Mým oblíbeným místem je zahrada školky, kde jsem dva roky pracovala. Jde vlastně o oplocený jabloňový sad. Zažila jsem tam jako průvodce dětí mnoho krásných momentů plných dětského objevování. Vybavuje se mi třeba situace, kdy tam holčička původem z Turecka poprvé viděla sníh. Ty její rozzářené oči, když pozorovala vločky sypající se na holé větve jabloní, bych vám přála vidět. 

Samozřejmě, kromě těch radostných situací jsem tam zažila i náročné chvíle. Třeba, když se kluci pustili do bitky nebo když se na podzim přístupová cesta rozbahnila a děti se vracely do školky obalené vrstvami bláta, které z nich bylo potřeba dostat. Ale těch veselých vzpomínek mám ze zahrady rozhodně víc. 

Teď už ve školce nepracuji. Místo třídy dětí se každý den věnuji jen jednomu, svému maličkému. Ale vzhledem k tomu, že od školkové zahrady nás dělí jen pár set metrů a díky laskavým bývalým kolegyním tam máme dveře otevřené, často se tam jdeme se synkem podívat i teď. Minulost se mi tam tak propojuje s přítomností. A když tak procházím mezi těmi jabloněmi, uvědomuji si, že vděčná jsem za obojí.

Autorka článku je členkou společenství ŽMM