Ženy, matky, manželky

Článek má být nakouknutím do běžného obyčejně-neobyčejného dne matky tří dětí /10, 8, 4/. Momentálně jsem ještě doma s nejmladší dcerkou. Moc mě bavilo zapisovat časy jednotlivých činností jako takový nezávislý pozorovatel. Hodně mě to vedlo k tomu, víc, živěji a pozorněji prožívat PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK. Žít tady a teď. Ne v budoucnosti, které se někdy bojím, nebo kterou si někdy nereálně vysnívám. Nebo vracením se do minulosti, kterou stejně už nemůžu změnit.

5.42 Zvoní mi budík, vylezu z postele. Dneska bych ráda spala ještě tak další tři hodiny. Jdu vzbudit děti, jemně je zalechtám na tvářičkách a zavolám jménem, ozve se tiché zabručení z vrchní postele, ze spodní se pro jistotu neozývá nic. Jdu chystat snídani a svačiny dětem do školy.

5.49 Druhé buzení.

5.56 Při snídani máme zvyk, že se společně pomodlíme a pak si čteme z Písma kousek z evangelia. Na dnešek byl úryvek z Lukášova evangelia 8 kapitola, verše 16 - 25. Zaujal mě hlavně verš 17: "Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo." Někdy to s dětma rozebíráme, když je něco zaujme. Dnes ale ne, řešíme novou simkartu do mobilu. A rýmu, zda by nešla napsat omluvenka do tělocviku, ale odmítám. (Toto bývá dilema, jak to jde odhadnout, jak na tom dítě přes den bude? Zpětně se to ukázalo jako dobrá volba.) 

6.27 Nejmladší Z. vstává. Trošku mě to mrzí, protože když se zadaří a nevzbudíme ji, mám vzácnou půlhodinku o samotě navíc. Využívám ji na ranní osobní modlitbu (mám takové předsevzetí ráno si přivstat, ale ne vždycky se to zadaří.) Začít den strávený v tichu s Pánem je pro mě životu důležité. Sice mě to mrzí, že o svůj čas přijdu, ale když ji uvidím v noční košilce, tak si ji hned přitulím a raduju se, že ji máme.

6.42 Děti odchází do školy, pusu, křížek na čelo a šup na autobus. Jsou už tak samostatní... Čas letí neúprosně, achjo.

6.47 Zapínám počítač, vyřizuji e-maily, chvíli zapnu poslední díl Masterchefa, snídáme u toho se Z.

7.31 Tisknu omalovánku betléma, co na mě vyskočil na FB. Povídám si s manželem, který dnes zůstal doma z práce a právě vstal.

7.59 Převlékneme se, ranní hygiena a začíná naše domácí školka se Z. 

Z. si pečlivě vybarvuje betlém - pak ho vystřihne, nalepí na něj samolepky a slepíme ho dohromady. Já zatím vyhledávám sepsané hlášky dětí, které chci zakreslit (jednou za dva roky mě popadne chuť kreslit komiksy z našeho života). Dost se u toho bavím, protože nacházím super hlášky. Třeba tahle: M. u večeře láskyplně na Z.: "Ty jsi moje zlatíčko. Ale fakt, mně se to líbí - ty máš opravdu zlaté vlásky." - Z. upřímně na to odpovídá: "A ty jsi moje hnědíčko." 

8.58 Jdeme hrát se Z. Spící královny a Výbušná koťátka.

9.40 Jdu vařit oběd, hrachovou polévku s osmaženým chlebem na kostičky a palačinky. Z. si hraje s tátou, posléze přibíhá do kuchyně s touhou mi pomáhat. Jsem ráda. Nejdřív krájí chleba, pak klepne vajíčka a naváží mouku (trošku se děsím toho, z čeho všeho budu muset mouku uklízet, ale dobré). Je s ní sranda. Hned vypálí další hlášku do komiksu: "My jsme s M. ŽRALKY... Víš co to je?" "Ne." "Jakože všechno ujídají. U pečení muffinů jsme ujídaly čokoládu." A u toho si ujídá kousky nakrájeného chleba.

