Už je to nějaký čas, kdy se zde objevila žádost o napsání článku soužití s nevěřícím. Dlouho jsem váhala, zda se mám podělit o své soukromí, ale teda proč ne. Skoro tři roky přece s jedním takovým žiji!
Jako dospívající holka jsem měla jasnou představu – musím si prostě najít věřícího kluka. Moji rodiče jsou věřící oba, ale taťka do kostela jde jen v neděli, a občas mamce i mně zakazoval jiné aktivity ve farnosti. Takže jsem si jasně řekla, že nic takového jako moje maminka absolvovat nebudu, budu mít jedině věřícího manžela, přes to vlak nejede. Ano, chodila jsem se třemi věřícími - byly to středně dlouhé vztahy. Jeden byl jen nedělňák, i když ve farnosti vcelku aktivní, jenže po nějaké chvíli jsem zjistila, že mu jde jen o sex a o vystřídání co nejvíce holek. Druhý byl super. Silně věřící, hodný, ale mě čekalo ještě 6 let studia na VŠ a zde se naše cesty musely rozejít. Třetí sám nevěděl co se životem, náš vztah bral dost vážně, již po chvilce jsem byla součástí jeho velké rodiny, sliboval a plánoval budoucnost, ale byla to všechno jen lež a mě bral jen jako rozptýlení. Po této zkušenosti jsem byla zoufalá. Co dělám špatně? Proč všichni věřící kluci, na které narazím a se kterými bych si mohla rozumět, jsou takoví?
Nevadí, vyjde to příště.
Pak jsem potkala kluka. Byl hodný. Na náš vztah jsme šli pomalu, poznávali jsme se dlouho, byli jsme přáteli (i když jsme věděli, že k sobě cítíme něco víc), nic mi nesliboval, jen jsme spolu trávili čas. Oba jsme se léčili – on po 3 – letém vztahu, já na zlomené srdce. No a nakonec z nás byl pár. On nevěřící, já věřící.
Když zjistil, že chodím do kostela, asi se lekl, ale věděl, že jsem přeci „normální“. Chvíli poté se mnou navštívil studentskou mši a prý poznal, že věřící člověk není žádný fanatik a není to vlastně takové, jak se to vykresluje ve filmech. A tak čas plynul, občas se mnou zašel do kostela, začali jsme mluvit o svatbě, společném životě a mně najednou přišlo, že jsem vlastně spokojená. Že nepotřebuju věřícího kluka, že víra nás nijak nerozděluje. Bral mě takovou, jaká jsem byla a měl mě rád přes všechny menší i větší rozdílnosti. Taktéž já jeho. Nikdy jsem neřešila, že on věřící není.
Po třech letech jsme měli svatbu. Chodili jsme na přípravu společně s několika dalšími páry. Dokonale jsme mezi ně zapadli a manžel doteď vzpomíná, že to tehdy byla skvělá akce. Zapojil se i do přípravy mše, hrály se hry a celkově jsme si to užili. Zde zjistil, že i s partou věřících lidí dokáže být sranda a že bychom si něco podobného zase zopakovali. Znal z vyprávění všechny akce, kterých jsem se účastnila sama – ať už setkání mladých v Táboře, tak i farní akce. Svatbu jsme měli v kostele, samozřejmě beze mše - což mě doteď jako jediné mrzí, ale církev má prostě taková pravidla. Oddával nás mladý kněz, který nám následně i pokřtil dceru a dodnes k nám pravidelně chodí na obědy a s manželem si vždy krásně popovídají (nejen o víře a církvi).
