Ženy, matky, manželky

Když začala postní doba a na naše čela přistály prachové popelce, říkala jsem si: „Co si mám jako dávat za předsevzetí? Stejně mi nikdy nic nevydrží a jsem pak akorát rozmrzelá… Ano, opravdu jsem prach a v prach se obrátím... Je to tak, ale co s tím??“ 

Cítila jsem marnost a do ničeho extra se mi pouštět nechtělo. Duchovní lenost. Opravdu. Abych aspoň trochu upokojila svoje křičící smutné svědomí, uťápnuté do koutku, tak jsem vymyslela, že zorganizuji plán pro děti, co jsem měla nachystaný už od loňska. Inspirovala mě kamarádka, která to se svými dětmi už loni absolvovala.

DĚTI

Dětem jsem vytiskla postní cestu ke vzkříšení, kde si můžou každý den vybarvit srdíčko, pokud udělají nějaký dobrý skutek, nebo si něco odřeknou (rozšířila jsem to ještě na desátek růžence, četbu Písma, návštěvu adorace, křížovou cestu a mši sv. v týdnu). Děti se na to nadšeně vrhly, až na nejstaršího, kterého tato aktivita nechala úplně chladným. Ostatní se těšily, co hned zítra udělají, jaký dobrý skutek, a hodně se pro to nadchly. Toužily si vybarvovat aspoň tři srdíčka za den.

JÁ

„A co já,“ říkám si. „Já zas nic? ... Měla bych jít dětem příkladem...“  Zvláštní postní doba. Vlastně mě to v koutku duše mrzelo. Cítila jsem, že se potřebuji nějak pohnout. Duchovní obnova? Ne. Ale nechci promarnit svůj život jen tak. Strachováním se, sledováním seriálů, žitím v nereálných světech a přežíváním. Čas tady na zemi je opravdu krátký... Nechci takhle žít. Ale co změnit, CO??? A hlavně JAK?

Tak to trvalo asi týden a den. Pak jsem si tak jednou večer přemýšlela o ctnostech. Co to je vlastně ta ctnost? Jak ji mám jako získat a proč vlastně? Vždyť to stejně nejde. Našla jsem si definici ctnosti z Wikipedie: 

„Ctnost (řec. αρετη, areté, lat. virtus) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání.“

Aha, vypěstovaný sklon k dobrému jednání. Vau. Vypěstovaný. Stojí to nějaké úsilí, není to zadarmo. Ale zase - jde to nějak vyzískat. Sklon k dobrému jednání.

Už před pár lety jsem nad tím přemýšlela po jedné přednášce, kde zmínili slova sv. Petra: 

„...Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. Komu však scházejí, je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista...“ 2 Petrův 1

Vynaložte VŠECKU snahu na to, abyste ke své víře připojili CTNOST… Všecku snahu... „Oujé. Já, která  mám tak sklon k lenivosti a nechávání věcí na poslední možnou chvíli… Pro kterou je zábava důležitější než všecky povinnosti, úklid, které stále sunu před sebou...“ Ještě si narychlo vyhledávám, jaké vlastně všechny ctnosti mohou být. Napadají mě totiž spíše neřesti.

DRAKOBIJCE

Tak si nad tím tak přemýšlím, přijde dcerka, na něco se mě ptá a já si právě vzpomenu na ty ctnosti. Přečtu jí definici ctnosti, i ten kousek z Písma. Dcerka říká, to je dobrý, ale jak jako bojovat s těmi neřestmi, to přeci nejde. A pak si najednou vzpomenu na knížku, kterou jsme s dětmi četli před rokem a moc se mi líbila. Je to kniha s názvem: Drakobijce: Moje cesta.

Odkaz na ni zde. Tam jsou vlastně všechny ctnosti/neřesti vyjmenované!

