Mnohé z nás našly „své místo” v manželství. Zde si můžete přečíst skutečné příběhy o tom, jak se některé z nás poprvé setkaly se svými budoucími muži. Byla to láska na první pohled? Nebo k tomu oba museli nejprve dozrát? Znali se odmala a doslova vyrůstali na jednom pískovišti? Každý příběh je jedinečný, stejně jako je jedinečná každá z nás. Nechť jsou povzbuzením pro ty, které svůj protějšek a možná i své životní místo teprve hledají.

Potkali jsme se při hlídání jedné dobročinné sbírky, na kterou se přihlásilo strašně málo dobrovolníků. Byla jsem chvíli v rozpacích, protože mi připomínal jednoho kamaráda z léta, ale bylo mi divné, co by dělal ve velkoměstě. Zalíbil se mi hned při první "stráži", po jejím konci jsem se přistihla, že se na něj snažím udělat dojem, flirtovat, sbalit ho. Naštěstí si toho nevšiml. Naštěstí pro něj, protože, tehdy jsem byla "na zabití" a chodit s takovou holkou by bylo za trest. No a naštěstí pro mě, protože jsem byla FAKT trapná a je lepší, když se to nevystavuje na odiv :-))

 

Poprvé jsme se setkali, když se s mámou přistěhovali k nám do farnosti, byly mi tři roky :D Chodit jsme spolu začali díky jednomu malému ministrantíkovi. Šla jsem svému budoucímu muži ukázat podpis francouzského varhaníka, který měl zrovna koncert u nás v kostele. Ministrantík na nás vyhrkl: „A vy spolu chodíte?!?“ „No jasně že jo!“ souhlasili jsme oba, aby byla legrace. Pak mě šel můj drahý doprovodit domů, aby naše tvrzení vypadalo věrohodně. Bylo mi 16, jemu 19. Letos jsme oslavili dvanácté výročí svatby.

 

Potkali jsme se v kapele, kde můj Pepa hrál na foukací harmoniku a kytaru, já jsem zpívala. Bylo mi 16 let. Byla to klučičí kapela Smolaři (podle Jardy Smolaře, který nám šéfoval). Kluci měli dohodu, že se mnou nikdo z nich nesmí začít chodit, jinak musí kapelu opustit. Pepa tedy odešel (na dvouletou vojnu:-) Láska nám vydržela přes celou vojnu a pak na mě počkal on, než jsem odmaturovala a ihned byla svatba. Letos oslavíme 43. výročí. 

Dodnes když hrajeme a zpíváme, docela to mezi námi klape. Ba ne, jsme vděční za čtyři děti, šest vnoučat a za každý společně prožitý okamžik. Už se totiž kácí v našem lese a mnohým nebylo dopřáno dožít se společného důchodu...

Poznali jsme se na svatbě našich sourozenců. Můj bratr si bral jeho sestru. Já jsem tu svatbu malem nestihla - uletělo mi letadlo z Anglie, kde jsem v tě době dělala au-pair. De facto jsem netušila, ze moje budoucí švagrová má nějakého bratra a nikdy předtím jsem neviděla z té rodiny nikoho, kromě švagrové.

Svatba proběhla v pořádku, na hostině si každý mohl sednout, kam chtěl, a protože jsme si nebyli s nově nabytým příbuzným představeni, vzala jsem to do vlastních rukou. Nesmělý, plachý, zakřiknutý, naprostý opak mě. V té době jsem neměla na jakýkoliv vztah energii ani náladu…

No a letos jsme slavili 15 let od naší svatby :-)

 

Náš příběh začal jednoho dušičkového večera. Ten den mne pozvala na návštěvu maminčina sestřenice, abych se přišla podívat na její malou dcerku. Nechtělo se mi, byl to jeden z těch neoblíbených dnů v měsíci... chápete. Ale nakonec jsem řekla, proč ne. Když jsem tam přišla, zeptala se mne Verunka, jestli nepočkám do šesté, kdy prý dorazí jeden její kamarád. Jediné, co mi řekla, bylo, že je svobodný (tedy měl už v minulosti vážnou známost, ale už je dlouho sám) a že má docela staré rodiče. Tak klidně počkám... a pak se objevil - vysoký kluk v červené mikině. Docela jsme si popovídali. A když jsem šla domů, tak si říkám, ten by docela šel ;-)

 

Už nějakou dobu se mi líbil kolega v práci, měla jsem dojem, že budujeme stále bližší a osobnější vztah, i okolí bylo jasné, že to není jen tak… Když mi pak v den mých narozenin u piva začal povídat o své přítelkyni, se kterou byl už skoro rok, dost mi to převrátilo mé smýšlení o něm a vlastně i o sobě. 

Při podobných pádech ke dnu mívám tendenci k bezmyšlenkovitým, ne úplně promyšleným akcím, a tak jsem si po povzbuzení kamarádky založila profil na seznamce, kde jsem si dost rychle začala psát s několika kluky. V první chvíli mělo jít o rozptýlení pozornosti a posílení pocitu, že o mě někdo stojí. Hovory byly ve většině spíše povrchní, dokud se jeden z nich nezeptal na moji osobní motivaci, co mě na seznamku přivedlo. Chtěla jsem být upřímná a napsala osobní mail s několika odstavci, na který přišla velmi milá děkovná reakce a stejně upřímná odpověď, jak to má on. 

Následovalo intenzivní mailování, které se překlenulo v telefonování, osobní potkávání a randění. Na první rande mi naplánoval šifrovací bojovku po městě, která mě provedla různými místy ve městě a končila v parku u veteriny, kde jsem se podle svého přání mohla rozhodnout, jestli zvolím cíl cesty u odměny nebo u něj. Vybrala jsem si jeho a byl z toho příjemný piknik pod stromem a první z mnoha krásných společných zážitků 😊 Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mě najde kluk, který dalece přesahuje moje představy a přání. Kluk, který mi řekne: „O tobě jsem snil, o tebe jsem prosil.“

Poprvé jsme se setkali u piva v jedné hospůdce, kam mě původně pozval jiný kamarád, a vedle něj seděl ještě jeden cizí kluk. Utkvělo mi, že tehdy povídal o výhybkách a zatáčkách na kolejích a jejich poloměrech :-) 

Od té doby jsme se během asi tří let párkrát někde potkali, třeba na svatbě společných kamarádů. A jednou mě z ničeho nic pozval na víno, a ten nemluvný kluk asi dvě hodiny mluvil o tom, jak se vrátil ze Santiago de Compostela a ukazoval mi celý nadšený fotky v telefonu. Zaplatil za mě, doprovodil mě domů a.... asi půl roku se vůbec neozval, takže zase nic :D. Tehdy u mě skončil v „šuplíku kamarád".

Asi za rok jsem si na něj vzpomněla, když jsem na základě jeho vyprávění začala plánovat svou vlastní cestu do Compostely. Tehdy jsem ji chtěla obětovat za budoucího manžela. Tak jsme se párkrát setkali, on mi radil, jak naplánovat cestu, co sbalit s sebou a tak... No a když jsem za půl roku odjížděla, už jsme spolu chodili :-)

 

Další porci seznamovacích příběhů najdete zde: 
https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1802/jak-se-manzele-poznali


A zde je pokračování některých z nich - jak probíhaly zásnuby:
https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1805/prvni-maj