Vyrůstala jsem v poměrně krásné věřící rodině. Moje máma byla báječná, nikdy jsem nevnímala, že by nebyla matkou ráda, i když byla často unavená, atd. Od malička jsem věděla, že se chci vdát a mít děti. Ani jsem moc nepřemýšlela nad povoláním řeholní sestry, protože jsem věděla, že moje povolání je v rodině. Bůh mi dal dar, že jsem svého muže potkala velice brzo. Vdávala jsem se v jednadvaceti.
Když mi bylo 24, lékaři mi oznámili, že vzhledem k mým zdravotním problémům budu mít pravděpodobně problémy s otěhotněním a radši bych měla otěhotnět co nejdřív, ideálně příští měsíc, protože později se to nemusí povést. Byla jsem ve třetím ročníku magisterského studia, děti jsem moc chtěla, ale neuměla jsem si představit, jak to bude se školou. Studovala jsem obor, který jsem milovala, školu jsem si užívala a těšila se do práce. Věděla jsem, že dostat se na tu školu byla Boží vůle. Věděla jsem, že Bůh má se mnou nějaký plán, a ta škola do něj patří. Nevěděla jsem, co dál. A neměla jsem pocit, že si můžu vybrat. Chodila jsem na psychoterapii. Řešila jsem to s Bohem, s manželem, s kamarádkami... sama se sebou. Proč vůbec chci dítě? A není sobecké se o něj snažit, když na něj nejsem připravená? A není sobecké to odkládat kvůli sobě, když pak to dítě ani nemusí vzniknout? Co je dobré pro to dítě?
A pak jsem otěhotněla. Byl to malý (velký) zázrak. Narodilo se mi nádherné a zdravé dítě. Byla jsem moc šťastná. I přes všechny počáteční těžkosti a oběti jsem byla moc šťastná. Ale postupně se ty okamžiky štěstí zakalily.
Vdala jsem se a měla dítě proto, že jsem chtěla milovat. Milovat lidi kolem sebe - to byl můj smysl života. Milovat manžela - to by mělo být snadné - vždyť jsem přece zamilovaná, vybrala jsem si ho... Milovat svoje dítě - to by mělo být snadné - vždyť je to krev mojí krve, takové úžasné roztomilé stvořeníčko, jasný důkaz Boží existence! Není to snadné. Je to daleko těžší, než jsem si kdy uměla představit. A vůbec mi to nejde. Mateřství mě nejvíc konfrontuje s vlastní nedokonalostí a slabostí. Díky mateřství poznávám svoje negativní vlastnosti víc než kdy dřív.
O mateřské lásce se hodně píše, např. že matky vydrží pro svoje děti cokoliv. Mně přijde, že vydržím strašně málo. Cokoliv určitě ne. Je pro mě těžké přijmout moje dítě takové, jaké je - s jeho povahou, temperamentem, s jeho zlobením a vztekáním. Je pro mě těžké přijmout sebe samu jako matku - se svoji nedostatečností, bezradností, únavou, sobeckostí, nedůsledností... Vždyť jsem jen člověk, to Bůh miluje dokonale.
Díky, moc pěkný článek. Hodně se mi líbí věta: "Díky mateřství poznávám svoje negativní vlastnosti víc než kdy dřív." U mě to platí na 100% ;-)
Tak tento článek vyvolává různé představy.Chtělo by to více nahlédnout do vztahu k dítěti,do výchovy.Mladý človíček je citlivá bytost.Stačí drobnost a v duši se zrodí mohutná negace-odmítání.Potom stačí nemístná emoční reakce a vztah je zmrzačený na dlouhou dobu.
Amen. Podepisuju se!
U mna taky tak. Netusila som, ze som az tak netrpezlivy cholerik... Ale ani som nevedela, ze zvladnem nosit celu noc 10kilove mrne s rymou, takze taky dobry!
Naprosto vystihující... Střet ideálu a reality. O těch vlastních negativních vlastnostech- to jsi vystihla dokonale. Podepisuji, smekám, děkuji!!!
Přesně tak. Mateřství ze mě dostává to nejlepší i to nejhorší.
@mia-maru vyjádřila jsi to perfektně. Autorce děkuji za článek.
kacarovi3, tak tohle je presne, mam deti 4 a ted to vsechno poznavam, kazdou malickost...je to tak velmi tezke-vychovavat deti.Autorce diky za povzbudivy clanek!
Díky za článek, myslím, že vystihuje něco hodně důležitého a mnohé se v něm můžeme najít - jak vyplývá i z komentářů.
V hlavě se mi usadila otázka (a neberte to jako rýpnutí, je to námět k přemýšlení), proč, když chce křesťanská matka ve společenství křesťanských matek vyjádřit své ne úplně sluníčkové pocity z mateřství, tak má pocit, že by to měla udělat anonymně - což se tu stalo v krátké době už dvakrát. To není kritika těch žen, co se tak rozhodly - vůbec ne! Jen je to zamyšlení nad tím naším křesťanským společenstvím. (Snad neodstartuju zase nějakou šílenou diskusi, to bych nerada.)
@Kollenka Protože zkušenost ukazuje, že matky, pro které je "porod nejlepším zážitkem celého života a na druhý se moc těší" pak obvykle spustí opravdu zdrcující kampaň..
@Kollenka Mam prave opacny pocit, v ramci diskusii priamo v ZMM :-) Blog je nieco ine, je verejny, a uplne chapem, ze chce niekto zostat v anonymite.
Autorka mi odpověděla v soukromém vzkazu:
Článek Proč jsem se stala matkou jsem chtěla publikovat anonymně, protože si ho může přečíst velké množství lidí, které navíc ani neznám. Kdybych seděla ve skutečném kroužku matek, které letmo znám z diskuzí na ŽMM, tak bych se tohle sdělit nebála :) A většího nepochopení se bojím ze strany bezdětných než ze strany matek. Asi proto, že jsme sama jako bezdětná tohle nechápala, takže by tehdy ve mně takový článek vyvolal zkreslenou představu :)
Můžeš tuto moji odpověď pod článek zkopírovat nebo si ji nechat pro sebe :)
Díky za všechny odpovědi. Já myslím, že je dobře, že to tady zaznělo.
Kollenko:
Pěkný, výstižný a upřímný článek. Jsi inteligentní žena, za ten článek se nemusíš stydět.
Zdraví
Starý vlk.
Já to nepsala :-)) To asi mate ta diskuse pod článkem. Ale autorka bude jistě potěšena.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.