Bydlet jsme spolu začali po svatbě. Sžili jsme se naprosto bez problémů. A jak pokračuje naše chození do kostela, modlitba a celkově prožívaní svátků? Do kostela na mši se mnou manžel chodil vždy alespoň jednou do měsíce. Někdy mě dokonce ve všední dny posílal, ať jdu do kostela, že zase přijdu na jiné myšlenky. Na Vánoce, Velikonoce a jiné svátky jsme společně chodili na mše. Nebo když měl někdo před důležitou životní zkouškou. Manžel mi vždy chce udělat radost a podpořit mě, tak jdeme spolu. V adventu jsme se vždy večer modlili u věnce, v neděli před obědem se také modlíme a někdy když zapomenu, tak mi manžel připomene, že je neděleJ. Modlíme se i před nějakým větším vyšetřením, které podniká někdo z rodiny. U modlitby jen poslouchá, ale kříž udělá vždy, a když je někdy třeba odpovědět (např. u litanií), tak danou část přečte. Nikdy jsem ho do víry nenutila, když ho něco zajímá, mluvíme o tom. Jeden čas jsme společně četli i Bibli.
Po dvou letech se nám narodila dcera, hned po 6 týdnech jsme jí nechali pokřtít. Kněz nám na přípravě vysvětlil vše o prvotním hříchu a o tom co je křest a manžel proti křtu neměl námitek. Do kostela jí můžu brát, kdy chci, jenže je to malá uličnice a v kostele vydržela jen jednou. Jindy musíme jít během kázání domů, protože jí v kočárku nelze udržet, křupky ani hračky s knížkami jí nezabaví, a když až moc brebentí, tak se staré paní ohlížejí a musíme jít prostě pryč. Takže dnes jezdíme spíše jen na poutě společně, kde máme možnost být s kočárkem venku, a na mši chodím sama a manžel hlídá. Je to tak „pohodlnější“. Nebrání se ani prohlížení a vyprávění biblických příběhů z jedné knihy, kterou dcera naprosto miluje.
Tak toto je náš příběh. Snad byl článek alespoň trochu nahlédnutím do běžného života, a že my, co máme manžela nevěřícího, nejsme úplné „chudinky“. Nikdy mě nemrzelo, že se mi "můj sen" nesplnil, nikdy jsem se necítila méněcenná. I když se mnou není na mši a někteří si na mě třeba ukazují a říkají si, že to mám těžké, vím, že nemám, doma na mě čeká milující manžel a otec naší dcerky. Jsem ráda, že mám hodného a chápajícího manžela, který mě neodsuzuje za to, že věřím. Jeden druhého do ničeho netlačíme, naučili jsme se spolu žít. Můžu se jen modlit, aby to hezké, co jsme za těch šest let spolu prožili, trvalo i dál.
Díky za nádherný článek !!!
Překrásné a plné Lásky děkujeme !!!
Pěkné a povzbuzující. Také mám nevěřícího partnera - zatím tedy jen přítele. Moji rodiče byli taky "heteroteistický" pár ;) (ateista a katolička), ale bohuže to nedopadlo dobře, takže je motivující slyšet, že to někde takhle klape... Děkuji za článek a držím palce, ať vám spokojený společný život dále trvá +
přeju hodně síly vytrvat!!!...když narazím na podobné články nebo i své známé "tohoto typu" přemýšlám dycky, zda bych dokázala byt tak silná a ustát svoju víru ......
Díky za sdílení a přeji krásné manželství. Znám pár párů, které to mají taky takto a naopak- věřící je muž a jsou spokojení a děti v tolerantním prostředí hledají svou cestu.
Moc pěkný článek to je :-) Jenom mi to připomnělo dosavadní poznatky, že ani věřící kluk/ holka nemusí znamenat ještě automatickou záruku slušnosti.
Ať vám Pán nadále žehná.
Moc pěkný článek! Taky netrvám za každou cenu na věřícím partnerovi. Lepší tolerantní a otevřený nevěřící, se kterým si budeme rozumět než křesťan/katolík, jehož způsob prožívání víry i přístupu k životu, který by mě spíše ubíjel.
jéé, to je moc pěkné, ať vám to dále tak krásně klape
Krásný článek:-)
Mně to přijde, že ten dojem, že jsme chudinky a méněcenné se v nás snaží vyvolat právě často lidé věřící.
