Jsem opravdu tak stará? (nepružná, nepřizpůsobivá...) napadlo mě při přečtení nadpisu "Říjnové nezbytnosti: dětské bundy, teplé čepice a halloweenské kostýmy". Jednalo se o nabídku jednoho velkého dětského bazaru. 


(Cc)@sage_solar

Musím se přiznat, že připomínka Halloweenu v našich zeměpisných šířkách mě strašně prudí. Vzpomínám si na velmi ostré kázání, které na Slavnost Všech svatých přednesl náš kaplan, otec František. Jedná se totiž o střet čehosi zásadního a důležitého. Ráda jsem si také přečetla text otce Kodeta, který vysvětuje základ těchto svátků. 

Nejsem teolog, takže se nebudu pouštět na duchovní rovinu. Troufám si spíše na tu rovinu domácí.

Jedna žena mi vyprávěla, jak její dcera po návratu ze školy nadšeně vyprávěla, že si mají připravit na Halloween kostým, a který bude nejvíc strašidelný a odpudivý, dostane cenu. Vůbec se jí to nelíbilo, ale nechtěla dceři kazit radost ze společné akce se spolužáky. 

Když se na to dívám dětskýma očima, tak ten Halloween je vlastně mnohem zajímavější svátek. Je to sranda, běhá se při tom ve všelijakých převlecích, někde se chodí "koledovat" a dostávají se sladkosti. 

Slavnost Všech svatých a Dušičky jsou vážné, tklivé a neurčité svátky, o kterých se moc nemluví. (Zvláštní péči jim věnují snad jen katecheté). Připraví se kytice či věneček na hrob, objedou hřbitovy a v studených nevlídných dnech jsou hřbitovní cesty otázkou pouze dospělých. Kvůli komplikacím a možnosti nachlazení se děti raději neberou. To je můj pocit z velkých hřbitovů. Nebo se mýlím?

Dušičky

Říkám si, jak ten "svátek Dušiček" rehabilitovat, aby byl přitažlivější... Já zatím nemám tak velké dítě, aby o tom mohlo přemýšlet, ale nějaké tipy už se našly. Rozhodla jsem se o ně podělit. 

  • Příprava kytice nebo věnečku: celá rodina se může zapojit do výroby kytice nebo věnečku na hrob. A vyrobit při této činnosti třeba také aranžmá do truhlíku na okno.
  • Pokus o "oživení" hřbitovního putování: pokud bychom chtěli s manželem navštívit hroby našich prarodičů, tak bychom museli na 4 hřbitovy. Ten nejvzdálenější je asi 35 km daleko. Můj dědeček, tedy pradědeček mého dítěte, který zemřel před mnoha lety, nebude pro mého syna zajímavou osobou, protože ho nezažil. Pokud si ale najdu čas na staré fotografie, vzpomínky a vyprávění, děda už nebude neznámou osobou, ale hmatatelným článkem v naší rodině. Hřbitovní cesty se z povinné nudy mohou změnit v dobrodružné objevování. Bylo by jistě hezké si při této příležitosti nakreslit strom (stačí do linie mých prarodičů) rodokmenu a vizualizovat tak rodinné vztahy, kořený, původ.
  • V neposlední řadě je krásná také společná modlitba za zemřelé a vyjádření vděčnosti za to, čím nás v životě obohatili. A zapalování svíček na jejich hrobech nebo doma. 
  • Reálná návštěva: k hřbitovním cestám, tedy k ježdění po hřbitovech, také patří návštěva těch, kteří tu ještě jsou. Mohou to být příbuzní vzdálení našemu bydlišti, se kterými už se nevídáme. Nám se takhle podařilo potěšit sebe i ty příbuzné, když jsme se k nim promoklí stavili na kafe.

K poslednímu bodu se mi vybavil článek mé oblíbené bloggerky o pohřbech

Přeju všem krásný konec října a začátek listopadu.