Asi před čtyřmi lety, jsem si vypůjčila od mého bratra knižní bestseller Jako bychom dnes zemřít měli. Kdyby přece jen někdo nevěděl, tak je to o životě a smrti P. Josefa Toufara. Člověka velmi moudrého, veselého, pracovitého a silně věřícího. Od té doby jsem velmi toužila navštívit všechna místa, o kterých byla v knize řeč. Nic jsme neplánovali, prostě jsem si řekli, že dokud jsou děti zdravé, vyrazíme za týden.
Dorazili jsme na Vysočinu a z dálnice sjeli do malé vesničky jménem Arnolec, kde byl poblíž kostelíka i rodný dům P. Toufara. Dříve to byla hospoda.
Jeli jsme dál krásnou krajinou, kde je u cesty spoustu stromů a vůbec všechno mi to přišlo jako za starých časů. Ještě jsme se zastavili ve Zhoři, tam P.Toufar chodil do školy a měl primici.
Mihli jsme ceduli Želiv. Tolik kněží bylo uneseno a odvezeno stejným směrem, jim, neznámo kam. Přijeli jsme k velkému klášteru, ale protože v ten víkend právě probíhala pouť a k našemu zklamání bylo před bazilikou spoustu lidí a kolotočů. Takže žádné duchovní ztišení se nekonalo, dokud kolotoče v pondělí neutichly.
Hned jsem si nakoupila všechny možné brožurky o historii tohoto místa a zvláště o těch nešťastných 50.létech. Ale jak jsem se dočetla v knize P. Pavla Zíbala ,, Šéfe, znáte Želiv...?" mezi kněžími byla většinou pohodová atmosféra, ikdyž těžce pracovali a mnohdy se nevyhnuli tzv. temnicím (malá místnost, kde byla tma jak v pytli).
Byli velmi vynalézaví. Udělali si oltář v šuplíku a ráno sloužili mše sv.. Kdykoliv slyšeli kroky bachaře, šuplík s oltářem zase zasunuli. Vyrobili si také monstranci z plechovek od okurek.
V neděli 11.9. přišel můj vytoužený den. Návštěva Číhoště. V 11h. se konala mše. sv. Později mi kněz řekl, že tak mladé lidi v kostele už dlouho neměl. Nejmladší farník má prý 50 let. Tak to bylo pro něj a určitě i pro ostatní malé zpestření, ty naše pobíhající děti. Setkala jsem se s jednou stařenkou, které bylo 22, když k nim P.Toufar přišel. Byla tak šťastná, že se dožila jeho návratu zpět do Číhoště.
Po mši jsem se kněze zeptala, zda by nám ukázal faru, jak mi v mailu slíbil. Dal mi klíče do ruky s tím, že za námi příjde. Se vzrušením jsme kráčeli k faře, odemkla jsem a prohlíželi jsme si poslední bydliště číhošťského faráře. Vyšli jsme do prvního patra a já nevěřila vlastním očím. Vešli jsem do jeho světničky, kde byla ustlaná postel, stůl a na něm všechny jeho věci. Když jsem nevychovaně otevřela malou knížečku na stole, byla podepsaná majitelem jménem Toufar.
Ještě bych si tam pobyla, ale děti už to tam nebavilo, jak už to tak bývá. Tak ač nerada, odevzdala jsem klíče zpět, rozloučili jsme se s P.Toufarem, s Číhoští a ujížděli k rodině na oběd.
K večeru jsme se rozhodli navšívit ještě zatopenou obec Zahrádku, kde P. Toufar působil svých prvních 8 let jako kněz a farář a odtud byl na žádost komunistických funkcionářů odvolán.
Hliník se odstěhoval do Humpolce a naše auto s ním. Utrhla se trubka od výfuku, vyhledali jsme nejbližší servis a naštěstí nám auto hned vzali na operační sál, jak jsme synkovi vysvětlili :-) Mezitím jsme se šli projít po městě a taky koupit maličké klobouček, který zapomněla u příbuzných. Nikde nešel sehnat až u jedné paní, která se nám posléze svěřila, že její tchán na požádání P.Toufara nafotil vyklenutý číhošťský křížek. Policie střežila jejich dům dnem i nocí. Kdyby se dozvěděli, co doma ukrývají, už by nemuseli být mezi námi. Dále jsme se dozvěděli, že P. Toufar konal zázraky už za svého života. Takové příběhy v knize M.Doležala nebyly. Byla jsem dojatá, že i po 66 letech od úmrtí toho vzácného kněze, jsou v jeho okolí vzpomínky stále živé a lidé si o něm stále vyprávějí. Říkám si, to nebyla náhoda, že se nám porouchalo auto a že jsme museli dcerce koupit nový klobouček.
Další naše kroky směřovaly na zříceninu a rozlednu v jednom-Orlík.
Odpoledne jsme měli naplánovanou prohlídku kláštera a kostela v Želivě. Paní průvodkyně se mi svěřila, že obvykle se mladí lidé o historii, zvláště tu novodobou nezajímají a tak jsem jí příjemně překvapila svými znalostmi. Prohlídka tedy místo obvyklé 1 hodiny trvala jednou tolik. Možná to bylo tím, že jsem jí do toho taky kecala, ale byly jsme tam jen my dvě, děti s manželem to později ,,zabalili."
