Na každém rohu slýchám: "Ještě nejsem připravená. Ještě se necítím na to, mít děti." A roky plynou a po letech vidím třicátnice, jak stále nejsou připraveny. Dovolím si tvrdit, že na to žena není nikdy připravená. Jde tu jen o rozhodnutí. Rozhodnout se buď dítě přijmout nebo nepřijmout.
Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli jsem nebo nejsem připravená. Tak nějak přirozeně si můj mozek myslel, že dřív nebo později po svatbě děti prostě přijdou, dá-li Hospodin. Jedno jsem, ale věděla jistě. Čím déle to rozhodnutí budeme odkládat, tím více se nám do toho nebude chtít. (No jen si matky vzpomeňte na život bezdětný. Bylo nám dobře. Nemám pravdu?)
A pak se najednou rozhodnete. A požehná-li tomuto rozhodnutí Bůh, "žena počne a porodí syna", a už nikdy nic nebude jako dřív. Už nic nelze vrátit.
Manželům nebo spíše rodičům se najednou obrátí svět vzhůru nohama. A zažívají krásné, ale i krušné chvíle.
Jsem ale špatná matka, když tajně v koutku duše myslím na život před dětmi? Na to, jak to bylo jednodušší? Na to, kde bychom dnes byli, kdyby se toto dítě nenarodilo?
Nikdy bych ale ani chvíli nepomyslela na to, že jsme se rozhodli špatně. Dítě, které nám Hospodin dal, je to nejúžasnější, co nás potkalo. I když často nad euforií lásky vítězí smutek nad tím, jak jako matka selhávám.
Ale jsem špatná matka, když nezářím štěstím na dálku s popěvkem "Miluji děti, jsem nejšťastnější matka a mateřství mě naplňuje"?
Cítím se mizerně, když slyším ze všech stran, jak by křesťanská rodina měla být příkladem hlavně tím, že je otevřená k přijímání velkého počtu dětí. Jakoby tlak na křesťanské mladé rodiny, abychom "hlavně měli hodně dětí".
Je povinnost křesťanské rodiny být otevření pro velkou početnou rodinu? Jsem špatný křesťan, když mi vlastní početná rodina nahání hrůzu? Jsem špatná matka, když myslím taky trochu na sebe a chci se zase dobře cítit, líbit se manželovi, a ne se neustále nechat vysávat kojícími dětmi?
Okolí je často velmi zvědavé na to, kdy tedy našemu jedináčkovi "konečně" pořídíme sourozence. Nechci, aby mé dítě bylo jedináček. Bude krásné, až budou dva nebo tři nebo... Možná jsem jen sobec. Upírat ročnímu či dvouročnímu dítěti sourozence.
Ale je to sobectví, když teď prostě na další nemám sílu? Když se chci zase cítit jako žena, a ne jako stále ždímaný kus hadru? Je sobectví, když chci zase hezké manželství, ne jenom mateřství? Je to sobecké, když chci vůbec něco sama pro sebe?
Jsem tedy špatná matka? Měla jsem počkat, až budu připravená na děti, ne na dítě?
Na co mám jako matka vůbec právo? A mám vůbec nějaké?
pozn. editora: Autorka si nepřeje být jmenována. Článek byl redakčne editován.
felis: Když jsem ti vložila do úst "v případě zabrečení je přítomnost matky nutná" vycházela jsem především z těchto tvých tvrzení: "Dítě minimálně do třech měsíců opravdu potřebuje být "nalepené" na mámu." a "Mnoho dětí se ozývá hned po odložení a o tom to je - potřebuje blízkost. Když pláče i v náručí nositele, potřebuje blízkost mámy."
Omlouvám se tedy, jestli sem si to špatně vyložila.
@Merinka Děkuji moc, v podstatě jsi mi udělala jasno v tom, co jsem cítila intuitivně. Tuhle vetu si někam napíšu: "Aby se dítě mohlo od matky dobře odpoutat,musí být napřed dobře připoutané.“
@LidiLidi Jsem na FB v jedné skupince kontaktního rodičovství. Naději me naplňují zkušenosti maminek se staršími dětmi, ze pokud jim dopřály v malickatem věku dostatek pozornosti a kontaktu i za cenu jistého vzdání se pohodlí, vyrostly z nich samostatné sebevědomě děti. Také jsou zkušenosti, ze ty děti, které visí na rodičích jako starší, těm se rodiče právě moc nevěnovali. (Nejde vzít absolutně, jsou nektere děti prostě citlivé.)
