Pastýři spěchali a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích.

Letošní (vlastně už loňský) svátek svaté rodiny jsme měli naplánovaný už dopředu. Měli jsme jet k rodičům mého muže a několik dní u nich potom zůstat a navštívit v rámci vánočních návštěv i další příbuzné. Jenže...

Jenže naše dítě začalo den před plánovaným odjezdem pokašlávat a všelijak pochrchlávat. Hrozilo tak riziko, že s sebou kromě dárků a cukroví přivezeme i nějakého brněnského bacila. A vzhledem k tomu, že má Monička aktuálně několikatýdenní sestřenici, nebyla by to ideální varianta. Návštěva musela být tedy odložena a svátek Svaté rodiny nabyl trochu jiné podoby, než bylo v plánu. Místo společné účasti na bohoslužbě s obnovou manželských slibů jsme se střídali, aby jeden z nás mohl být doma s nemocným dítětem. Slavnostním nedělním obědem se stalo rizoto ze zbytků kuřecího stehna z předchozího dne, protože původně jsme na oběd měli být už pryč...

 

Nejprve jsem si říkala, že je to pěkný paradox. Zrovna v neděli, o svátku Svaté rodiny, kdy bych si představovala slavnostně prostřený stůl a na něm elegantně naservírovaný pokrm, máme rizoto (navíc bez sýra, protože lednička už obsahovala po Vánocích jen velmi chabé zásoby). Potom mě ale napadlo, že právě takto jsme nejspíš Svaté rodině blíž, než bychom byli s tříchodovým menu. Vždyť Maria s Josefem a malým Ježíškem těžko běžně obědvali na svátečním servisu po prababičce pokrmy cizokrajných názvů a chutí. Daleko spíš mívali k obědu něco, co může připomínat naše rizoto.

 

A nakonec... Nezáleží přece na tom, co máme na stole, ani na tom, jestli je ten stůl zrovna tam, kde jsme v ten okamžik chtěli být. Důležitější je, kdo s námi u toho stolu sedí.

 

Posiluj nás, Bože, ať v každodenním životě následujeme příklad Svaté rodiny a svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky, abychom v nebeském domově dosáhli věčné odměny a radosti. (vstupní modlitba ze svátku Svaté rodiny)