Ženy, matky, manželky

Poprvé jsem se s Exodem 90 setkala předloni koncem léta, když se mě manžel zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby na podzim začal s touhle postní výzvou. Pravidelná modlitba, čtení z Písma, půst, mše svatá i ve všední den. Několikrát týdně sport a každodenní otužování. Žádné zbytečné zevlováni u televize, na mobilu nebo u počítače... Každá křesťanská manželka by měla jásat, že se její manžel chce pustit do něčeho takového.

Ve mně však od počátku hlodal červík pochybností, kde na to všechno chce manžel brát čas: Osm hodin spánku (jedno z pravidel Exodu), pracovní doba v zaměstnání, někdy i s cestou do kanceláře, práce na domě, na zahradě… Televizi nemáme, jen párkrát do roka se nám podaří kouknout společně na nějaký film. Manželovy “žrouty času” zmizely nejspíš už s počátkem rekonstrukce našeho domu. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, vycházelo mi, že na “věci Boží” se bude muset brát z času stráveného s dětmi a se mnou.

Zkrátím to: To, co manžel prožíval jako požehnaný čas růstu ve víře, byly pro mě týdny frustrace, protože ráno vstával časně, aby před prací mohl začít den s modlitbou, někdy i s hodinkou sportu, a večer, než jsem uložila děti spát, usnul po náročném dni spravedlivým spánkem. Režimy ranního ptáčete a sovy se s příchodem Exodu ještě víc prohloubily a my se doma v bdělém stavu začali téměř míjet.

Od partnerské krize nás zachránily manželské večery v sousední farnosti. Díky pomoci mých rodičů jsme s manželem mohli každé dva týdny prožít večer v příjemném prostředí nerušeným povídáním u luxusní večeře, kterou jsem navíc nemusela vlastnoručně připravit. Vřele doporučuji všem manželům, obzvlášť těm s menšími dětmi.

Postní Exodus následujícího jara mi pomohly ”přežít” opět manželské večery. Přešlo léto a na podzim jsem se úplně náhodou dozvěděla od známé z farnosti, že ji Exodus jejího manžela frustroval úplně stejně. Ukázalo se, že takových “nespokojených manželek” je nás ve farnosti víc. Ty zkušenější říkaly, že se jim manželův Exodus snášel lépe, když se ho snažily dodržovat také.

A tak se zrodila skupinka Exodu pro ženy. Už na prvním setkání jsme se shodly, že rodina a přátelství by měly stát nad Exodem. Že když babička upeče buchty a nabídne nám je jako projev své lásky a péče, neodmítnu ochutnat, i kdyby byl pátek. A že abstinence by neměla znamenat, že se na tři měsíce zřeknu veškerého setkávání s přáteli a uzavřu se před světem.
 

A jak se mi to daří? V prvním lednovém týdnu jsem zjistila, že mám regulérní závislost na čokoládě. Klepala se mi kolena, bolela mě hlava, o mizerné náladě ani nemluvě. 

Vzhledem k tomu, že mi děti zatím nedopřejí osm hodin nerušeného nočního spánku, abych mohla přes den pořádně fungovat, musím se dobíjet potravou a nezvládnu se v Exodu omezit na tři jídla denně jako chlapi, jinak bych nejspíš někde zkolabovala. Ovocné a zeleninové svačiny jsem vyhodnotila jako nezbytnost k přežití, a mám-li zvládnout nějakou sportovní aktivitu, pomáhám si i ořechy a sušeným ovocem. 

Původně byly v plánu pátky jen o chlebu, zelenině a ovoci. Zpočátku se mi dařila vymýšlet zeleninová jídla pro celou rodinu, abych se mohla naobědvat teplého jídla spolu s ostatními. Když v únoru po dvou týdnech zánětu průdušek děti plynule přešly do chřipky s horečkami, rezignovala jsem na zeleninové pátky a po probdělé noci se bez výčitek naobědvala s dětmi jejich milovaných nudlí s mákem. A nějak už u toho pátečního postu jen bez masa a bez sladkostí zůstalo.

Během týdnů doma s nemocnými dětmi jsem nezvládla ani půst od Signálů. Modlitební podpora ŽMM mi pomohla projít náročným obdobím kolem úmrtí manželovy maminky.

Modlím se zejména při ukládání dětí, ale často u toho sama usínám, nebo mi myšlenky lítají ledaskde. A mám pocit, že je Pán Bůh stejně daleko, jako byl před Exodem. Jen teď s příchodem jara a s uzdravením dětí občas nacházím venku v přírodě “vzkazy“, jak píše Stasi Eldredge v Úchvatné.

Letos poprvé ale zažívám, že nás Exodus s manželem nerozděluje. Naopak jsme se díky němu mohli začít setkávat a blíže poznávat s dalšími podobně smýšejícími manželskými páry naší farnosti. A to za tři měsíce bez čokolády stojí, nemyslíte?

Z ženského společenství Exodu se navíc nejspíš rodí nová skupinka Modliteb matek. Většina z nás se těší, že se po Velikonocích budeme moci setkávat a sdílet dál - už bez postních omezení ;)

PS: S nadcházejícím jarem a s ním spojenou prací nemám čas moc bazírovat nad postními omezeními, zato častěji nacházím “vzkazy”. Třeba jen za uplynulý víkend:

Podařilo se nám společnými silami vybudovat skalku i s malým jezírkem. Už se moc těším, až ji budu moct osázet. Snad se ta hromada kamení trochu zazelená už na Velikonoce.

Mladší syn se dobrovolně rozhodl jít s námi i ve všední den na mši.

Než se přihnal jarní liják, “něco” mě vyhnalo posbírat venku prádlo. Po dešti jsme se synem hledali duhu na obloze. Našli jsme jí jen malý kousek. O to větší se nám ukázala na umytém hrnci v myčce.

Zatímco manžel s kluky prořezával v zahradě strom, stačila jsem vyprat záclony a umýt většinu oken. (Neměla jsem to na sobotu vůbec v plánu, ale nějak mi šla práce dobře od ruky.) Jako bonus mám ve vázách po celém bytě krásně narašené větvičky.