Odjezd na skautský tábor ?! 

Před 14 lety, kdy jsem jela na poslední, jsem to byla já, krosna a spacák. Letos já, naše mrňucha, kufr, taška, batoh a spacáky malej a velkej.

Vezmu to trochu ze široka, ale k jádru pudla se dostanu :). Za ty roky se toho stalo fakt hodně. Dost podstatný fakt je to, že jsem si prošla úzkostnou poruchou i s atakama jak vyšitýma, takže kdo si to aspoň trochu umí představit, tak pochopí, že pro mě nějaký výjezd do neznáma nepřipadal v úvahu a na dovolenou někde v tramtárii ráda zapomenu i teď. Nicméně svým způsobem mě zachránilo tehdy oblíbené chatování, kde se občas vyskytli i normální tvorové, dokonce i věřící, a jednomu se povedlo mě nasměrovat na animátorské kurzy, což pro mě znamenalo jet na do té doby neznámé místo, SAMA, setkat se s novými lidmi, kteří mě ale naštěstí brali takovou, jaká jsem byla a jsem. Od nikoho jsem neslyšela narážky na můj zadek, nějaký přeřek a takové ty věci, které si pár lidí na střední neumělo odpustit. A tak jsem zase nacházela sebevědomí, ráda přijímala nové výzvy a bořila hranice - zajela s kamarádkami na Activ8 a poznala poprvé Velehrad, dělala jsem program na letní chaloupky, odmoderovala si vikariátní setkání mládeže atd. A hlavně jsem přicházela na to, že mě to celkem baví. Pořád jsem si ale neuměla představit, že bych šla na VŠ obor s pedagogikou a měla někdy zodpovědnost za děti. Vystudovala jsem obor tichý, nenápadný a… a pořád mě to k té pedagogice táhne. No a jelikož můj muž v mládí taky skautoval a stále si nějaký kontakt udržoval, tak jsme každoročně jezdili, s pekáčem buchet pro vedoucí, skauty na tábor aspoň navštívit. 

Před téměř třemi lety se nám narodila dcerka, a když jsme na tábor zavítali loňské léto, dostala jsem otázku i nabídku v jednom. A to, že přibývají rodiče, kteří skautovali, mají děti ve věku 1,5 – 3,5 let a rádi by se scházeli, aby se děti poznaly a časem mohly třeba společně do světlušek či do vlčat. A potřebují někoho, kdo by je „vedl“. Po rozhovorech doma s manželem, kamarádkou, sama se sebou i s Bohem… Jako, Pane Bože, jo? Vážně do toho mám jít? Ještě pár let zpátky bych to neudělala. A hlavně se jezdí třeba na výpravy a co teprve ty tábory! Odlehlé místo téměř bez signálu! Co kdyby se něco stalo!? ... nebudu napínat, nabídku i výzvu v jednom jsem přijala :).

Tím pádem mě letos čekalo zboření další hraničky, tedy spíš hranice. Ano, byl to ten tábor na odlehlém místě, kde lišky dávají dobrou noc a kde mobil zběsile hlásí „pouze tísňová volání“. No, aspoň, že tak! Pro jistotu ;)! 

S sebou na tábor jsem si vezla obavy – co já, co malá, co počasí, co ostatní rodiče s dětmi - a tak jsem se to průběžně snažila všechno naházet „tam nahoru“. Dobrá parta taky udělala své. A vážení, takový ten relax od zahlcenosti dnešního světa, to bylo něco! Zažila jsem si ten pocit „tady, teď, se svou dcerkou, s přáteli…“ a to, jaká je na netu zpráva, předpověď počasí, email apod., mě netrápilo. Necelé tři dny. Víc jsme pro začátek s těmi našimi mrňuchami zkoušet nechtěli, a jelikož i počasí nás nepřemlouvalo, ale naopak nám ráno dalo dost najevo, že se chce vypršet, tak už si zase všichni lebedíme v teple doma, momentálně s noťasem na klíně. A když si to rekapituluji, zjišťuji, že jsem si těch překážek v životě zase trochu zbořila a prožila něco nevšedního. 

PS: Návrat do reality byl fakt hustý, a to jsem vypadla jen na 48 hodin. „Zbořeno“ za tu dobu bylo víc, než nějaké moje překážky. Jedinému boření, kterému teď držím pěsti, je už jen zítřejší boření tábora. Ať je příští rok zase co stavět :).

(Psáno v den návratu z tábora, takže časové roviny berte prosím v úvahu.)