Je to moc krásná knížka. Sepsali ji tátové, kteří toužili být nablízku svým synům a předat jim něco z toho, co se naučili ve svých životních zápasech o dobro. (Už dříve jsem se snažila plnit některé úkoly z této knihy, ale sama. Moc dobře to nešlo a vytrvalost rozhodně není mojí silnou stránkou). V knížce je hlavním hrdinou kluk Artur, který potkává Poutníka (Pána), který ho naučí, jak bojovat s drakem. Kupodivu tichý Poutníkův hlas je nakonec mocnější než drakův řev… Nápad na knížku jako by mi vnukl Duch svatý! Dcera se hned rozhodla, že si ji sama přečte a že se chce naučit bojovat s drakem. Hned se dala do čtení. Po chvíli jen slyším nadšené výkřiky: „Jo, to je ono! To přesně mám! S tím taky bojuju! JOOO!!“ Já jsem si zrovna četla ve výpiskách z knížky* od kamarádky toto:

„Synu můj, kélie je pro mnicha zápasiště. Tu budeš zápasit s ďáblem a se svými vášněmi. Stále musíš být vítězem. Bude-li tomu tak, tvůj anděl ochránce se bude radovat a Pán požehná tvůj zápas. Nuže, odtud až do Ráje!“ „S vaším požehnáním, otče, ať se ďábel v mém životě nikdy neraduje, odpověděl jsem dojatý a políbil jeho zkostnatělou ruku.“ Pak jsem zavřel dveře a zůstal sám. Řekl jsem si: „Bože můj, odtud až do Ráje!“

* ^{Zo záhrady Bohorodičky, napsal Archim. Cherubím Karabelas. Jedná se o knížku o Atosu, pravoslavném ostrově plném klášterů mnichů.}

To Poutníkovo načasování!

Stále zápasíme s ďáblem... Hodně mi ten úryvek připomněl knížku Buď, kde jsi od otce Štěpána Smolena, odkaz na článek o této knížce je zde. Je to skvělá kniha, obsahuje moudrosti pouštních otců. Ráda se k ní vracím. Kélie (cela, kde bydlí mnich) – je pro mnicha zápasiště. Tu budeš zápasit s ďáblem a se svými vášněmi... O tom přece ta knížka Drakobijce je! Poutník pomalu vede Artura. Učí ho, jak má s vášněmi bojovat. Postupně, pěkně jedna po druhé… Dává mu tipy, jak a čeho se vyvarovat… Jako první je právě LENOST! Jaký je lék právě na tuto neřest?

DO AKCE

Dcerka si hned po přečtení dvou kapitol bere do ruky zápisník a chystá si, že si zapíše plán pro příští den. Ano, přesně to je lék na lenost. Naplánovat si, co chci stihnout, co je důležité, co méně důležité. I kvalitní odpočinek. Základní pravidla: věci dělat precizně, důsledně. Pokud něco slíbím, tak to musím i dodržet. Vybrat si jeden úkol, který se budu snažit dělat každý den, pořádně a až do konce. Poutník dává Arturovi pokaždé k úkolu i zvláštní veliké obdarování. K daru lenosti Artur dostane DAR DOBRÉ RADY. Nejsme na to sami!

KOMPLIC/SPOLEČNÍK V DOBRU

Moc se mi líbilo, že v knížce Poutník dává Arturovi za úkol, vybrat si někoho, kdo mu bude pomáhat s určitými úkoly. Nějakého komplice. Artur si vybírá svého otce, a na konci knihy se ukáže, že ten ví, o co jde, že stejnými úkoly s Poutníkem si prošel kdysi i on sám. To je krásné. Že se můžou navzájem povzbuzovat. No a pak přijde dcerka s návrhem: 

"Mamíí, nechceš to dělat se mnou, ty úkoly?"

VÝZVA

A ta si žádá odpověď. Nejdřív se mi do toho vůbec nechtělo. Následoval můj vnitřní myšlenkový pochod: „Stejně to nedám, plány na den jsem si dělala tolikrát a k čemu to vedlo… Ale vlastně proč ne… Proč ne zrovna teď v postní době, proč se nesnažit získávat ctnosti… Říká se, prý kdo má jednu ctnost, má všechny…. Vždyť jsem právě něco takového hledala! Tak jo!“ Výzva přijata. Beru si knížku do ruky a přečtu si kapitolu o boji s leností. No jo, to je přesně jak o mě. Jsem v tomhle stále na začátku… Vlastně nechuť s tím cokoliv udělat, nějak se posunout…. JDU do toho. Beru si stejný zápisník jako dcera, mám ho dvakrát, dají se tam trhat stránky - značka ideál - pro denní plány, které se pak budou vyhazovat. A začnu si vypisovat JAK NA BOJ s leností. 

