Žít v upřímnosti je tak trochu starobylý výraz. Já si to sama pro sebe překládám jako žití v porozumění, lásce, zdravé a laskavé kritice...

V kuchyni máme obrázek s nápisem "žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí". Je to takový ten starobylý styl ze starých světnic. 

K psaní článku mě inspirovala vánoční pohlednice, kterou jsem dostala od kamarádky Aleny. Ona ji psala, myslím, ještě v šestinedělí... a já už loni rozepsala článek, který vychází až letos

Vánoce prožité v upřímnosti chápu jako Vánoce prožité pravdivě. V souladu s potřebami, osobní situací a naladěním těch, s kterými žiju. Většina problémů a stresu kolem Vánoc vzniká z toho, že se snažíme nacpat do nějakého rámce povinných záležitostí. Domov musí být uklizen, vyzdoben. Jídlo nakoupeno, cukroví upečeno, dárky zabaleny. Rodina povinně harmonická, bohoslužby slavnostní a důstojné. A my ve své malosti a omezenosti v tom stojíme a snažíme se do toho nenápadně vplout a tvářit se, že je to v pořádku. Pokud má někdo velké povinnosti doma, v práci a ještě se do toho snaží vmáčknout povinné ztišení plus sváteční zpověď a má z toho akorát tak stres, je to smutné. 

Vánoce prožité v upřímnosti mohou být Vánoce omezené. Jiné, ale naše domácí. Zkusme - zkuste si doma říct, co stihnout chcete, a co se dá vypustit. Zjistěte, jaká jsou tajná přání vašich blízkých. Třeba místo povinných návštěv u příbuzných budou chtít uspořádat turnaj ve stolních hrách (s účastí těch příbuzných). Třeba jim největší radost udělá dárek, co se za peníze koupit nedá. Třeba budou chtít přes svátky odjet na samotu do lesa, nebo se vyhřívat u moře... Myslím, že když to letos uděláme (uděláte?) jinak, vážnost svátků to neporuší.