10.18 Z. s tátou předčasně obědvají.

10.30 Táta se loučí a odjíždí do města.

10.46 Chystáme se ven. Nastříhat větvičky na věnec a na procházku k ohradě s daňky.

Jenže než se nachystáme, je z toho 11.21. Zaseknu se u počítače, upravuji pozvánku pro bráchu, a tisknu si, jak to vypadá. Druhý zásek nastává při čtení diskuzí na Signálech. Vyjdeme ven a pršosněží, není vůbec hezky. Hned venku za dveřmi, za rohem na nás promluví naše postarší sousedka, docela se leknu, dopoledne tu bývá mrtvo. Prohodíme spolu pár slov o počasí. 

Pak rychle jdeme nastříhat větvičky na věnec, doneseme to na dvůr a už pádíme na procházku. Jsme hodně navlečené, takže nás zima nepřekvapí. Překvapí mě ale auto od Charity jedoucí k další postarší sousedce a v něm zahlídnu kamarádku z dávných dob dětských farních spolč. Neviděla jsem ji snad 20 let! (Zpětně si uvědomuji, že nebýt záseků doma, tak ji nepotkáme). Chvíli si povídáme, říká mi, že nastoupila od září do práce. Má tříletého synka ve školce, ještě pořádně nemluví. Postěžuje si, že to je náročné, že jsou dny, kdy musí vstávat se synkem v pět ráno, aby stihla být včas v práci. Do toho bývá hodně nemocný. 

Vnímám jaký je to dar, když můžu být ještě doma. Být tu pro rodinu, pro děti. Být doma, když přijdou ze školy... Potěšilo mě, že jsem ji potkala. Z. už chce jít dál, začne po mě házet sněhové koule.

11.56 Konečně dojdeme k daňkům. Velký daněk s parohy tam ale zrovna není; vždycky přijde až k plotu, vůbec se nebojí. Přijdou ale kupodivu daněly. Jsou krásné, jedna je bílá, ostatní hnědé... Hodíme jim tři malá jablka a díváme se, jak si pochutnávají. Jsou ostražité, občas sebou ucuknou a moc blízko k plotu nejdou, bojí se.

12.20 Dojdeme ke zvonečku. Oblíbené místo místních dětí. Vyřídím jeden krátký telefon. Pak se rozhodneme jít se podívat ještě na kozy a koně. Jedna klisna čeká hříbátko. Z. napadne udělat otisk svého těla do sněhu. Ale ten sníh je spíš taková rozpouštějící se břečka. Klekne si na kolínka a zaboří tam ruce a hlavu. Vypadá to komicky. Říkám jí, že si mohla vybrat čistší sníh. Vtipkuje, že to zkusí znovu do bahna na cestičce.

Jdeme od koní a najednou uslyším jakoby ozvěnu. Zkoušíme houknout obě dvě, a vrací se nám to zpátky, jakoby v dálce štěkal pes, či se ozýval nějaký pták. Když ale začneme vykřikovat slova, opakuje se to taky. Dost se tím bavíme, křičíme, vymýšlíme slova. Super místo. Z. reaguje: "To by mě uslyšel i Pán Bůh." Říkám jí na to, jestli si myslí, že je Pán Bůh tak daleko? Snažím se jí vysvětlit, že nás slyší moc dobře, i když na něj mluvíme jen potichu v hlavě.

Ten čas ale letí. Musíme si pospíšit, ať jsme doma, než dojedou děti ze školy. 

Po cestě zpět na nás vykoukne z domu opět ta stejná paní sousedka, opět se jí docela leknu. Ale jsem za ni ráda. Chvíli povídáme, ale Z. nás moc nenechá, potřebuje jít dál po obrubníku. Už se blížíme k domu, jdeme kolem babiččina domu a v každém okně na nás kouká jedna kočka na parapetu. Zaťukáme na ně. Kocour prchne, kočka nás ignoruje. Vtom zahlídnu u nás na zahrádce nádherný zvonek, jdeme ho utrhnout. 