A ještě k volání maminky pláčem ve třech měsících. Myslím, ze nejde rozlisit *nutnou potřebu* a *rozmar*. Proto mimi je vše nutnou potřebou. Aby mohlo mít rozmary potřebuje mnohem vyvinutější mozek, píše se az o 3 letech věku.
Ja se hodně vyskolila ted v posledních měsících na Kryštofovi. Někdy furt fnuka, já už zacinam byt naštvaná, ze "bezdůvodně" a ejhle, vykoukne zub, nebo mu zčervená ekzém. Prostě důvod to ma vždy, rodič nesmí být líný hledat. A to slovo líný používám schválně, mirim jim i na sebe.
Obcas ditko fnuka a visi na rodici cely mesic den co den..a pak bum. Ze dne na den je z nej nejukaznenejsi a nejhodnejsi dite;) je to nevyzpytatelne.. a souhlas s mia maru..nase deti breci, kdyz jim neco je.... (Boleni bricha, rust zubu apod) snad jsem nezazila plac, ze by si neco vymyslely... Pokazde to ma duvod (unava, bolest...) Nejlip zna dite rodic
Tez neverim tomu, ze si 3mesicni dite chce neco vyrvat a ze je z nej zavislak na matce.. to mi s prominutim prijde jako.blbost
Psala jsem to už mockrát, budu to psát zas. Nikdy mi nikdo nenamluví, že dítě do 3 let nezná rozmary. Možná nějaké mizivé procento. Ale většina dětí, co znám, už si umí mnohem mnohem dřív "vymrčovat", pokoušet rodiče atd., nejpozději ve 2 letech určitě. Mimochodem, co takové děti, které se rozeřvou do 30 vteřin po tom, co jejich matka odejde z místnosti, protože ji nevidí? Ty asi těžko něco bolí nebo jim roste zub (a to mluvím o dětech 1 rok+, ne o maličkém miminku).
Nebo vezměme tyto 2 situace:
1. Dítě je odmala přivykáno postupně na to, že matka není vždycky ihned k dispozici (rozumnou formou, ne, že od 14 denního miminka odjedu na týdenní stáž). Dle výzkumů psychologů (fakt někdo bral malinkým kojencům opakovaně krev, aby zjišťoval hladiny stresového hormonu? kdo by k tomu své dítě propůjčil??) tak mají vyšší hladiny stresového hormonu, když matku nevidí. Ok. A teď případ jiný:
2. Dítě je odmala zvyklé na matku 24/7. Najednou ale matka musí pryč (na vyšetření, lékařský zákrok, apod.) Dítě řve jako tur, protože situaci nezná a neumí se s ní vyrovnat, nejspíše má taky hodně vysokou hladinu stresového hormonu.
Která z těch situací je pro dítě horší? Podle mě je to neporovnatelné, nejde to nijak rozumně měřit ani dokazovat.
Z hlediska statistiky bych musela mít hromadu dětí z různých skupin + kontrolní skupinu, opakovaná měření za stejných podmínek atd. abych dostala nějaké rozumné výsledky. Takový výzkum sotvakdo bude dělat, protože pochybuju, že se k tomu rodiče dětí propůjčí (a i kdyby, bude jich tak málo, že to nebude mít absolutně žádnou vypovídající hodnotu).
Mimochodem, mám ve svém okolí několik dětí, které byly odmala zvyklé na hlídání. Nepozoruji na žádném z nich, že by trpělo nějakými deprivacemi nebo patologiemi, a to jsou některé z nich už v předpubertálním věku. Prostě něco jsou "psychologické teorie" a něco je pozorovaná praxe. V mém případě se tedy tyto dvě skutečnosti často dost odlišují (čímž netvrdím, že někdo jiný zase nemá zkušenosti jiné, popisuji jen tu svoji).
@Zdendanda On taky ten vývoj dítěte závisí na vice faktorech. Takže souhlasim, ze je to obtížně měřitelné, jsou to míry jako "většina" apod.
K těm rozmarum, jde o to, co myslíme tím pojmem. Ano, děti si "vymrcuji", ale z jejich pohledu to není rozmar, nechtějí nás nastvat. Jejich mozek, který ještě není dovyvinuty, to vyhodnocuje jako skutečnou potřebu. A úkolem mas rodičů je učit je, jak s tím zacházet a samozřejmě jim vše nedovolime. Jen jde prostě o přístup: Ne " To dítě si vymýšlí, tas otravuje.", ale "To dítě něco potřebuje, proč? jak se to da vyřešit v rámci našich hranic?“.
