Vždycky jsem myslela, že na poutě se chodí hlavně proto, aby člověk za něco prosil. Za úrodu, životního partnera a vůbec za povolání, za odpuštění, za budoucnost a tak. Taky pouť do Vydří 17. 9. 2016 se pro mě takovou poutí stala (a byla skvělá).

Dneska mi skoro náhodou vybyl nějaký čas a spící mimino v kočáru. Byla jsem v Praze na Smíchově, nade mnou Petřín. Vystoupat kopec nahoru i s kočárem byla trochu fuška, ale když se přede mnou otevřel výhled na Prahu, věděla jsem, že to stálo za to. Že to nebude pouze obyčejná procházka, ale mikro-pouť. A poprvé v životě mě napadlo, že bych mohla během pouti děkovat.

Šla jsem stejnou cestou, jakou jsem chodila často ráno na gympl. A děkovala jsem za to, jak moc mě ty čtyři roky pomohly dospět. Za přátelství i za všechno vzdělání. Vzpomínala jsem, jak jsme jeli ve svatební den lanovkou a děkovala za požehnání, kterého se mi dostává v manželství.

 

S výhledy na město jsem děkovala za možnost žít ve svobodné zemi.  

Pouť jsem chtěla zakončit v kostele u Jezulátka, kde je také Svatá brána. Vlastně tak projdu branou poprvé během roku milosrdenství. A můžu děkovat i za všechno milosrdenství, které mi Bůh dal, nejenom o ně prosit, jak to obvykle dělám.

Moc jsem nevěděla, co od průchodu Svatou branou čekat. Přijde hromobití? Rozpůlí se oltářní obraz? Ucítím něco nebo se vlastně nic nestane? Nakonec mi vzhledem k mému životnímu stavu připadalo vlastně velmi přízračné, že jsem ve Svaté bráně myslela jenom na to, jak se vytočit s kočárem a nevrzat dveřmi, aby se mimino neprobudilo. Neměla jsem moc času. Ale i to málo se stalo velkou příležitostí děkovat Bohu za všechny dary, kterými mě doprovází.  

 Pozn. edit.: Autorka si nepřeje být jmenována.