Je pro mě povzbuzení, že to tak nemáme jen my, ale i další manželé, a že to jde, i když u nás je to trochu jiné:-)
Fakt je nějaké pravidlo o tom, že když je jeden z partnerů nevěřící (nepokřtěný), nemůže být svatba se mší? O tom slyším poprvé a ani jsem nikde nic takového nenašla.
@Zdendanda: Svatba se mší být může, záleží na dohodě snoubenců.
@Zdendanda Myslím, že k tomu musí biskup udělit výjimku.
@Markyh: K uzavření samotného sňatku katolíka s nepokřtěným kněz farnosti oddavek musí požádat diecézního biskupa o tzv. dispenz ke sňatku s nekřesťanem/disparitas cultus.
Ještě bych se vyjádřila k těm tzv. věřícím klukům. Sice je nám v církvi zpravidla vtloukáváno, že si máme hledat partnery jenom mezi věřícími katolíky, ale bohužel mezi nimi znám dost takových hochů, co bych označila s odpuštěním jako "divné".
Např. jeden sice chodil v neděli do kostela, ale jen spíše proto, že tak byl naučený z domova (pochází z typicky tradiční katolické oblasti), jinak při bližším poznání jsem zjistila, že o nějaké víře nemůže snad být ani řeč.
Druhý je sice nadšený konvertita, ale chápe křesťanství svérázným způsobem po svém tak, že tomu v podstatě nerozumím. I když připouštím, že třeba tento bratr ještě ve víře teprve vyzrává.
Další "věřící" mladí muži, které potkávám, jsou zhruba takoví jako ten první člověk, kterého autorka článku popisuje.
Docela by mě zajímal opačný případ: jaké zkušenosti mají věřící kluci a muži při hledání věřících partnerek, popřípadě pokud si vzali nevěřící ženu ?
Já si myslím, že nejde na tuto tématiku jednoznačně nahlížet. Vůbec není "zárukou" - nevím, jaké přesné slovo použít - že když se vezmou dva věřící, že to bude krásný, hluboký, srdečný, víry naplňující vztah. Zrovna jedna moje kamarádka, která se vdávala jako věřící za věřícího manžela, tak se ukázalo, že ji vlastně asi rád vůbec neměl a navíc jí podvádí hned s několika ženami a bezostychu to zveřejňuje na internetu.. Manželství je celoživotní spolupráce z obou stran. Je to také osobnost toho určitého člověka, víra je takový přídavek z Boží milosti. Ale prostě nikdy žádný křesťan není hotov, ať už jako jednotlivec či v manželství. Ad Hali: ano, také nám bylo vtloukáváno, abychom si hledali věřícího. Chodila jsem do spolča, už tam byli všichni spárováni a ti, co zůstali sólo, byli fakt div
..divní. Nebyl to jen můj dojem. Říkala jsem si, radši být sama, než nějakého podivína. Dále, chodila jsem do školy, kde byly samé holky, měla jsem práci, kde byly samé ženy, já ani neměla možnost nikoho takového a ještě věřícího poznat. K Internet.seznamkám nemám důvěru. A nakonec, aniž bych vyvíjela aktivitu, tak mě můj věřící kamarád seznámil s mladým mužem, který jim dělal na domě. On také prošel typickou průpravou - křest, biřmování, dokonce i ministrovával. Ale je to už roků, co doslova od víry odpadl. Ale také jsem měla možnost poznat, že i jeho rodina je spíš s tou vírou formální dělalo se to, protože to tak bylo zvykem.. O nějaké živé víře nemůže být ani řeč. Dále víra je DAR. A to si myslím, že - dnes už můj manžel - nedostal. A také, když jsme ještě měli známost, se také
někteří mí přátelé na to dívali nedůvěřivě. Úpřimně, dost mě to štvalo. Že mě jakoby "varovali" a že jsem něco jako chudinka. Ale přišlo mi, že v mých třicetičtyřech letech mám už dost rozumu, abych si věděla vybrat partnera, abych věděla, co dělám.. Do vztahu ani do manželství jsem nešla v růžových brýlích. Ano, jsou některé věci možná někdy náročnější, ale nemělnila bych. Nejenže se máme velmi rádi, ale bez nadsázky jsem už dávno poznala, že můj manžel je jeden nejčestnější muž, kterého znám, je přímočarý a tranparentní. Nikdy se nepřetvařoval, nikdy by mi nevrazil kudlu do zad a tak jak jsem ho poznala, je i teď. Byl a je vždy stejný,
A pak, co si představíme pod pojmem křesťan? Je to ten, kdo chodí každou neděli do kostela? Myslím, že víme, že ne.. A taky si úpřimně myslím, že
opravdových křestanů je ve skutečnosti velmi málo.
