Mám jednu slabost… totiž slabost pro stařečky a stařenky. Nemyslím lidi v důchodovém věku obecně, ale staré lidi, kteří již ztrácí kontrolu nad sebou samými, kterým už paměť téměř vůbec neslouží, kteří se o sebe nedokážou postarat. Mám slabost pro ty, kteří se sotva sami nakrmí, ale i pro ty, kteří už se nenakrmí, pro ty, které je třeba přebalit, zkrátka pro ty, kteří se znovu stali dětmi.
Když píši dětmi, myslím to doslova. Tolikrát jsem viděla a uvědomila si, že člověk se vrací… Neuvěřitelně… Vrací se myšlením, chováním, nesoběstačností a závislostí na druhých do věku dítěte. Nejčastější příčinou bývá demence. Totální regres.
A právě pro tyto broučky a berušky mám ve své práci zvláštní slabost. Přemýšlela jsem o tom, a tak trochu jsem zjistila proč. Jsem žena. A každá žena nese v sobě mateřský pud, mateřský instinkt, mateřskou lásku. Každá žena může být matkou, i když to někdy nejde biologickou cestou. A právě na těchto lidech jsem si své mateřství doposud uspokojovala (na ošetřovatelské části mé práce… odborná zdravotnická část mě uspokojuje a baví zase jinak).
Ranní procedury koupání těchto nemohoucích pacientů končí takovými dodělávkami jako: posadit do křesla, učesat vlasy (popřípadě splést copánek či porovnat bílé mikádko), ošetřit vodou po holení milé dědoušky, obut bačkůrky, nasadit zuby, zababušit peřinou až pod bradu (v případě, že je zima), poklidit nepořádek, nachystat stoleček na krmení… A pak pokračujem v chystání jídla a krmení těch, kteří to nezvládnou. Pak poklidit po těch, kteří to sice sami zvládli, ale to, že právě jedli pozná i z daleka příchozí podle všudy přítomných drobečků, vylité kávy v lůžku nebo špinavé brady a bryndáku pod ní (taková krupice, to bývá bašta :o)). Během dne v pravidelných intervalech přebalit, několikrát převléct špinavé prádlo (stařečci rádi oprubují, co že to v té plince za poklad přebývá a zda tam vůbec přebývá a to je pak všude), chytat utíkající důchodce z pokojů (v horším případě s křeslem uvázaným vzad či holou zadnicí) nebo i z oddělení a také řešit všetečné a neustále stejně se opakující problémy (nejžhavější téma = stolice; nejméně oblíbené pak pády aneb na zemi je vždycky najdem, končící v lepším případě bez zlomeného krčku) …
Maminky, nepřipomíná vám to něco?
Uvědomuji si, jak jsou tito lidé slabí, křehcí, zranitelní, jak se snadno pošlapou jejich práva, jak se na ně lehce zapomene, jak už „nemají žádnou hodnotu“. A právě proto. Proto se o ně člověk musí starat víc, než o ty „mohoucí“. Víte co je zvláštní? Tolikrát mně ti lidé pomohli, obdarovali či zvedli náladu. Ono se to vrací jako bumerang. Ve své nemohoucnosti a nulové kvalitě života tolikrát rozezněly strunu radosti a vděčnosti v mém srdci. I když je to práce náročná a někdy už nezbývá dost sil, chuti či úsměvu pro ně, tolikrát uspokojily mou potřebu být matkou. Tolikrát jsme se díky nim v práci i od srdce zasmály.
Několikrát u nás ležela klientka z ústavu sociální péče. Věruška - mentálně postižená, nechodící, možná už důchodového věku. Poté, co se dostala z nejhoršího stavu, celá ožila a byla s ní vždycky sranda. Její hlasité „Ahooooj!“ s typickým přízvukem se neslo pokojem pokaždé, když někdo vstoupil. Na jednoduché otázky odpovídala svým: „Noo!?“ podtrženým širokým úsměvem od ucha k uchu a své dva plyšáky nazývala pokaždé jiným jménem, pokud ze sebe zrovna nějaké vydala. Jaké pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že dokonce umí i číst. Tolik mi přirostla k srdci, že jsem si ji i vyfotila do mobilu (ale o tom psst!), až mi bude doma smutno, tak ať mě její obličej s brýlemi přes půl hlavy a úsměvem na té druhé půlce znovu obohatí.
Nebo třeba Boženka. Má pokročilou demenci. Dotazy typu: „Můžu se tady projít po chodbě?“ jsme slyšely každý den několikrát. Její snad jedinou starostí bylo jídlo. „Bude už snídaně?“ „Kdy bude oběd?“ Hodinu po obědě: „A oběd už byl?“ A od dvou do pěti minimálně pětkrát došla na sesternu a ptala se: „Už bude večeře?“ Večer pak následovala xkrát prosba o prášek na spaní s tak pokorným a žalostným výrazem ve tváři, že by ji snad nikdo neodmítl. Po třech měsících už jsme opravdu s jistotou podle šouravé chůze poznaly, že za námi jde Boženka a jaký asi dotaz v danou denní dobu bude vznesen. Chodila ve svém županu, který už také nebyl nejvoňavější, s oranžovou čepicí na hlavě - takový skřítek… prostě k sežrání.
