Žít v upřímnosti je tak trochu starobylý výraz. Já si to sama pro sebe překládám jako žití v porozumění, lásce, zdravé a laskavé kritice...
V kuchyni máme obrázek s nápisem "žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí". Je to takový ten starobylý styl ze starých světnic.
K psaní článku mě inspirovala vánoční pohlednice, kterou jsem dostala od kamarádky Aleny. Ona ji psala, myslím, ještě v šestinedělí... a já už loni rozepsala článek, který vychází až letos.
Vánoce prožité v upřímnosti chápu jako Vánoce prožité pravdivě. V souladu s potřebami, osobní situací a naladěním těch, s kterými žiju. Většina problémů a stresu kolem Vánoc vzniká z toho, že se snažíme nacpat do nějakého rámce povinných záležitostí. Domov musí být uklizen, vyzdoben. Jídlo nakoupeno, cukroví upečeno, dárky zabaleny. Rodina povinně harmonická, bohoslužby slavnostní a důstojné. A my ve své malosti a omezenosti v tom stojíme a snažíme se do toho nenápadně vplout a tvářit se, že je to v pořádku. Pokud má někdo velké povinnosti doma, v práci a ještě se do toho snaží vmáčknout povinné ztišení plus sváteční zpověď a má z toho akorát tak stres, je to smutné.
Vánoce prožité v upřímnosti mohou být Vánoce omezené. Jiné, ale naše domácí. Zkusme - zkuste si doma říct, co stihnout chcete, a co se dá vypustit. Zjistěte, jaká jsou tajná přání vašich blízkých. Třeba místo povinných návštěv u příbuzných budou chtít uspořádat turnaj ve stolních hrách (s účastí těch příbuzných). Třeba jim největší radost udělá dárek, co se za peníze koupit nedá. Třeba budou chtít přes svátky odjet na samotu do lesa, nebo se vyhřívat u moře... Myslím, že když to letos uděláme (uděláte?) jinak, vážnost svátků to neporuší.
Podpisujem v plnom rozsahu! Uvedomila som si to najviac, ked sme travili prve Vianoce v nasom vlastnom byte - slavnostny stol bol urobeny z nadobi, ktore bolo zrovna vybalene, upratane rozhodne vsade nebolo, cukrovi sme mali asi tri druhy, a darcekov tak nejak symbolicky. Minuly rok sme zas boli vsetci chori, ale v nasom malom kruhu sme si to tiez uzili a rada na to spominam. Bolo to nedokonale, krasne a nase :-)
Ten článek úzce souvisí s tím, o čem v poslední době hodně přemýšlím. O tom, co to je slavení.
Shodneme se patrně v tom, že Vánoce máme slavit. Oslavit. A jde tedy o to, co máme dělat a co nedělat, když chceme něco oslavit. Jasně, že ten výčet bude poněkud jiný, když jde o Vánoce nebo o Velikonoce, nebo když máme slavit neděli, narozeniny, zlatou svatbu ... Ale to hlavní mají všechna tato slavení společné: Výčet toho, co ano a co ne, a pak nějaké kritérium, které, když se za proběhlými svátky ohlížíme, určí, zda si řekneme "tato oslava se (letos) povedla, ta se tedy moc nepovedla".
Jde tedy o to, kdo či co určuje ten výčet toho, co k slavení neopominutelně patří (těžko si představit nějaké rozumné slavení Vánoc tím, že si upleteme pomlázku a na Štěpána budeme honit děvčata z okolí) a jaké je to kritérium, podle kterého se to letos povede nebo nepovede.
První příchod Krista na zem není OBSAHEM Vánoc. Je to důvod jejich slavení. Neboť "pomni, abys den sváteční světil". Jejich obsahem je právě to slavení. Teď už jen vědět, co to slavení vlastně je.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.