S tím darem víry. Ćasto se o tom mluví jako fráze. Ale chci uvést příklad. Naši byli věřící spíš vlažně, a hl.jsem chodila do kostela s babičkou. Byla jsem nadšená už od samého mala., na rozdíl od mého bratra, který jakmile už neměl nad sebou bič - babičku, se okamžitě trh. Chci tím říct, že i kdyby nikdo z naší rodiny nechodil do kostela, na mojí víru/věrnost by to nemělo vliv.. mě to do kostela táhlo. Takže chci tím říct, že někdy tyto okolnosti nemusí být směroplatné na člověka. To je myslím ten DAR. Tak jak z úplně nevěřící rodiny, může jeho člen Boha najít, stejně tak, i kdyby dítěti dal člověk propracovanou průpravu, tak i když roky chodil do kostela a ke svátostem, nikdy nevím, jak to dopadně. I z příkladného věřícího se může stát rebel.. Což sam.ani tento rámec není konečný,
Katis: velice dobře jste to vystihla :-)
Katis: když už jste napsala o tom křesťanském spolču, tak by byl jistě krásný bonus od Pána Boha, kdyby si tam člověk našel věřícího partnera, se kterým by si rozuměl i zvláště po duchovní stránce. Ale na druhou stranu neměli bychom tam chodit primárně kvůli tomu, abychom tam takzvaně ´´ulovili´´ nějakého katolického kluka/dívku :-)
Nemyslím si a ani jsem to nikde nezaznamenala, že by do křesťanského spolča chodil někdo kvůli seznámení... To, že se někdo dá s někým dohromady je hlavně tím, že lidi se tam setkávají pravidelně. Povětšinou tam nechybí sam.modlitba, ale také povídání, prostor. A tak se lidi vzájemně dobře poznají a sam.pak se z nějakého přátelství vyvine láska. Obzvlášť proto, že ten duchovní cíl mají zpravidla stejný. A že se těch párů dohromady dalo! Je to právě ten bonus, který ale nebyl předtím plánován, ale když se toto stane, tak je to podle mě krásnou Boží připomínkou, jak je štědrý. Že ona, on, chce jít cestou Boží, naslouchat Božímu slovu, uskutečňovat, sdílet ve společenství a při té cestě jako Boží dar dokonce dostane - aniž by toho dotyčného napadlo - svého manžela, manželku..
Jen jsem s tím spolčem tehdy konstatovala to, že jsem pravidelně chodila - nebo lépe řečeno nevyhýbala - duchovnímu formování, setkávání s věřícími přáteli, ale přesto že jsem se pohybovala mezi takovými lidmi, tak nebylo mi přáno, abych potkala někoho věřícího a stejného cíle.
Nechodila jsem tam kvůli seznámení, ale chtěla jsem říct, že ani ideální podmínky neračují, že takového člověka najdeme. Že jsem nešla prvoplánově za tím, abych si hledala nevěřícího, ale v mém případě se zkrátka tak stalo, že v podstatě nebylo možné se dát dohromady s věřícím... Nic jiného,
25 jsem žil s nevěřící ženou,nebyl jsem žádný chudák ale nevíra,negace nás rozdělila.Lidé se mění a někteří k horšímu,že s nimi není možné dál žít...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.