Česko-slovenský "guláš"

Kdo by rád nezasedl k prostřenému stolu s dobrým jídlem a se svými nejbližšími? Asi málokdo. Doteď mě takoví lidé vyvádějí z míry, protože jsem byla zvyklá od malička společně s rodiči obědvat i večeřet, o víkendu i snídat, i když nálada nebyla vždy idylická.

Náš jídelní stůl zažil i mnoho dalšího – například jsem se u něj dlouhá léta učila. Když mi rodiče chtěli pořídit psací stůl, tak jsem ztropila téměř hysterickou scénu, že mě chtějí vystrnadit do kouta. Po těch letech psací stůl už mám, ale zase se učím v jídelně… Vlastě je ten stůl starší než já a stále slouží. Obvykle jsme u něj sedávali ve třech, ve výjimečných případech i v pěti. Když se sešla rodina, snesl se z půdy další velký rozkládací stůl. Takhle se nás vešlo ke společnému stolu až patnáct.

Moje maminka pocházela z hospodářství z úrodného kraje na pomezí dunajské nížiny a Malých Karpat. Říkala, že bohatí nebyli, ale jídlo bylo to jediné, co u nich doma nikdy nechybělo, takže pohostinnost si donesla i do vzdáleného Podkrkonoší, kam odešla za prací a kde se i vdala. Tu potřebu, aby od nás nikdo neodcházel hladový, jsem asi zdědila taky. Tatínek byl vyučený zahradník, a tak se na velké zahradě a ve skleníku dlouhá léta pěstovala většina naší obživy. Ještě tedy taky v chlívku a králičárně. Byla doba, kdy už jsem králíka k obědu snad ani nechtěla vidět.

Mívali jsme i kozy. Jednou se tatínek na dvoře zapovídal se sousedem a koza, kterou vedl z pastvy domů, mezitím sežrala všechny květy tulipánů. Maminka se tak rozčilovala, že to vypadalo, že půjde na pekáč rovnou (koza). Ovšem po několika letech, kozy už jsme dávno nechovali, to už jsem jezdila domů z vysoké, byla k večeři moc dobrá polévka. Maminka moji pochvalu okomentovala tím, že je z kozí nohy. To mě zarazilo. Přemýšlela jsem, jak dlouho to maso v mrazáku bylo. Na můj dosti tázavý pohled maminka – krom jiného „baba kořenářka“ - opáčila, že to není jen plevel, ale léčivá bylina. Jasně, že vím, co je kozí noha (bršlice). Ale ve spojitosti s polévkou mi to nějak nedošlo.

Maminka v kuchyni neváhala experimentovat a já to mám po ní. Ovšem největšího uznání se jí v rodině, ale i mezi svatoštěpánskými koledníky, dostávalo za klasickou slovenskou smetanovou kapustnicu čili zelňačku. I když ve spoustě věcí se přizpůsobila místním poměrům – i to kyselo, o kterém tu nedávno byla řeč, se naučila, tak jeden zvyk, který si zachovala z domova, byla právě kapustnica na Štědrý den. V poledne „postní“, večer už s klobásou. Čím déle od Štědrého dne, tím rozleželejší a lepší. Nic jiného tak dobrého neznám. Snad jen bramboráky a topinky s česnekem 😊.

V kuchyni jsem s ní byla od malička. Postupně, jak jí síly ubývaly, jsem vládu v kuchyni přebrala. I s tím, že když jsme pro koledníky naposledy polévku připravovaly, tak jsem ji vařila ve 20ti litrovém hrnci. Což bylo v domácích podmínkách možné jen proto, že stále vařím na kamnech s velkou plotnou. Sice to není možná tak pohodlné, jako otočit vypínačem, přikládat se musí umět a přehazovat hrnce podle toho, kde to víc/míň hřeje taky, ale nedokážu si představit, jak bych fungovala s 4 plotýnkovým vařičem, když připravuji oběd pro 12 lidí. Ano. Příbuzných mám dost a občas se to tak sejde, že nás je ke stolu víc.

Další specifikum v naší kuchyni, většinou v letním období, byla luskovica – polévka ze zelených fazolek. Já ji moc ráda. A tak ji vařím dál. K tomu třeba osúch. Když jsme se po revoluci seznámili s tím, že existuje něco jako pizza a byla to tenkrát velká sláva, tak se maminka náramně bavila. Protože takový osúch je něco jako pizza a přitom na Slovensku běžné jídlo.

Vařím ráda. Ještě radši peču. Nejraději klasické kynuté buchty. Vlastně bych o vaření/ přebývání v kuchyni mohla psát hodně a dlouho. I když vím a umím toho míň než víc. A přesné recepty tu prosím ode mne nečekejte. Většinu toho, co umím nejlépe, dělám tzv. od oka. Když se moc snažím a odměřuji, tak jak známo, funguje zákon schválnosti a nedaří se. Aneb jak říká moje slovenská teta, kuchařka profesí: „Čím vác sa s tým se…, tým je to horšé.“