Po cestě Z. objevuje nádherné kapky na plotě. Chytáme je na prsty. Je krásné, jak děti naplno prožívají přítomnou chvíli a kvůli každé maličkosti jsou schopné se zastavit, objevovat svět a radovat se z něj. Je pro mě darem, objevovat ten svět s ní. Doma nám mezitím trochu vyhasl kotel, snažíme se ho zase roztopit. Házíme do něj šišky, snažíme se trefit z dálky, je to docela srandovní. 

Zahlídnu ořechy, které se tam suší, a vzpomenu si na adventní dopisy od Ajinky a na Lupínka, jeden z úkolů je louskat oříšky. Do některého lze předem připravit překvapení. Rychle jich pár větších sbalím do kapsy.

13.04 Vtom se děti objevují ve dveřích, říkám jim, co tak brzy? Přivezl vás strejda? Ne, táta už přijel. Něco málo sníme a F. už chystá počítače na hru Warcraft. 

13.09 Ani si nestihneme říct, co bylo ve škole, jen, že měli na oběd řízek, takže dneska hlad opravdu nemají.

13.16-13.47 Už bojujeme proti sobě. Dali jsme si každý počítačového kamaráda, takže to jde rychle. Vyhrávám. Najím se.

14.04-15.25 Se pouštíme do vyrábění adventních věnců. Loni jsme je vyráběli na faře, na dětském spolču. Letos tahle akce není, tak aspoň doma. F. je hodný, myslí na strejdu (našeho rodinného kamaráda, co bydlí doma sám) a vyrábí věnec pro něj. Chce vyrobit i babičce, ale nakonec už by to bylo na něj moc. Trpělivě mi stříhá větvičky, já motám a on to pak dozdobí s tavnou pistolí. 

Holky zatím chystají jeden malý pro Z., má to být svícínek, ale svíčka tam nedrží ani po 10 minutové snaze. Bude to asi taky nakonec adventní věnec s menšími svíčkami. M. vyrábí ještě věnec pro nás. Je to fuška a jsem ráda, když to skončíme. Zbývá přidělat svíčky. První pokus se moc nepovedl, tak musíme použít další svíčky, už trochu ohořelé. Moc se mi líbí, jak všude voní větvičky, i na mých rukách.  

15.25 Lehnu si na zem (bolí mě trochu záda) a modlím se. Nejprve desátek z živého růžence, pak Korunku k Božímu milosrdenství. Následuje osobní modlitba, liturgické čtení na den + četba čtení z Breviáře. Slyším u toho, jak M. babičce v kuchyni přehrává na housle všechny písničky, co už se naučila. F. hraje půlhodinu hru s kamarádem online.

Breviář je dneska výživný. Od sv. Augustina: "Až tedy náš Pán Ježíš Kristus přijde, jak říká apoštol Pavel, vynese na světlo věci, které jsou dosud skryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly; a teprve tehdy může každý člověk dostat od Boha chválu. Co to bude za radost z toho, co oko nevidělo, ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil? Co uvidíme?"

Síla. Čtu jinými slovy to samé, co jsme četli ráno s dětmi... zamrazí mě. A dál, moc krásné, jako by to sv. Augustin psal přímo pro nás v této době:

... "Moc vás prosím: milujte se mnou, běžte se mnou ve víře, mějme touhu po nebeské vlasti, vzdychejme po ní a zde se považujme za pouhé cizince a poutníky. Co to tedy jednou uvidíme? Poslyšme teď evangelium: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Dospěješ k prameni, z něhož tě dosud svlažila jen kapka rosy. Uvidíš plný jas pravého světla, z něhož do tvého ztemnělého srdce pronikal nepřímo a oklikou jen paprsek. A budeš očištěn, abys byl s to do toho světla hledět a snést je. Milovaní, říká svatý Jan, už teď jsme Boží děti; ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Cítím, že se vaše srdce vznáší k výšinám spolu se mnou; ale porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí...."

Poslední dobou je hodně čtení o druhém příchodu Krista. Pán Ježíš Kristus jako Král. O naší připravenosti nebo nepřipravenosti. A tady i o nekonečné nádherné radosti - s Pánem v nebi...

