Vůně z kuchyně... to je vlastně první vůně, kterou si živě vybavuji. 

Vůně z babiččiny kuchyně.

 

S mými rodiči, bráchou, ovdovělou tetou a čtyřmi bratranci a sestřenicemi jsme žili v domě společně s babičkou a dědou. Vůně z kuchyně mi vždycky navodí pocit domova a vzpomínky na drahou babičku, na její lásku a péči, kterou vtiskla do všeho, co v kuchyni připravovala.

Třeba vůně bílé kávy, která se linula z hrnku lógráku, zvláštní vůně kynutého těsta, hořká vůně máku, vůně povidel s rumem a nastrouhaným perníkem. A nasládlá vůně svařeného mléka v hrnku pískáčku, který uměl pohlídat, aby mléko nevyteklo, když se do něj náhodou nezapomněla nalít voda. A palčivý zápach v celém domě, když babička při sváření mléka usnula a hrnek nezapískal. A na to, jak děda nikdy nezapomněl babičce za ten smrad vyhubovat a jak ona ho odzbrojila svým klidem a všechno mu odkývala... jo jo jsem fakt nemožná, já vím, že je tu smrad a na plotně spálený mlíko :-).

Vyrůstala jsem v době, kdy se vařila ta nejobyčejnější... a nejúžasnější jídla. Vůbec si nevybavuju žádné masité jídlo, které by babička vařila. Ale třeba "suchý nudle s mákem". Z velké placky nejdřív babička odkrojila okraje. Ty nasucho upekla na plotně, na nafouklé, ještě teplé křupavé placičky jsme stáli frontu. Byla jsem nejmladší, babiččin mazlíček, vždycky jsem dostala první, za brblání starších "no jo naše princezna…". Zbytek těsta nakrájela na úžasně uzoučké nudle, učila nás holky, jak máme naklonit nůž, abychom i my je měly tak krásné. Kluci mleli mák.  

Taky vzpomínám na "pařené peciválky" - nenaplněné vdolečky, které se po upečení přelily vařícím mlékem, polily rozpuštěným medem a posypaly skořicí (uff, trnou mně zuby, když si na tu chuť i jen vzpomenu). 

A bílou polívku mlíkovačku - se spoustou vajec, protože slepice běhaly po dvorku a vajec bylo vždycky dost. A jahelník se sušenými švestkami. Když jsem ho nedávno zkoušela, byl hořký, vůbec nevím proč. 

A kyselo, postní krkonošské jídlo, které bylo vždycky v pátek k obědu i k večeři. Loupali jsme si do něho brambory uvařené ve slupce. Protože ve školní jídelně nedodržovali páteční půst, chodili jsme v pátek všichni na oběd domů. Kyselá chuť, škraloup, spousta hub, které jsem neměla ráda, a zvláštní mazlavá konzistence této krkonošské polévky... mě nelákala a nechutnala mi. 

A protože se kyselo u nás v kraji vaří dodnes, dodnes i rozděluje strávníky na ty, kdo ho milují... a na ty druhé. Malý synovec kdysi prohlásil  "zejtra  je pátek, nojo, ve škole bude nábožko a doma kyselo".

 

Dalším jídlem, které jsme neměli rádi, byly luštěniny. Brácha tvrdil, že když cítí, že se vaří čočka, začne ho bolet nos. A mě radši vždycky začalo jako bolet bříško a vydržela jsem bez oběda.

Občas, když se sejdeme s bratranci a sestřenicemi, vzpomínáme na jeden prázdninový páteční oběd. Předesílám, že naše zbožná babička před námi nikdy nebrala Boží jméno nadarmo. Ten den nás všechny měla na starosti,  kluci venku "čutali fotbal", my holky jsme jí pomáhaly v kuchyni a už jsme seděly u stolu a čekaly, až fotbalisti dohrají. Uprostřed stolu byl obrovský hrnec s kyselem. Najednou se ozvala rána a oknem do hrnce vlétl kopací míč. Všude střepy, zmatek, vyděšení kluci a babiččin výkřik “jéžišmarjá...” a dovětek: “tak - a musím vám namazat k obědu chleba, donýst zasklít vokno a večír jít ke zpovědi.”

V naší rodině jsou, co se kysela týká, obě skupiny. Nejvíc ho miloval můj tatínek. Tak přidám recept na kyselo, jak ho vařím občas já. Koupím kvásek na kyselo, který přes noc namočím do hrnku s asi 3/4 litrem vody. Na másle usmažím dozlatova cibulku, zaliju asi 1,5 litrem vody, přidám kmín, sůl, sušené houby a asi půl hodiny vařím. V hrnci pořádně rozkvedlám namočené těsto, které pro jistotu ještě přes hrubší síto liju do připravené vody. Přes síto proto, že pro mě není na kyselu nic horšího (vím, o jídle se má mluvit jen dobře...) než slizké, uvařené kousky nerozmíchaného těsta :-). Nechám povařit, pořád míchám, protože rádo vytéká a umýt ze sporáku vyteklé kyselo je trochu jako odstranit rozlité lepidlo. Nakonec přidám míchaná vajíčka a každému na talíři kousek čerstvého másla. Můj tatínek říkával, že by moje kyselo mohl k snídani, k obědu i k večeři.

Tak dobrou chuť, jestli jsem Vás inspirovala :-)

A ještě - našla jsem v kuchařce po mamince obrázek kysela - v  úplně stejném drátovaném kameninovém hrnci, v jakém ho vařila naše babička.