Na konci května to byl rok, co jsme se odstěhovali do zahraničí. Asi bych neměla takovou potřebu bilancovat a rozjímat nad tím, kdyby se kolem nás pořád nevznášela otázka, jak dlouho tam ještě budeme.
My totiž nevíme. Opravdu nevíme, protože manželovi se zatím daří v práci dobře, ale to se kdykoli může změnit. A nejen to, cokoli se může (i nemusí) změnit. A pro některé se za touto odpovědí skrývá význam, který doufám nemá. A to: Asi tam zůstanem napořád, ale nechcem vám to říct.
My totiž nevíme. Opravdu nevíme, protože manželovi se zatím daří v práci dobře, ale to se kdykoli může změnit. A nejen to, cokoli se může (i nemusí) změnit. A pro některé se za touto odpovědí skrývá význam, který doufám nemá. A to: Asi tam zůstanem napořád, ale nechcem vám to říct.
Doufám, protože můj muž není zdaleka tak citově navázaný na českou zem, takže to má asi trochu jinak.
Já si totiž opravdu ani nechci představovat, že bych měla zestárnout a umřít (nebo taky nezestárnout, ale umřít) někde jinde, než doma. Mám v sobě zakódováno, že se jednou budem muset postarat o rodiče. Čechy jsou pro mě pevná půda pod nohama, svět, kde sice mnoho věcí není ideálních, kulturní levice taky ovládá instituce, ale zase si ve svém rodném jazyce dokážu víc věcí obhájit, zjistit, obejít, vysvětlit... A vůbec. V Čechách jsem prostě doma!
Já si totiž opravdu ani nechci představovat, že bych měla zestárnout a umřít (nebo taky nezestárnout, ale umřít) někde jinde, než doma. Mám v sobě zakódováno, že se jednou budem muset postarat o rodiče. Čechy jsou pro mě pevná půda pod nohama, svět, kde sice mnoho věcí není ideálních, kulturní levice taky ovládá instituce, ale zase si ve svém rodném jazyce dokážu víc věcí obhájit, zjistit, obejít, vysvětlit... A vůbec. V Čechách jsem prostě doma!
Jsem. Nebo ne?
Vzpomínky na první společný byt v Praze blednou, protože jsme obydlili další místo, kam jsme vnesli naše knihy, synťáky, hračky... i sebe samé, kde jsme už zase prožili spoustu hezkých věcí, které zaujaly důležité místo v paměti po boku pražských vzpomínek a vůbec českých. Oblíbili jsme si určité trasy, určité výhledy, cukrárny a hřiště. Poznali jsme lidi, kteří pro nás během toho roku stali důležitými. (I když se asi zase někteří budou muset odestát, protože jedni se odstěhovali jinam a jiní to mají v plánu.) Zabydleli jsme se v kostele sv. Kunhuty a ve zdejší "farnosti".
A mně dnes v pražském kostele, když jsem se před začátkem mše kochala pohledem na staré známé i nové neznámé, došlo, že mi tu chybí i ti lucemburští spolufarníci, kteří jsou teď, stejně jako já, rozuteklí po světě, mnohdy ve svých původních domovech.
Čím dál tím víc si uvědomuji, že jak mám kus srdce pořád v Čechách, doma, tak zároveň zapouštím nové kořínky i v Lucembursku. Navzdory jeho "západní prohnilosti" se tam občas najde něco/někdo, co/koho můžu mít ráda. Navzdory tomu všemu se tam teď odehrává příběh naší rodiny. A taky tam navzdory všem možným podivnostem, o nichž nemá být tento článek, přebývá ve svatostáncích Kristus.
Snažím se mít na mysli, že i když je složité být takhle přesazena někam pryč, do země, kterou obtížně nazývám domovem, tak i tuhle situaci můžeme (musíme) naplnit i vyšším smyslem, než je pracovní příležitost. Jsme-li v Lucembursku, asi nás tam Pán chce. To co je kříž mého ufňukaného srdce, může být s pomocí Boží příležitost pro rodinný apoštolát.
Sv. Václave a sv. Kunhuto, orodujte za nás.