Přemýšlím nad tím, snad nebudu působit jako hrozná matka, ale kdybych věděla, ze nějaký výzkum ochrání mnoho dalších miminek před pro ne škodlivým jednáním, jednorázově bych Kryštofa zapůjčila. Na jednu zkoušku
@Zdendanda Existují psychologické výzkumy, které to,o čem píšu podporují a které splňují vědecké podmínky,o kterých ty píšeš (a další,o kterých nepíšeš). Psychologie není pavěda.
Za další, když si pročteš moje příspěvky zjistíš, že proti hlídání a postupné osamostatňování dítěte od matky nic nemám,jen tu míru vidím jinde než někteří jiní.
A ještě za další - nebudu osamostatňování dítěte zbytečně urychlovat jen proto, že mě jednoho dne může srazit auto a já skončím na delší čas v nemocnici.
stresové zátěže. Protože tomu se stejně nevyhnu, neb na závod chodit musím.. Tak by mel o jednu víc. Věřím, ze byh mu to později vysvětlila...
a co taková "separační úzkost"? https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost
dítě prostě prochází určitými fázemi, který zase přejdou...
někdy tu matku fakt potřebuje...
a to pozná zas a jenom matka+otec .... protože zná dítě nejlíp...
Každý dítě je prostě jiný...
je fajn, když je dítě zvyklé na hlídání..
ale pokud není, tak taky nevidím problém..prostě do toho "doroste".. A není z něj hned závislák,co řve, když nevidí minutu mámu...
Nevím-asi to celé chápu jinak..
každý máme svoje zkušenosti..
@An09 Separacna uzkost je dobry priklad... Uplne som neznasala, ked sa mi pocas tohto obdobia snazil niekto brat dieta, lebo "nech si zvyka a nevymrcuje". Cele to obdobie u nas netrvalo ani mesiac, snazila som sa v tej dobe s tym mrnetem byt a respektovat, cim prechadza. A prekvapivo to preslo uplne same... :-) Dalsie citlive obdobie bolo po skonceni kojenia - z pohladu cloveka zvunku uplne neracionalne urvane decko, ale bolo to na tyzden-dva a potom zas pohoda.
@Zdendanda ono asi nejde napsat obecně že děti vymrčují když začnou brečet 30 vteřin po matky odchodu a že se jim tudíž nesmí sedat na lep. Ono je to dle mé zkušenosti totizž jak kdy ...
Já třeba na svých dětech v 90procentech případů poznám jestli potřebují moji blízkost i když bez zjevného důvodu (bolest, zuby, ...), protože prostě mají nějaké pocity, nebo dojmy co chtějí zpracovat, a nebo je to záležitost, kterou zvládne vyřešit s dětmi táta, jakožto další dost blízká osoba.
@Zdendanda Psychologický výzkumy nejsou často založeny na tvrdých datech...to tak prostě je...přesto to neznamená, že nejsou validní, reliabilni a relevantni...
1. Nikde jsem nenapsala, že je psychologie pavěda. Ale z vlastní zkušenosti vím, že hodně velké procento výzkumů (nejen psychologických, napříč všemi odvětvími) vůbec nesplňuje podmínky dobrého designu experimentu a tím můžou být jejich výsledky do značné míry zkreslené až nepoužitelné. Nebo že se ve vyhodnocování použila metodika, která za daných předpokladů vůbec použít nejde. Nebo si někdo zaměňuje korelaci a kauzalitu. Bohužel všechno toto se děje zcela běžně, protože velká část aplikovaných výzkumníků si prostě pomyslí něco o tom, že "ten statistik zase prudí" a tím to celé uzavře. Z toho důvodu jsem značně skeptická, když někde čtu "výsledky studie ukazují, že... ", přičemž tam často není uvedeno nic bližšího o té studii.
2. @mia-maru Je hezké, že bys zapůjčila dítě na jednu zkoušku (rozhodně to v mých očích z tebe nedělá krkavčí matku), ale jedna zkouška je statisticky úplně na ***. Na to, abych dostala rozumné, statisticky vyhodnocovatelné výsledky, musím mít ideálně opakovaná měření. Z jednoho nezjistím, jestli šlo o extrém nebo o běžnou reakci. Ale nechci se tu víc rozepisovat, protože už jsem dost mimo téma.