V klášteře je kříž a za ním jména všech internovaných kněží a řeholníků. Našla jsem tam kněze pod číslem 64, který u nás působil a oddával moje rodiče, tím víc se mě tyto události dotýkaly.
Po internačním táboře se z želivského kláštera stala na delší dobu prychiatrická léčebna a léčebna pro alkoholíky. Až v roce 1991 se klášter vrátil zpět do rukou premonstrátů. Z toho měl asi největší radost Opat Vít Bohumil Tajovský, který měl osud s P. Toufarem taky propletený.
Odpočívejte v pokoji, po boji!
Pokud se také chcete vydat po místech, která stále mají co říct, navštivte stránku www.mistapametinaroda.cz
Dekuji Ti za clanek!
Helenko, díky za pěkný článek!
Tak jsem si zavzpomínala.... P. Hnilu jsem znala osobně. Když sloužil ve vedlejší farnosti, tak jsem tam nějakou dobu chodívala hrát na nedělní mše sv. Po mši sv.jsem vždycky musela jít na faru - na svačinu. A to jsme si povídali....Měl velkého černého vlčáka a ten tam vždycky byl s náma... To už je ale nějakých 34 let....
P. Zíbal poslední léta svého života žil v nedalekém domově důchodců, kde jsme několik let jezdívali se scholou zpívat před vánocemi. Navštěvovali jsme lidi i na pokojích a poslední zastávka byla vždycky u otce Zíbala - a tam jsme byli nejdýl. Hodně nám povídal co všechno zažil. Na stěně měl kříž z krompáče, který si dovezl z vězení...Bylo to někdy hodně zajímavé a ani se nám nechtělo věřit, co všechno ti kněží vytrpěli.
Děkujeme za propracovanou reportáž! Taky bych se tam někdy ráda podívala.
Moc děkuji za krásný článek!
A o jakých dalších zázracíh o. Toufara lidé mluvili? Moc by mě to zaímalo.
@TetaAni děkuju za Tvůj komentář! Já jsem P.Hnilu nezažila, ale maminka říkala, že kdykoliv si na Želiv vzpomněl při kázání, sevřelo se mu hrdlo a neubránil se slzám...:-(
@Ivka-Iva-el tak paní z Humpolce vyprávěla, jak za ním přišla jedna maminka se svou 1kg holčičkou, řekla, že by jí ráda nechala pokřtít, kdoví, jak dlouho bude žít...P.Toufar ji vzal do rukou, pak ji zvedl nahoru a modlil se za ni...ta holčička přežila a snad i ještě žije :-)
Pak nám ještě říkala o klukovi, který dlouho nemohl najít nevěstu, P. Toufar mu dal obrázek sv. Anežky a ať se k ní modlí..no a zanedlouho si našel cérku jménem Anežka, to není náhoda ;-)
A nějaký strýc té paní chodil do semináře s P.Toufarem, bydleli spolu na pokoji, Otec Toufar měl tak škaredé sny, že ho museli budit, aby se uklidnil...Tak že by předzvěst toho, co se bude dít?
Díky, moc zajímavé.
PS: více fotek naleznete v mém albumu Po stopách P. Josefa Toufara
A kostel v Zahradce byl asi zavreny?nebo ne?
To je sila.. byl to opravdu svetec..
@An09 kostel byl zavřený, bývají tam nějaké akce, ale jinak je opuštěný uprostřed lesa a všude kolem voda...měla jsem z toho místa stísněný pocit
Rada bych i navstivila to misto, kam rad o.Toufar putoval.k nejake kaplicce v lese..uz presne nevim nazev.Tam jste byli tez?
My byli jen na Kalvárii nad Želivem...všechno jsme nemohli stihnout, byli jsme tam jen na 4 dny :-)
Aaa ja to chci stihnout za jeden den..to nedame ze??
tož, není to od sebe daleko, já myslím, že by to šlo ;-)
akorát Arnolec a Zhoř jsou u Polné, tam jsme se stavili při cestě do Želiva
A v Arnolci se da jit treba dovnitr toho rodneho domu? Ve Zhori jsem kdysi byla.. radi bysme na msi do Cihoste,pak Zahradku,tu poutni kapli a Zeliv..
Krásná reportáž. Nalákalo mě to:-). Na delší výlety si musíme nechat zajít chuť, ale třeba příští rok, pokud se nám podaří dotáhnout uspokojivě stavbu a bude více času:-).
Jsem ráda, že se panu Doležalovi podařilo seznámit širokou veřejnost s osobností otce Toufara.
@An09 rodný domek vlastní a zpravuje nějaká rodina, mě ani nenapadlo zazvonit
@Eliška88 ale ještě stále hodně mladých neví voco go
Neví, vo co go....
Můj manžel se hodně zajímá o historii 20.století. Mluvili jsme o tom, že II.světová válka a zločiny v 50.letech jsou pro nás už hodně vzdálené...a podobně vzdálený je reálný sociaismus pro dnešní mladé. Letos to bude už 27 let od pádu komunismu a opravdu se to povědomí vzdaluje. Hodně můžou předat pamětníci v rodinách, kdyby jim někdo popřál sluchu...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.