15.58 Jdu do obýváku, Z. málem usnula na gauči, tak se ji snažím lechtáním mile probudit. Daří se! M. svačí a povídáme o škole, jedna přes druhou. Hledám nový sešit do školy pro F. a do hudebky pro M.

16.22 M. prohlásí, že má oranžovošedou náladu - napadne mě, co jít do vany? Voda vždycky zaručeně zvedne náladu. Slibuji, že pro ni zatím dodělám háčkovanou panenku. Zbývá nasadit pár vlasů. M. radostně povyskočí a už se Z. plánují společnou koupačku. Mám radost taky a zahřeje mě, že se mají ty dvě tak rády. Pak už jen slyším spokojené výskání z koupelny.

17.05 Holky už jsou vykoupané, běhají po pokoji a zpívají, schválně na sebe padají, vyvádějí spolu. M. má velikou radost z hotové panenky.

17.49 Jdeme na večeři. Vzpomenu si na svícínky, co vyráběli loni ve škole, všechny donesu, zapálíme si je u večeře, a už se těšíme na advent, na Vánoce. Pak tam svíčky různě poponášejí a zpívají si u toho o světle. Když si vyndám špejli, abych jednu svíčku v hlubší skleničce zapálila, obě holky se toho chytnou. Vyžádají si svoje špejle a radují se z toho, jak jim konce špejlí žhnou.

V 18.39 si M. vzpomene, že stále nemá hotové úkoly, a jdeme na to. Násobilka sedmi trošku drhne a u psaní to taky trochu skřípe, ale dobré. Dneska u toho nejsou slzičky. M. si dává předsevzetí, že ty úkoly další den nebude nechávat až na večer. Ještě u toho stihneme se Z. převlíknout panenky a nachystat je na spaní.

19.20 Děti se chystají na spaní. Holky jsou unavené.

19.40 Osobní tiché zpytování (tenhle hezký zvyk máme od dob příprav dětí na 1. sv. přijímání). Společná (dneska bohužel) krátká modlitba. Moc ráda bych přidala i krátké čtení z dětského katechismu - ještě nevím, zda ráno, nebo večer. /Poznámka pod čarou z následujícího dne: ráno je na to supr, děti to dost vedlo k přemýšlení, mě koneckonců taky/. Čtení na dobrou noc Z deníku kocoura Modroočka.

19.49 Večerní hygiena. Čas s manželem, povídáme si, díváme se na videa.

20.50 Večerní modlitba + kousek četby z katechismu. O 7 darech Ducha Svatého: "Darem dětinné důvěry v Boha (pobožnosti) nám pomáhá Duch Sv., abychom jako šťastné děti Boží měli vždy bezmeznou, dětinnou důvěru v Boha, a proto se k němu modlili vždy rádi, upřímně, s největší důvěrou a co nejčastěji." Nádherný. Zapaluj nás prosím Duchu Svatý svojí Láskou.

21.01 Zapínám počítač. Ještě mě napadlo, co udělat s pozvánkou, tak ji upravuji naležato.

21.14 Zjišťuji, jak se připojit na Teamsy, přišla mi na e-mail pozvánka ze ZUŠ.

21.19 Začínám sepisovat - přepisovat z mobilu dnešní den do článku.

Už je 22.25 a obrázky do článku dodám snad zítra. Jdu spáát.

Už je 22.39 dočítám to po sobě a jdu opravdu spát. S vděčností Pánu za tento den. 

Další den vysvitne sluníčko a je nádherně. Vyrazíme se Z. ven. Kolem cesty se třpytí všude sníh. Vidíme dokonce pouhým okem jednotlivé vločky. Každá je jedinečný originál. Semtam se třpytí duhově, odlesky září modře, růžově, do zelena.. Jako z pohádky. Je to síla, po tolika zamračených šedivých dnech. Z. po chvíli, při cestě kolem zasněžených keřů s úsměvem na rtech zničehonic do ticha prohlásí:

"Já jsem ráda, že žiju."