…. i když ne všichni to vidí stejně.

Před 6 lety jsem byla v očekávání. Tenkrát to bylo jiné. Během těhotenství jsem si více uvědomovala, že život je dar. Bylo to tím, že jsem o jedno miminko tehdy přišla, a o to víc jsem toužila toto donosit.

Během prvního trimestru přišla nečekaná zpráva. Doktor nám sdělil, že je velká pravděpodobnost, že miminko bude mít Downův syndrom. Byl to šok. Po ztrátě miminka jsme se museli vypořádat s touto informací. Přece každý rodič si přeje, aby se dítě narodilo v pořádku a zdravé... 

Vzpomínám si, jak mně tehdy dostal doktor, když mě posílal na genetické vyšetření. Řekl mi, až budu vědět výsledky, můžu kdykoliv přijít a vyřešíme to. V ten moment jsem byla beze slov. Až zpětně jsem si uvědomila, co tím myslel. Takové „řešení“ pro nás neexistovalo. S manželem máme stejný názor, že každé počaté dítě má právo na život! Navíc když bylo počato z lásky…

Bylo jen na nás zpracovat fakt, že možná to naše bude trochu jiné…

Vybavuji si moment, kdy jsem klečela v kostele a odevzdávala vše Bohu. Mohlo to znít takto: ,,…jestli chceš, je to v Tvém plánu, prosím, ať je zdravé… ale s láskou ho přijímám i kdyby ne... jen mi dej sílu vše zvládnout...“

Celé těhotenství jsme se modlili za zdravé miminko… doufali... ale i milovali ho a těšili se na něj.

A pak se stalo něco překrásného... Narodil se nám syn (po dvou dcerách). A ano, byl zdravý! Jen měl o chromozom navíc.

Těch 6 let uteklo jako voda. I když je vývoj M. pomalejší než u vrstevníků, nikdy jsme nelitovali, že ho máme. Spíš o to větší radost máme, když se naučí něco nového! 

Samozřejmě jsou i náročnější chvilky. Například když si nenechá něco vysvětlit a nic s ním nehne. Nebo během cvičení je potřeba trochu upravit jeho postoj - když nemá svůj den, naštve se a cvičení je u konce, dál prostě nechce spolupracovat. A nebo má svoji hlavu a jde si kam chce, nejednou jsme ho hledali, když se v nestřežené chvilce rozhodl jít se sám projít... 

Ale většinou jsou to spíš momenty, které rychle přejdou, a převažují ty krásné okamžiky a zážitky. Třeba když se vrátím z obchodu, přiběhne mě přivítat, jako bych byla týden pryč… 

Ráno když vstane a potkáme se v kuchyni, řekne: ,,Máááámo!“ a obejme mě. Jeho radost je nakažlivá. Jakmile něco dostane, třeba jen nálepku v kostele, chodí ji každému ukázat. Stejně jako každé dítě dokáže provést lumpárnu, ale člověk se na něj nedokáže stejně moc zlobit.

Je to opravdu naše kvítko.

I když ještě nemluví, se sourozenci se dokáže domluvit, hlavně s mladším bratrem. Bůh má opravdu smysl pro humor. Nechtěla jsem mít dvojčátka, přála jsem si užít každé těhotenství s jedním dítětem. To jsem si užila. Poslední dvě ratolesti jsou teď ale jako dvojčata. Hodně lidí si to myslí. Máme kočár pro dva, kluci jsou stejně velcí, vymýšlí stejné blbiny, jsou si opravdu blízko... taková dvojčátka po dvou letech.

Ze života žížal

M. je takový náš anděl na zemi. Už za tak krátký čas, co je s námi, jsme si s ním užili tolik dobrodružství a už několikrát jsem o něm řekla, že s ním musí být celé nebe, jinak si některé situace nedokáži vysvětlit.

I když nemá ještě ani 6 let, neustále nás učí…

….každý den se radovat z maličkostí,

… být pozorný i k nepatrným věcem

… žít tady a teď,

… na chvíli se zastavit a nespěchat,

… dívat se na svět z jiného úhlu.

Dříve jsem se na lidi s postižením dívala jinak. Nerozuměla jsem jim, bylo mi jich spíš líto, možná jsem se dívala skrz prsty. Byli to lidé pro mě vzdálení. Nevěděla jsem, jak se k nim chovat nebo jak se s nimi bavit. Náš M. mi pomohl otevřít oči, díky němu začínám rozumět, že každý bez rozdílu chce být milovaný a lásku dál rozdávat, chce žít naplno a nebýt odstrkovaný, chce zkoušet nové věci a nebýt podceňovaný… Má právo na život bez předsudků.

V těhotenství jsme se modlili za zdraví dítěte a Bůh nás vyslyšel. Dal nám zdravého syna, nemusel na operaci, nemá žádné jiné zdravotní problémy. Je zdravý. A teď to vnímám jako požehnaní. I když ne všichni sdílí stejný názor… ale kdyby se nám nenarodil, byli bychom ochuzeni a svět bychom viděli pořád ve stejných mdlých barvách.