Spis francouzum a anglicanum a nekdy i Cechum. Proste odpovidam podle toho, s kym mluvim, jak se vyviji rozhovor. Ze deti nepotrebuji skupinu stejne starych deti, ale mamu a potkavat ruzne stare lidi, a ze je lepsi, kdyz se zapoji do aktivit v domacnosti, nebo se musi vyporadat s nudou, nez kdyz ma 100% predem dany program... A nekdy treba nekomu blizsimu o tom, ze verim v Bohem danou ulohu zeny (pecujici - materskou i manzelskou). A nekdy nerikam nic a proste jen jsem. Jsem s Tinou na hristi ja, ne chuva, ne ucitelka. Nekdy jenom krcim rameny, kdyz se me nekdo udivene zepta. Neni mnohdy treba zacit mluvit hned o vire. Jedna kamaradka, kdyz jeme se poznaly, se dovtipila, ze jsem verici a to jsem o Bohu nerekla ani slovo. :D
Ale ten komplexni duvod, ktery se neda vyklopit na potkani je ten, ze deti nejsou "nase", jsou Jeho a my musime udelat, co je v nasich silach, aby se oni (i my) dostaly domu. A ze tohle bylo svereno prave nam a ze v soucasne dobe nejsou skolky uplne duveryhodnymi misty, kam
chci poslat svoje dite. (A to je na jine povidani.) + myslim, ze u me jako laika (laicky?;) staci, kdyz vic budu konat a modlit se, nez o tom vykladat.
Diky za clanek i osvetlujici komentare pod clankem. Velmi sympaticke nazory;-)
Somniferko - moc děkuju za článek. Já byla přesazena jen ze Studence, zbožné obce, do Karlových Varů. Několik let jsem při každém odjezdu z mého původního do nového domova brečela. Každý z nás je "nějak stavěný" a má v sobě své touhy. A Ty nemůžeš popřít, že jsi doma v České republice. Kéž vám Pán žehná tam, kde jste a kéž mu to všechno umíš odevzdávat. Já i po týdenní dovolené v maďarské rovině vím, jak moc by se mi po domově stýskalo - po kopečcích i rodné řeči.
Pěkný článek. Po jeho přečtění (už včera) se mi v mysli rozvíjí otázka, co je vlastně domov, co ho tvoří atd. Je to zajímavé přemýšlení. Děkuji za podnět.
Jeun dobu jsem měla touhu jet do zahraničí a bydlet tam. (Asi nějaká naivita, touha po dobrodružství atd.) Zatím mě to úplně nepustilo, ale už vím, že natrvalo by to nebylo tak růžové, jak se mi dřív zdálo :-D
Ale je pravda, že když Pán pošle, bude to něco jiného, než když si člověk jen tak postaví hlavu.
A díky za krásné svědectví!
Mluvila jsem s jednou mámou od 4 dětí a manželkou príma pána, co se odstěhovali ze šumavské vísky do poměrně velkého města .. taky mluvila o bolesti, kterou jim to neslo .. ale pak řekla hezkou věc. Že si uvědomila, že vlastně nechce být doma na konkrétním místě, že che být od tohodle svobodná a vědět, že tohle jsou jen místa, zatímco procházíme cestou Domů ... bylo to hrozně hezký, jak v tom byla svobodná a zároveň jí to činilo šťastnější na tom místě, kde právě byla i řpes těžší chvíle ... je mi to sympatický ... ale vím, že to každej může mít jinak.
A díky za to, kým tam jsi. Díky :)
Kde je Tvůj poklad, bude i Tvé srdce.
@jondro - to ano, ale co když máš někde novou rodinu, jinde tu starou, miluješ jazyk český nade vše a prostě to nějak máš v sobě.
Jsme v podobné situaci - na delší dobu daleko od domova. Jen my to máme na jasně danou dobu, což asi mění hodně. I tak už tu máme své - kamarády, cestičky, zvyky.. Nevím, jak se nám bude odjíždět. Asi to nebude úplně nejlehčí, zažili jsme si tady mnoho včetně narození syna (a vbrzku snad i dcery). Na druhou stranu po tom roce a půl jsem si jasně ověřila, že doma je tam, kde je můj manžel (a děti). A pokud je to v civilizaci, tak zbytek se už poddá. Osobně vnímám (nejen tento) život v cizině jako obohacující - učí mě vyjet ze starých kolejí a hledat nové cesty a pomáhá mi jasněji vidět své priority. I když je to v něčem těžké, tak je to podle mě velmi cenné. Jsem za tuhle zkušenost moc ráda a vřele doporučuju.
@somniferka Kdybys někdy chtěla napsat něco o tom, proč nejsou školky důvěryhodným místem, případně jak vnímáš "západní prohnilost", tak ti zaručuju jednoho dychtivého čtenáře.
.... já taky ( zaručuju dychtivého čtenáře číslo dva).
Já číslo tři :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.