3. Nenapsala jsem, že to, že dítě začne brečet do 30 vteřin po odchodu matky, je vymrčování. Napsala jsem, že děti si umí vymrčovat dřív než ve 3 letech (nemusí jít nutně o řev po odchodu matky). A z mé zkušenosti si za tím si stojím.
@mia-maru Zajímalo by mě, z toho pohledu, který prezentuješ. Co dítě potřebuje, když posté dělá věc, kterou má zakázanou a dobře ví a chápe, že to má zakázané, přesto to natruc dělá? Jakou potřebu se tím snaží naplnit?
Milá autorko článku, sice to tu bylo již párkrát zmíněné, ale stejně bych to ještě jednou ráda zmínila. Díky za otevřený článek. Myslím, že je skvělé, když nad tím takto upřímně přemýšlíš. Někdy je těžké jít proti tlaku křesťanských norem (mít co nejdříve po svatbě děti, mít jich více atd.), protože se člověk může cítit sobecký či divný. Radši bych ale dala na své svědomí a pocity (např. že se necítíš na další dítě), než na to, co mi "diktuje" okolí. Ten "diktát" samozřejmě nemusí být přímý, ale i ten nepřímý tlak (třeba všichni okolo tebe už mají tři děti) může být fakt velký a nepříjemný. Drž se. :)
Mimochodem, každá skupina si vytváří určité více či méně artikulované normy "správného" chování a tady ty křesťanské rodinné mi přijdou hodně silné. Kéž by podobně silný tlak existoval i na jiné stránky křesťanského života, například na pravidelnou četbu Bible, almužnu, neulívání si na daních nebo ochranu přírody. :)
napadá me třeba i potřeba bezpečí - v tom smyslu, že potřebuje aby pro něj byl svět srozumitelný, předvídatelný, potřebuje hranice a zkouší, co se bude dit, když je bude překračovat. a někdy ho prostě jen něco fakt laka, fakt to moc chce i když ví, že nemá. ..
@Zdendanda dotaz byl sice na @mia-maru ale mé děti toto dělají ve chvíli když vyžadují pozornost, nebo zrovna neví co dělat - stačí aspoň u nás (ve většině případů) obyčejná formulace: "Možná že chceš abych se ti teď věnovala?" popř. navrhnout co by se dalo dělat - prostě odvést pozornost, dítě přepne mozek a je po problému ... když jsem ale unavená tak to jde opravdu těžko se takto zachovat, ale plácání, křičení, vyhrožování nefunguje ani krátkodobě natož v dlouhodobém horizontu...
@Zdendanda: Díky, tvůj racionální způsob přístupu k řešení situací a náhledu na ně je mi velmi sympatický. Souhlasím s tebou ohledně toho vymrčování a řekla bych, že nejviditelnější je to pozorovatelné už i u malých dětí tehdy, pokud je výchovný přístup každého z rodičů výrazně odlišný. Tři roky jsou obvykle při normálním vývoji věkem, kdy je dítě schopné přerůst takovým rodičům přes hlavu (opět zkušenost z rodiny).
@LidiLidi to co pises, je právě o te potřebě bezpečí, srozumitelnosti a předvídatelnosti světa pro to male dítko
@Zdendanda Díky :) Tvůj předchozí komentář mě asi mylně vedl k domněnce, že kvalitní psychologický výzkum je po metodologické stránce něco tak obtížného, že nevěříš, že by existoval :)
Anyzka: uvádíš jako jednu z potřeb dítěte, že "zkouší, co se bude dit, když je bude překračovat. a někdy ho prostě jen něco fakt laka, fakt to moc chce i když ví, že nemá". Co se konkrétně u tebe stane, když toto tvé dítě zkouší? Jak se taková potřeba dítěte konkrétně v praxi "naplňuje"?
@LidiLidi Ty si opravdu stojíš za svým prvním komentářem? Mohla bys ho (bez expresivních výrazů, prosím) zkusit napsat ještě jinak? Protože tak, jak ho chápu já, tak je o obsahu blogu, pak otázky na autorku a diskutující, potom předjímaná odpověď na tyto otázky a na základě ní tě něco přestává zarážet. Z toho mi vyplývá, že to, co tě přestává zarážet nějak souvisí s obsahem blogu a diskuse. Pokud to tak není, tak jsi to napsala jemně řečeno velmi nejasně.