Pak to byla jiná stařenka. Její jedinou starostí zas bylo, jestli může spát. A tak co dojedla, co jsme ji přebalili, co jsme ji otočili, následoval dotaz: „A už možu spať?“ Zachumlala se do peřin a spala. Její přízvuk mi zní dodnes v uších. Když jsme jí dávaly napít, po každém malém doušku řekla: „Už dosť!“ a zase chtěla spát.
http://img.ahaonline.cz/static/old_aha/big/09_06_14/panuskova.jpg
A jednou to byl zase dědeček. V noci stále vycházel z pokoje a byl strašně neklidný. Brzy mi došlo, že se bojí. Byl v cizím prostředí, osamocen, tolik mi připadal jako dítě… Posadily jsme si ho k nám na sesternu, chvíli jsme s ním popovídaly a pak se věnovaly své práci a on záhy na invalidním vozíku usnul a spal jako batole. Prostě tak sladce, jak spí vaše dítko v postýlce. Najednou přišel zase úplný klid v jeho duši. Bylo to moc roztomilé…
Vybavuji si tolik křehkých starců, jež jsem poznala, kteří byli ve svém stáří dětmi. Přerostlá mimina bez zubů v posteli s kojeneckou lahví v ruce. Tak roztomilí a tolik krásní. Skutečně jako děti. Každý z nich nesl svůj životní příběh, každý byl v životě nějak vážený, měl nějakou pozici, přinesl do světa něco krásného a na závěr života je pro druhé znovu dítětem, pro někoho může být „ničím".
Teď, když už pár týdnů nechodím do práce, uvědomuji si, že mi budou hodně chybět. Často na ně myslím a také si uvědomuji, jak mě tato práce naplňovala. Vím, že se už možná do této práce nevrátím, nebo až za hodně let.
Nevím přesně, jaká je pointa těchto řádku, ale chtěla jsem na závěr říci, že péče o nemohoucího nebo dementního člověka možná potká i vás. Někdo z prarodičů, vašich rodičů či tchánů anebo ke konci života může přijít čas, kdy se takto budete starat o svého muže. Nebojte se! Máte v sobě úžasný dar být matkami a určitě to zvládnete. Je to vyčerpávající, je potřeba přinést oběť, ale ono se to zase vrátí a stojí to za to… Možná, když to uvidí vaše děti, tak se zase postarají ony o vás :o)
Moc hezky napsáno :-)
Aničko, máš veliký dar. Nejenže krásně píšeš, ale hlavně to, o čem píšeš... ten velký cit je patrný z každé věty :) Já to se starými (a to zdaleka ne nemohoucími nebo dementními) vůbec neumím. Odteď si na tento článek vždycky vzpomenu a budu se snažit jednat se stejnou láskou :)
taky si myslím, že autorka má velký dar. Pracovat se seniory je poslání, které nedostává každý. Je to nesmírně náročná práce. Obdivuju všechny, kteří do toho dávají srdce.
Nádherný článek!
Nádherný článek, obdivuji Tě!
Vzpomněla jsem si na svoji práci. Mimo jiné jsem dělala fyzioterapeutku na oddělení geriatrie. Akorát jsme měla velmi omezený čas, který jsem mohla s nimi strávit. Někteří byli opravdu obohacením. A hlavně velkou inspirací k přemýšlení, jak bych chtěla strávit svůj život. V prvním týdnu práce mi zemřeli tři pacienti.....
Těch příběhů by se našlo....
musím říct, že po 4 letech v nemocnici jsem velmi ráda utekla na mateřskou, protože někteří starší pacienti mě psychicky ubíjeli, vysáli ze mne veškerou radost z práce...jsem ráda, že Tebe to naopak nabíjí, to se málokdy vidí...drž se! Ať se Ti daří ;-)
@Heléné kamarádka pro třech letech na interně a 7 letech v LDN (obojí u církevního zřizovatele) ráda utekla do ambulance v krajské nemocnici. Mateřská jí bohužel zatím nevyšla.
O jedem příběh se s Vámi ale podělím. Je dosti silný. Na jednou pokoji ležel pán s velmi pokročilou demencí. Přesto, že jeho stav nebyl až tak vážný, tak příliš nekomunikoval a den ode dne se zhoršoval. Nejdříve chodil bez opory, poté s chodítkem a později už odmítal i vstát z postele a jenom si stoupal. Měl velmi hluboké oči a nemluvil. Nikdo za ním nechodil. Jednou se na oddělení zastavil syn, ale na pokoj nešel... Po několika týdnech zemřel...sám...
