Jaký je tvůj nejodvážnější sen? To není jen otázka z motivačních diářů, ale také téma měsíce ledna v ŽMM.
 

A jaký je tedy můj nejodvážnější sen? Snů mívám celkem dost. Ať už těch, které se mi zdají bez mého přičinění uprostřed noci (a které většinou spíše než do kategorie odvážné spadají do kategorií děsivé nebo uhozené), nebo těch, které sním občas s otevřenýma očima přes den. Takových, které jsou “out of reality” (to třeba když jsem v dětství chtěla být Old Shatterhand), i takových, které jsou pro někoho běžnou realitou (jako třeba spát aspoň šest hodin v kuse bez toho, aby mě probudilo některé z dětí). Takových, v jejichž splnění doufám časem, i takových, které jsou tak niterné, že je člověk nechce ani vyslovit (natož psát veřejně do éteru), protože už jen mluvením by se mohly rozplynout… 

Které z nich se ale dají označit za odvážné? No, v případě naší rodiny je momentálně z kategorií odvážných snů i přání, abychom vydrželi alespoň dva týdny všichni zdraví. Ale když pominu pouze naši rodinu, je tu jeden sen - nebo spíše zbožné přání? - který bych měla pro nás všechny: Abychom vytvářeli laskavé farnosti, kde se každý cítí přijatý. A to včetně dětí, postižených a dalších “jiných” než ukázkově zbožných farníků. 

Není to dlouho, co jsem slyšela/četla něčí vzpomínku na mši, kde kněz během mše vyzval, aby lidé s tím “vykřikujícím” dítětem odešli. Načež se ke vchodu vydala paní s postiženým pánem. Nebo příběh rodičů autistického dítka, kterým jedna zbožná osoba v kostele neopomněla sdělit, že to je způsobeno tím, že se málo modlili. Nebo příběh ženy, které si nikdo nevšiml, aby jí nabídl pomoc, dokud žila “spořádaně” se svými dětmi (z toho jedním těžce postiženým), manželem a babičkou, o kterou pečovali, ale v momentě, kdy to jejich manželství neuneslo a rozpadlo se, všimla si jí spousta farníků s potřebou jí vytmavit, že se nemůže rozvést, když je katolicky sezdaná…

Sama jsem byla očitým svědkem události, kdy jeden člověk sprostě křičel na rodiče malého dítěte přímo v kostele po mši, že kostel není mateřská škola (na té mši jsem byla a dokud ten pán nezačal tak křičet, ani jsem si nevšimla, že tam ve přední lavici nějaké dítě sedí, takže žádný velký randál rozhodně nedělalo). Nebo kdy v tomtéž kostele měl nějaký člověk (dost možná ten stejný z předchozího příběhu) potřebu jít hned po přijímání, v čase, kdy křesťan zpravidla adoruje Krista přijatého do svého srdce, vysvětlit jiným rodičům, jak moc tam jejich dítě ruší (stála jsem naproti nim a jestli to dítě za celou mši dvakrát brouklo, tak to bylo moc). 

Jsou kněží, kteří se diví, proč maminka čtyř malých dětí nehraje teď ve farnosti na varhany, když dříve (ehm, za svobodna a bezdětna) pravidelně hrávala. Ale jsou i takoví, kteří se nebojí vzít kluky ven na procházku, aby maminka měla klid na žehlení. Stejně jako existují farníci, kteří se sami nabídnou a ochotně a rádi vám pohlídají děti, i když se znáte “jen z kostela”. Nebo kteří vám na Štědrý den přinesou betlémské světlo i s krabičkou cukroví, protože ví, že jste všichni doma nemocní.

A tak chci na nás všechny apelovat: Vytvářejme ve svých farnostech laskavé prostředí pro přijetí druhých. Sním o tom, aby se rodiny s malými dětmi, různě postižení lidé, i ti, kteří si nesou všelijaké další “jinakosti”, v našich farnostech necítili jako nežádoucí nebo překážející, ale abychom měli otevřené dveře pro každého, kdo touží po společenství s církví.