Co jsi prosím chtěla říct větou "Aby člověk neměl vůbec žádnou možnost hlídání, to by asi musel mít buď dítě k sobě přirostlé, nebo žít na pustém ostrově."? To by mě osobně taky zajímalo. Protože nemám děti přirostlé a na pustém ostrově taky nejsem. Tak co z toho teda pro mě plyne, když nemám žádnou možnost hlídání?
Hrabosh: Nemám slov. Jestli to chceš skutečně pořešit, tak prosím soukromě.
Komentář mého muže: Kolik dobrých křesťanských duší mohlo strávit tolik času modlitbou, kdyby nestrávily tolik času v této bezpředmětné diskuzi?
@LidiLidi Klidně mi to napiš soukromě. Komentář jsi tu napsala veřejně, tak to řeším veřejně...
@Zdendanda Najdu to primo v te knížce, zrovna ji znovu ctu. Upresni prosím věk dítěte. Protože tam je možná klíčové to "dobře ví a chápe".
Prijde mi, ze otec i matka vychovava trochu jinak,jednou tu koloval moc pekny clanek.. ze s tatou je vic sranda,i zazije adrenalin(vyhazovani do vzduchu),ale je na dite i vic narocnejsi..(kdyz mu nerozumi, chce po nem,aby vec zopakoval srozumitelneji a hlasiteji. U matky hleda pocit bezpeci.. Asi se budu opakovat. Male dite vymrcuje to ano,a dost casto, ale ne ve trech mesicich,to je opravdu male a za tim si stojim.a rodic opravdu pozna-vymrcovani od nejake potreby ditete ....
Predstavte si situaci-dite rve a rve..a ja mu jednu placnu at je zticha... zavru ho do pokoje.. Extrem.. A ono treba ma zrovna tu separacni uzkost... Tohle muze mit osklivy nasledky..
Proste tim chci rict,ze nektery situace a obdobi se musi pretrpet a vydrzet. A ze kazdy dite je fakt jiny(jedno citlivy,dalsi temperamentni)a maji svoje potreby... A potreba fyzickeho kontaktu je u deti dost velka.
@An09 Nikdo nezpochybňuje, že vymrčovací, silou tlačený (nelibozvučný) pláč lze poznat od pláče normálního. Diskuze se vede kolem názoru, že do 3 let (nikoliv měsíců) si dítě snad ani vymrčovat neumí, že je to jeho reálná potřeba.
To bych souhlasila tak do roku a par mesicu..ale to bude asi dost individualni... Vymrcovat nase M.zacla cca rok a pul..vztekala se..lehala na zem.
A že jeden a půlroční dítě umí dělat naschvály (když mu nedovolíme čmárat pacholíkem po stole, například) to můžu dát i písemně. Když vědomě zkouší překročit vytyčené hranice, tak má kulišácký výraz a při trestu nijak neprotestuje, ví, za co je trestaný.
@Papo Myslím, ze LidiLidi tu zmiňovala, ze ji rodiče říkali, ze už 3 měsíční chce i něco jiného než skutečně potřebuje. To nás zarazilo.
Myslím, ze musím upřesnit pojmy, ta knížka říká, ze do tři cca let dítě nemá myšlení (testuji to na ruznych ukolech s hrackami) na to, aby dělalo naschvály v pravém smyslu slova: chci rodiče nastvat, ublížit jim apod. a tak udělám to a to. (Divil byste se, kolikrát jsem se setkala s tím, ze někdo mému novorozenci říkal "Už nebrec, trapis maminku." Kdybych mela v kapse nůž, už ho pouziju, fakt.)
Jinak "naschvály" dělá, zkouší, jak hranice fungují.
I když u mladších to je ještě o něčem jiném. Existuje například tzv. senzomotorické paměť. Dítě sáhne, vy řekněte nesahej a ono znovu sáhne, protože tělo opakuje ten pohyb (testovalo se to na hledání klíčů,
Dítě je hledá v ruce, pak VIDÍ, ze je davate pod misku, ale párkrát ještě půjde do ruky, nez to mozek zpracuje jinak. I proto je důležitá ve výchově prace s tělem. Když dítě učíme nějak jít, tak ho tam vzít, "postrcit"... Bavime se o věku 12-18 měsíců, dal to nactene nemám.