Moc se mi líbí, že na to nejsme sami. Že můžeme, ba musíme, prosit Pána o dar dobré rady. 

Jako hlavní jeden konkrétní úkol si vybírám modlitbu. Každý den a pořádně. Což pro mě znamená to nešolíchat, nezkracovat, neležet u toho. Ano, to je ono. Dcerka si vybírá, že bude denně dělat úkoly, hned jak přijde ze školy. Tolik mouder, obsažených v jedné malé knížce. Dcerka mě vidí, jak spisuji, a do svého notýsku začne opisovat to, co tam vypisuji já. 

Pak si sepíše svůj plán na den a nadšeně mi sděluje hlavní bod dne, že si chce vynahradit čas na hraní se sestřičkou, jak bude chtít ona. Že jí to slíbila. A co se slíbí, že se musí dodržet. Pak začnu psát svoje plány na další den. „Jo, co tam budu psát, vždyť ani nevím...“ V tom mi začne naskakovat tolik nápadů! Co chci stihnout… Ach, je toho moc. Je třeba naplánovat i odpočinek. Uvidíme, jak to další den zhodnotím, co stihnu a co ne. Bude pátek, chci naplánovat i půst. Jak se znám, tak ne moc přísný. Ale dodržet to málo, co si chci odříct. Plánuji jít na cestopisnou přednášku, moc mě to láká. Ale uvědomuju si, že to musím ráno ještě pořádně promodlit, protože jsou děti nemocné a možná budu víc potřeba doma. To ještě nechávám otevřené. Cítím takové jemné vedení a mám z toho tichou hlubokou radost. Vše odevzdat Pánu. Chrlím nápady. Jsem uchvácená, že mě napadnou i věci, které by mohly posunout určité věci do pohybu, a jsem nadšená! Pod čáru si píšu další tipy, co by taky bylo dobré stihnout, ale s vědomím toho, že to není už nutné a dá se to přesunout na další dny. Plánuju si, že příště, než začnu plánovat, tak se pomodlím. A taky se mi líbí, že až budu příští plán chystat, chci to pojmout i jako takové večerní zpytování svědomí. Co se povedlo, co se nepovedlo, jak to bude další den, aby to bylo zase o fous lepší. V plánu nemám vůbec místo pro zevlení a ztráty času u počítače. To je tak krásné. Uvidíme, jak se to bude s Boží pomocí dařit. Vzpomenu si jen tak mimochodem na tuto modlitbu: 

"Bože, co dnes budu myslit, mluvit, konat, obětuji pro Tebe."

Modlím se ji každý den. Tolik toužím všecko, co dělám, každý den obětovat Pánu. Nadšení z dcerky se přesunulo i na mě a totálně mě to nadchlo. Společně plánujeme, radujeme se a těšíme se. Snažíme se nalákat i nejstaršího. Bohužel zatím neúspěšně. Mám radost, že jsem našla něco, co bude mít velký přesah z doby postní do mého života. Díky Pane!

Tajemné putování pouští (tímto tak často bolavým světem), s tím nejlepším drahým Poutníkem, dcerkou a neodbytnými draky právě začíná!

Odkaz na článek o této knížce, právě s touto kapitolou.

Dodatek pod čarou. Postřehy z minulého týdne: Zatím stále plánuji každý den. Je to super. Stihla jsem udělat pro mě pár zásadních věcí. Obvolat pár doktorů, vyčistit při běžném úklidu navíc kachličky v koupelně, probrat pár těžkých krabic v komoře. Zatím vidím pozitiva. Opravdu dobrý pocit z dobře udělané (předlouho odkládané) práce. Dále jsem cíleně omezila hraní na počítači s dětmi (získáme tak cca 3 hodiny týdně navíc!). Ne každý den vyjde tak, jak si ho přesně naplánuju. Ale mám tam kolonky, co musím stihnout, a co můžu nechat na další dny. Včera jsem si založila stránku s nápady, co bych chtěla podniknout v budoucnu. Dcerka při večerní únavě nestíhá už delší dobu zapisovat další den, ale zatím to připisuji nemoci. Ale dám si za úkol ji v tom podpořit, aby vytrvala. Má to smysl i super výsledky.

Autorka je členkou společenství ŽMM.