Ženy, matky, manželky

Začátek roku je často spojován s novými předsevzetími, snahou zbavit se zlozvyků a místo nich přijmout návyky ušlechtilejší. Začít víc uklízet, cvičit, přečíst celou bibli za jeden rok... Na tohle vše jsem už dávno rezignovala, z nedostatku sil se stalo mým každodenním předsevzetím dodržet přikázání: nezabiješ!

V létě jsem ale měla elánu trošku více, a tak když se na nástěnce společenství objevila poptávka po domácím cvičení, jež by pomohlo posílit střed těla a mělo nějakou přidanou hodnotu, zbystřila jsem. V jedné odpovědi totiž zazněl tip, vyhledat si na youtube Ballerina stretch routine (protahovací sestavu baletky). I když jsem svými mírami baletku nepřipomínala nikdy ani z rychlíku, tohle jsem prostě chtěla vyzkoušet!

Z 16. července se tedy stane první den aktivnějších prázdnin, jen jsem to zatím nevěděla. Cvičení šlo dle očekávání. Moji cvičební podložku obsadila dcerka a kluci se poprali o to, kdo bude mít kterou karimatku. Pouštím náhodně nějaké protahování a chvíle cvičení je přerušována dětským "Mamííííí, podívej, mááámíííí, heleee, maaamíííí..." Takže někde mezi tímto a honěním dcery, která mi bere telefon s videem, teda cvičím. Je to tragické, jak jsem zkrácená a nepohyblivá.

Zraje ve mně ale nápad, věnovat každý den cvičení/protahování alespoň chvíli. Uvidím a pocítím za dva měsíce rozdíl?

Každý následující den si tedy pouštím některé z videí. Volím podle délky a jednoduchosti sestavy, nemít denně tutéž rutinu mi vyhovuje nejen kvůli času. Nakoukněte se mnou, co vše jsem vyzkoušela a jak mi to šlo.

Kromě baletek mě nalákalo třeba cvičení Animal flow. Je založeno na imitaci zvířecích pohybů (asi každý si pamatuje krabí "chůzi" pozadu v tělocviku?). Já tedy nejraději imituji pandu nebo spící kočku, ale ty v sestavě nejsou. Potkala mě dvě překvapení. Jedno milé: jak velký důraz se klade na zpevnění středu těla, což je princip, na kterém se staví snad všechno zdravé cvičení po porodu - žádné velké posilování břišních svalů typu sedy-lehy, nejdřív stabilizovat střed těla, aby se stal veškerý další pohyb zdravějším. No a překvapení nemilé: že nejsem schopná udělat ani nejzákladnější sestavu víc než jednou. No dobře, dobře, beru zpět. Ve skutečnosti ANI jednou, pokud by byla kritériem splnění správnost provedení.

Silově to není žádná sláva, ale po dvou týdnech už vnímám lepší postavení těla. Chodím vzpřímeně(ji) a méně se pohybu vyhýbám (když jdu pro zmrzlinu, u mrazáku bych se dřív jen ohnula, nyní si i dřepnu a dovedu dokonce vstát bez opory a hekání. VELKÉHO hekání). Taky jsem se přistihla, že využívám běžné situace k tomu, abych se protáhla.

Nechávám se při cvičení (s pomocnicí, samozřejmě) poprvé vyfotit. Proč ne už první den? Protože v žádné z pozic jsem nebyla schopná vydržet dost dlouho na to, aby fotka nebyla rozmazaná :-)).

Po třech týdnech si všímám dalšího benefitu. Je večer, cítím, že má nádrž trpělivosti povážlivě vyschla a ke křiku mám už jenom krok. MALÝ krok. Rychle udělám rodině večeři a mizím cvičit do ložnice. Nevím, co pomohlo víc, jestli protahování nebo ticho, ale po čtvrt hodině jsem schopná se poměrně vyrovnaně vrátit zpátky a dojet večerní rutiny. Nemůžu si vzpomenout, kdy bych se takhle uklidnila.