mia-maru: To o těch 3 měsících sem psala v jiné diskusi v jiném kontextu. Ale když už si to zmínila, u toho 3měsíčního nejde o vymrčování v tom smyslu, že dělá naschvály, o tom jsem nemluvila. Spíš se takové miminko velmi snadno učí/přivyká jakýmkoliv věcem, které později rodič začne pokládat za zlozvyk (usínání při hopsání na míči atd.) a při jakékoliv změně pak brečí, protože se mu zvnějšku vytvořila potřeba, kterou přirozeně nemá. Proto je už od začátku potřeba hranice a rituály nastavovat smysluplně atd. a ne to v průběhu těch prvních 3 let co chvíla výrazně měnit (dva měsíce uspávám hopsáním na míči, pak u kojení, pak nechávám vyřvat, při tlumeném světle a pak najednou ve tmě, pak to a ono,...).
@LidiLidi Napriklad ta teoria s uspavanim je sice pekna, a urcite u niekoho funguje - ale ako chces uspavat rovnako mesacne dieta, ktore napriklad kazdy vecer boli brucho, trochu starsie, ktoremu rastu zuby a boli ho to, este starsie, ktore zacne lozit a zisti, ze sa moze hybat a liezt v posteli po matke/otcovi. Su deti, ktore od malicka zaspia tesne predtym, ako sa dotknu matraca, ale aj take, ktore s tym maju dost problemy (a nie, vazne to vacsinou nie je nespravnym pristupom matky). U nas to bolo problematicke vzdy, tak sme proste robili, co prave aspon trochu fungovalo - ked mala 5 mesiacov a nechcela som ju houpat na rukach, zacala zaspavat v postylke. Ked zacala lozit, uspavala som v kocari (otrava, ale lepsie jak 3 hodiny v posteli). Ked zacala chodit a kocar nechcela
presunuli sme sa zas do postele. Ked uz som na to nemala nervy, skusili sme vyrvanie. A ano, mala som pred porodom plany, ako bude zaspavat sama v postylke, a ja ju budem maximalne drzat za rucicku, a nauci sa to a bude to tak mat uz do konca zivota, ale niektore hranice a ritualy holt u nas museli byt pruzne.
A nepisem to sem, aby som sa nejak obhajovala - pri vsetkej ucte, je mi vcelku jedno, co si o mne myslia diskutujuci na webe. Ale aby zeny, ktore to maju po tejto stranke rovnako neidealne ako ja, vedeli, ze v tom nie su same, a ze to nemusi znamenat, ze su hrozne matky (co je forma podpory, ktora mi v tych prvych mesiacoch hodne chybala).
@evulka: Já mám přesně ten pocit jako ty. A snažím se ženám, které znám a nebo o kterých vím, že mají těžkosti (ikdyž si je třeba způsobily samy - to většinou nevím a je) pomoci nabídkou podpory, dobrým slovem a jakkoliv přilít energii. NE DOBROU RADOU.:-). Určitě se mi to někdy nepodaří a jsem třeba protivná. A myslím, že to je způsob komunikace, která je velmi potřeba a to nejen v mateřství. Vysvětlovat někomu, kdo přišel o práci, že to a to měl udělat jinak nemá moc smysl. Lepší je hledět dopředu:-).
@Eliška88 A v tom bude ten zakopaný pes - jedna věc je někoho vyslechnout (třeba člověka, který přišel o práci), ale k tomu by mělo být také otevření otázky budoucnosti (a co dělat dál, když je daná situace taková, že si ten člověk stěžuje).
Jenže Evulka píše jen o vyslechnutí, "pochopení" a poplácaní po rameni.
Ale je dost dobře možné, že mi ve slovníku chybí slovo "sdílet se", protože ho obvykle rozřazuji mezi "chlubit se" a "stěžovat si". Lidé kolem mě se rychle naučili, že je budu utěšovat pouze, když si o to řeknou.
@Papo: Ale přece nemusíte pořád nabízet řešení, ne? Já to vidím tak, že o radu musí poprosit ten druhý a tím mi dát najevo, že chce řešení. Jinak "jenom" poslouchám. Myslím, že pro muže je toto těžší pochopit:-).
@Papo: "Sdílet se", podle toho, jak to chápu já, není ani "chlubit se", ani "stěžovat si".
