdci. Věděla jsem, že si mám dát pozor na teplotu, případně na motání hlavy – to hned volat záchranku. Doporučila mi bylinkové čaje, které podpoří čištění krve, čistění dělohy a následnou regeneraci. Dva dny jsem špinila a v pátek v 5:30 ráno mi začaly slabé kontrakce. Od začátku bylo krvácení poměrně silné. Vlezla jsem do vany, abych si teplou vodou ulevila od bolesti. Myslela jsem, že to bude tak na dvě hodinky a půjdu si lehnout. Krvácení bylo ale tak silné, že jsem nemohla vylézt z vany. Muž odjel do práce a já jen zajistila, aby mamka odvedla děti do školky. Když vstaly, vysvětlila jsem jim, že už se mi čistí bříško, že už to miminko, který umřelo, bude pryč. Byly úžasný – říkaly, že všechno zvládnou samy, jen že s culíky si neporadí :).

Konečně byly pryč a já se mohla soustředit na loučení. Jen – měla jsem pocit, že za ty tři týdny čekání jsem k loučení měla už tolik času, že najednou nebylo potřeba. Měla jsem chuť si pustit nějaký seriál, ale přišlo mi to nevhodné. Cítila jsem se tak plná energie, radostně, hrdě, že mám tělo, které se o sebe zvládne tak úžasně postarat! Mezi krevními sraženinami jsem našla jednu, která snad odpovídala plodovému vejci a obalům. Uložila jsem ji do Honzíkovy lodičky a krabičky, kterou jsem si na pohřbení miminka připravila. Přidala jsem medvídka z Memory boxu, který mi kolegyně z Dítěte v srdci daly. Krev tekla dál, silně. Jak se blížilo poledne, začínala jsem být netrpělivá a lehce se mi motala hlava. Lekla jsem se, abych nemusela do nemocnice, a volala jsem SOS dule. Prý to nejspíš bylo z horkého vzduchu v koupelně a velké ztráty krve. Mám si jít lehnout a případně si chladit břicho něčím z mrazáku. Úžasně mě uklidnila, podpořila v tom, že to tělo zvládne. Šla jsem si lehnout. Během dvou hodin se opravdu krvácení zmírnilo na intenzitu běžné menstruace. Cítila jsem se šťastná, radostná, vděčná! Nikdy v životě jsem se necítila tak silná.

Další dny na mě začal padat smutek. Prázdno po boji. Je po všem. Děťátko je pryč. Ve středu jsem ho šla pohřbít. Moc se mi do toho nechtělo, ale cítila jsem, že je to potřeba. Bylo to tak těžké! Chtěla jsem děťátko chovat, pusinkovat, kojit, … ne ho zahrabávat do země. Zem byla ještě zmrzlá a dětská lopatka, kterou jsem vzala od dětí, neměla šanci – po pár hrábnutích se zlomila. Nevzdávala jsem se a nakonec vyhrabala mělkou díru pod nedalekým zlatým deštěm. Utrhla jsem větvičku a už se ani neohlédla. Bylo mi smutno. Byla jsem zase taková prázdná, naštvaná. Vždyť už to je přece pryč. Chtěla jsem být zase v pořádku, mít to za sebou. Při pohledu na větvičku v domácí kapličce mi Bůh říkal: „Vážně? Větvička z hrobu tvého děťátka ani nerozkvetla, ale ty už bys chtěla být v pohodě?!“ Ok, ok… musím si dát čas, já vím… šestinedělí je šestinedělí. A tak jsem odpočívala, pomalu vyplňovala sešit Mému miminku. Občas plakala.

Ale i dnes se ohlížím s vděčností, že jsem dostala sílu, trpělivost a odvahu dát čas tělu, sobě i miminku. Těhotenství je velký zápřah pro tělo, i když je tak krátké, a to pozvolné ukončování bylo vlastně krásné. Tělo mělo čas se srovnat hormonálně, já měla čas se přirozeně rozloučit. Všechno bylo, jak má být…

A já jen doufám, že další těhotenství už bude mít happyend, jaký u těhotenství očekáváme. I když vlastně i tohle moje těhotenství mělo happyend, jen úplně jiný, než bych čekala…

Autorkou článku je členka ŽMM