Cvičení stále střídám podle nálady. Večer třeba zkouším jógové protahování - držím se Pavlova vše vyzkoušejte, dobrého se držte, a myšlenky jedné řádové sestry - má-li něco správné místo (je-li to prostředek a ne cíl), pak proč ne. Názvy pozic jsou docela dobrá mnemotechnická pomůcka, lektorka se drží cvičení a připomíná správné dýchání - to je asi nejlepší, vůbec jsem si neuvědomila, jak moc zadržuju u cvičení dech.

Čtvrtý týden cvičím málo, spíš jen taková lehčí uvolňování. Když se snažím nahodit v lepší části cyklu zpátky, moc se mi nedaří. Moje tělo asi ještě nepochopilo, jak mají všechny ty fáze cyklu vypadat, nějaká "aktivní" se rozhodně nekoná. Co mě u cvičení asi ještě drží, jsou zvědavost a nová zajímavá cvičení. Některá už se dotýkají rehabilitace, třeba jako cvičení na "vdovský hrb", které mě zaujalo svým názvem.

Nevěřila bych, že mi k bilancování poslouží dvě dovolené, které se vlastně (kvůli nějaké viróze) neuskutečnily.

Takže: stojku tahem sice neudělám, ale jsem krapet silnější. Hodí se to, když je třeba hbitě přetočit zvracející batole. Ani provaz ještě nezvládnu (ale TAKOVÉ ambice jsem na začátku ani neměla), nicméně jsem i flexibilnější. Využiji to zejména ve chvíli, kdy se potřebuju zaklonit téměř jako Neo v Matrixu, aby mi výše zmíněné batole spočívající na mém rameni neohodilo záda.

Ačkoliv Atomové návyky mám přečteny a bezpočtukrát jsem slyšela, že vytvořit nový trvá přibližně 21 dní, mně se to nepovedlo ani za dva měsíce*. Nejvíc jsem dojela na to, že jsem si na cvičení nedovedla najít pravidelný čas. Když jsem se ráno snažila vyplížit z postele, typicky jsem si vzbudila dítě, takže jsem se o to po pár dnech přestala pokoušet a vážila si klidu v horizontálu. Po obědě by se prostor bez rušičky asi našel, ale kdo někdy zkoušel cvičit s plným břichem, dá mi zapravdu, že to není nic moc (po kachně se šesti ani po malé porci špaget). Odpoledne jsem byla zavalena požadavky dětí, které se vrátily z institucí a nutně potřebovaly pozornost maminky, no a večer... večer už byli tak nepříčetní, že jsem zvolila raději cestu milosrdenství a nenechávala manžela na děti samotného. A koho napadlo, že bych třeba mohla jít cvičit po tom, až uspím děti... tak ani náhodou. Platí pro mě slova žalmisty, u kojení usínám klidně, sotva si lehnu (Ž 4,9a).

Mohlo by se zdát, že závěr to je neradostný, ale pro mě vlastně ne. Prožila jsem dva měsíce, kdy jsem se o něco snažila, a ovoce to přineslo. Fyzicky jsem se trošku zlepšila (jistě, z NIČEHO k NĚČEMU to jde dobře poznat). Poznala jsem stav své vůle a sil. Učila se poznávat a respektovat, co potřebuje mé tělo a rodina. Objevila jsem variabilitu cvičení a stylů. A hlavně - při psaní tohohle článku jsem si připomněla, jak dobře jsem se někdy při/po cvičení cítila, že je důležité se o tělo starat, když chci, aby vydrželo to, co má vydržet, a dostala jsem chuť zase něco dělat. I kdyby další pokus o nastolení rutiny netrval déle než ten první, nevadí. Vždyť každé cvičení se počítá. Tak se inspirujte.

* A to o těch 21 dnech vlastně není nikde vytesáno do kamene, pro více můžete kouknout třeba sem.