@Papo Ja teda v poslednom prispevku nepisem nic o vyslechnuti ani poplacani po ramene. Pisem o tom, ze niekoho by mohlo povzbudit, ze nie su jedini na svete, komu sa nieco moc nedari. Co s tym kto urobi, je na nom - myslim, ze nikto nechce byt vylozene pasivny a nic neriesit (to v tomto pripade nie som ani ja - vzdy som sa aktivne snazila hladat riesenia, ktore by v co najvacsej miere vyhovovali vsetkym v domacnosti), len je v tom stave unavy a obcas bezradnosti dobre vediet, ze to obdobie a) raz skonci a b) nie som jedina neschopna a asi to je ciastocne normalne, ze nie vsetko prebieha idealne.
Ak ma niekto poprosi o radu, ktoru mozem kvalifikovane dat, poradim. Uz som minimalne trom kamaratkam zachranila vecery s urvankom, ked som im povedala, ze u nas fungovalo zavinovanie a
"5 krokov k utisovaniu" - bola to vec, ktoru nepoznali, a fungovala aj u nich. Ale ked vidim, ze sa deje nieco, s cim sa zas az tak pomoct neda (decko ma prdy a pol dna a noci rve), a rodicia vyskusali uz asi vsetko, tak je lepsie poplacat a na chvilu ponosit mimino, ale nejake rady su asi jedna z poslednych veci, ktore ta vycerpana matka chce pocut.
Btw, jedna z veci, ktore mi asi najviac liezli na nervy v zaciatkoch materstva, boli neustale "dobre rady" od "skusenejsich a mudrejsich". Takze som vlastne nemala moc moznost rozvinut to, co by som s tym deckom chcela robit/pomoct mu v nejakom dlhodobejsom horizonte (napriklad pri lieceni ekzemu, problemoch s travenim a podobne). Ked niekto kazdu chvilu prisiel s tym, cim to mimino mam este namazat alebo co mam/nemam jest, akurat mi to rozhodilo cely rezim, pretoze ludia automaticky ocakavali, ze to skusim, ked uz s tym predsa prisli. Takze poradit je fajn, ale fakt len na vyziadanie, prosim.
Mezi vařením oběda jsem přemýšlela nad něčím podobným, co tu ted píšeme.
Co když maminka něco poznala jako dobré pro svoje dítě, i když to znamená nevzdalit se od něj nebo něco obětovat. Proč ji nepodporuje v té oběti, proč radime, jak to dělat jinak? Když ma někdo problémy v manželství, podporime ho, aby zůstal, aby se i "obětoval", neradime mu, jak utéct. Proč u děti ano?
@Papo Málokdy se mi stane, že by se mi kamarádka svěřila se svou těžkostí a nevěděla, jak dál. Většinou už tu věc nějak řeší, něco s tím dělá.Nesedí jen na zadku a nestěžuje si. Já jí vyjádřím podporu, aby tou těžkostí dokázala třeba líp projít (většinou je to proces ne jednorázová věc). Občas řeknu svoji zkušenost či zkušenost někoho ze svého okolí, řeknu jí svůj pohled na věc. Občas opatrně nabídnu i radu. A na závěr nabídnu modlitbu.
Opravdu spolu nekomunikujeme tak, že by jsme seděly, stěžovaly si a pak se navzájem plácaly po ramenou.
Ale ano, často své kamarádky za něco pochválím,minimálně za tu snahu, přemýšlení nad věcí...vždycky je za co.
@Merinka: To je skvělé. A myslím, že jste to vystihla výborně. Nejsme sbor matek, které si jenom stěžují, klepají na rameno a NIC nedělají.
@mia-maru díky, uhodila jsi hřebík na hlavičku :). Přesně něco takového jsem chtěla výš napsat, ale neuměla jsem to vystihnout tak přesně, tak jsem se na to vykvákla :).
@Merinka Jo, to je vyborne vyjadrene. Malokedy sa mi stava, ze by som sa rozpravala s nejakou matkou, ktora by rezignovane drzkovala, ze nieco nejde, ale vylozene s tym nic nerobila.
Ved to je aj (hlavna? dolezita? neviem, opravte ma niekto :-)) psychoterapeuticka metoda, ze terapeut cloveka necha vykecat sa a potom ho jemnymi otazkami dovedie k tomu, ze to ten clovek vyriesi vlastne sam, nie? Aspon tak som to zazila. A ked ma nieco vylozene tazi, casto staci sa z toho proste vykecat - desat minut hrniem na manzela, aka som z niecoho zufala/vystrasena/nespokojna, a dve minuty na to uz sa citim ovela pozitivnejsie :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.