Na sesterně se šuškalo, že v mládí prý dosti týral svoji rodinu a nebylo to s ním jednoduché. Jak hořký a zlý pro něj musel být konec života. Jediné na co se celý den těšil bylo "cvičení" se mnou... Rodina ho odvrhla.....
@fragaria pracovala jsem na chirurgii, dřív tam leželi mladí, staří, jeden dva ležáci...ale ke konci se zavřel jeden pavilon, kde se léčily diabetické nohy, vše šlo k nám, takže už žádní mladí, většina ležáků a dědoušci, kteří u nás byli i několik měsíců...už jsem si nemohla povídat o filmu na který se pacient zrovna díval...nevím, kam se po mateřské vrátím, na naši etáž mě už nikdo nedostane
Aničko, díky za Tvůj přístup a za to, jak se díváš na svou práci! Myslím, že tohle je přesně to, co potřebujeme. Vidět obyčejné věci neobyčejným pohledem. Díky, že inspiruješ lidi kolem sebe. Přeji vše dobré.
Nádhera!
Něco jiného je starat se o tyto lidi dlouhodobě, respektive na doživotí... Jako v manželství nebo v zasvěceném životě. Člověk musí v maličkostech hledat potěchu, pozitiva, radosti... Díky za sepsání. Ti lidi poznají, kdo se o ně stará pro výplatu a kdo ze srdce. Byla jsem na zajímavém školení Aktivizace seniorů, kde psycholožka zdůrazňovala, abychom staré lidi nevnímali jako děti.
@Dzamila možná, že kdybych nebyla tak vyčerpaná z práce, která se nezakládala jen na ošetřování pacientů, bylo by to jiné, denně jsem naběhala spoustu kilometrů po vyšetřeních a po 12 hodinách už jsem nemohla dojít ani na bus. zastávku... dnešní situace v nemocnicích je neúnosná...moc bych si přála pracovat v porodnici, ale pokud tam nemám známé, těžko se tam dostanu :-(
Jo, holky, nebojte se, že bych i já nebyla někdy vyflustnutá, unavená, vyčerpaná. Té práce je opravdu hodně a jakákoliv práce s lidmi je prostě náročná. Někdy je možná náročnější s těmi, kterým to ještě „pálí" (ti si někdy více vymýšlí), než právě s těmi "důchodci - dětmi", kteří jsou milí, hodní, neškodní... (samozřejmě ne všichni - stačí aby se vám jeden šprajcl, že jde domů a máte o zábavu postaráno). I já jsem na to někdy "kašlala", práci odbývala, lidem jsem odsekla, věděla jsem, že musím něco udělat a neudělala, protože prostě síly mám jen jedny a vydržet třeba dvě dvanáctky po sobě člověk musí a nejde jet stále na 100%... A kolikrát jsem se přesvědčila, že když člověk jedná s lidmi mile, i když už na to nemá síly, tak ti lidi na to reagují a spolupracují mnohem lépe, ...
než kdyby odsekával …
Když jsem někdy viděla své kolegyně, které už na to neměly nervy a s pacienty jednali hrubě (ať už slovně nebo i fyzicky), tak jsem se vždycky před pacienty hrozně styděla a říkala jsem si, že taková nikdy nechci být. Snažila jsem se to pak tomu pacientovi nahradit svým milým přístupem a nejednou jsem slyšela slova díků, pochvaly, povzbuzení či: „sestři, vy jste anděl“ a to pak opravdu potěší…
Jinak ne nadarmo se říká, že by zdravotník své pracoviště měl pravidelně měnit - prevence syndromu vyhoření...
Hold, každý jsme dostali jiné vlohy, jiné dary, a tam kde já mám zase velké mezery, tak tam zase jiní budou dokonalí.
Mě by zase asi práce v nudné ambulanci teď nenaplňovala. Potřebuji akci a vzrůšo. Až budu ale starší, tak i do té ambulance ráda vlezu…
Kolegyně ošetřovatelka měla krokoměr a pouze při chození na oddělení (ne po vyšetřeních) naměřila v průměru 13km za den…. Někdy i 17km… Heléné, věřím tvé vyčerpanosti…. Práce je opravdu náročná…
Hrozně moc mě baví lidské příběhy a osudy těch pacientů.... jak žili, pracovali, vybírali partnery, rodili děti,... někdy jsou ty osudy opravdu veselé ale někdy hodně smutné... (třeba bezdětné babičky, které nemohly mít děti... ten smutek v jejich očích..., nebo jiná zas svobodná, která pro práci na vdavky neměla čas a teď nikoho nemá a skončila v domově... nebo pán, který za války od granátu oslepl... ale ten elán, který do teď měl... nebo jiný slepý pán, který má obrovský dar jako masér... a spoustu a spoustu lidský příběhu) to je pro mě úplně fascinující a obohacující... ale to musíte zažít...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.